Sen, nebo skutečnost? aneb Co všechno může zavinit hloupá sázka - Zkažená hostina!

23.08.2013 13:32

I'm so soooory, minna-san!!

 --> Takhle nějak jsem se tvářila, když jsem zjistila, kdy jsem naposledy byla aktivní... málem mi hráblo!! Ale fajn!
Říkala jsem si: notáák, Shini, přece ti to jednou odpustí...ALE TOHLE NEBYLO POPRVÉ!! 
Mno...asi bych vám měla říct, co jsem celou dobu dělala --> 
Ale! Na tomhle dílku jsem si dala záležet!! Fajn, není to poznat  Ale dala!! Je sice jen na 2,5 stránky ve

wordu, ale *podle mě* se začíná něco dít! 
Příjemné čtení přeje Shinigami a její "ťuťínci" 
P.S.: Kukik, jestli zjistím, že jsi na ně hrabala, dopadneš následovně -->   

 

 

 

Grrr...Co to má u zasranýho Jashina bejt?! Tohle má bejt oslava, tak co tady dělaj ninjové, kteří právě...
„Hej!!“ vykřiknu a rozběhnu se k ženě, které se snažili vyrvat z rukou dítě.
„Odprejskněte!“ zaprskala vedle mě Kukik, která se tu objevila neznámo kdy. Heh. Muž se jenom zasmál.
„Malý holky nám nebudou říkat co máme dělat.“ řekl nám mezi smíchem. Já nadhodila výraz ála andílek.
„Jste si tím jistý?“ řekla jsem a vytáhla jednu ze svých pistolí ála Dante (nebo Nero?) a tou jsem mu zamířila ke spánku.
„Nyan, přeháníš to Shini-chan, ještě je vyděsíš a já si chci taky užít.“ achjo...ale my nejsme tak zlé!! Jenom...od té doby co jsem ho zabila...Proč mi vlastně říká jménem a proč mi neříká tou přezdívkou? To je jedno.
„Máš tu desítky dalších. Ale máš pravdu. Jenom ho tak odprásknout by byla nuda.“ Řekla jsem a skláněla zbraň, přičemž jsem schválně vystřelila. Ale můj účel bylo jenom aby ho kulka škrábla, ale ona jaksi...
„Áááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!“ začal ječet ten chlápek a já se otočila. Držel ruce mezi nohama a mezi prsty mu protékala krev.
„Shinigami...“ zavrčela Kukik.
„Hups...“ usmála jsem se nevinně. Koukla jsem se na Shoua. Trochu se ode mě posunul a rukama si chránil jemu tak důležité místo. Chudáček. Bude mít ze mě fóbii.
„Ignoruj ho, máme jich tady stovky.“ asi za to může výcvik Urufa a Tsuki. Vlastně...kde jsou?
„Ty jedna mrňavá..!“ uslyšela jsem za sebou dva hlasy a než jsem se otočila, strhla mě k zemi letící Kukik.
„Tsuki?“ hoodně nasraná střbrovláska táhla za sebou skučícího černovláska. Oba měli oči jantarové barvy, které by se hodily jak ke kočce, tak k vlkovi.
„Proč jste mi ho nenechali?“ zeptala se ublíženě a ukázala na chlápka, kterej právě řval ať ho dorazíme. Asi ho to trochu bolelo.

„Enoo...Kde je Shini?“ zeptala se modrvláska a rozhlížela se, jestli někde neuvidí černé dlouhé vlasy, patříc její kamarádce, která nebyla v dohledu.
„Co já vím? Ještě před chvílí tu stála.“ odvětila už trochu uklidněně stříbrovlasá. 
„Mno právě!“ řekla Kukik a naštvaně rozhodila rukama, s mumláním že se Shini vždycky někam vypaří.

Zrovna jsem stála za nějakým chlápkem, který mě tady už nějakou chvíli hledal. Núúdáá. Podívala jsem se na něj pozorněji. Vybledlý chlap okolo čtyřiceti let a mně se hlavou honila jedna otázka. Zabít? Či nezabít?
„K-kde jsi ty zkurvená děvko?!“ uznale jsem hvízdla. Stejně mě nemohl slyšet. On se klepe jako osika a přitom má čas mi nadávat? Are you fucking kidding me? V tom mě napadlo jak to udělat s tou jeho smrtí. Zavřela jsem oči a soustředila se.
„Co to děláš?“ Musela jsem se v duchu pousmát. Asi bych vám mohla vysvětlit v čem spočívá moje „zvučná schopnost“. Je hodně způsobů jak ji použít. Můžu nechat všem v okolí 10metrů nechat doslova vybouchnout hlavy tím, že vysoký zvuk rozvybruje jejich mozek, nervy a podobně, až to nevydrží. V okolí 20 metrů jim můžu nechat praknout ušní bubínky. Nebo můžu zvuk „ztlumit“ a nechat ho hrát, jako předtím když Kuki-chan zpívala. Nebo pomocí zpěvu-což jsem ještě nepoužila-udělat z ostatních lidí loutky. Budou se pohybovat jak chci. Problém je, že můj limit jsou dva lidi najednou, a jen jednou za 3hodiny. Vydrží to 5minut. Ale způsob, který používám teď je jeden z nejzajímavějších. Prostě té osůbce budu mluvit do hlavy jak je nepoužitelný, zbytečný, že když umře, tak si toho nikdo nevšimne a podobný prkotinky. Buď bude mít silnou vůli a vykopne mě z jeho hlavy, nebo propadne depresi a v záchvatu rozčilení se zabije. Zazvonil zvonec, pohádky je konec.
„Opravdu…jaký máš důvod žít?“
„Já…já…“ zakoktal se.
„Nevíš? Jsi opravdu pro tu vaši výpravu tak důležitý, jak ti říkali?“
„To není…“ byl překvapen a rozhlížel se kolem. Pak jsem si všimla starého provazu na větvi jednoho stromu, který byl od něj asi pět kroků.
„Podívej se na to lano, které leží na tom stromě nalevo. Je zapomenuté, nepoužitelné a ztracené…stejně jako TY.“
„To není pravda!“
„Že není? Jak se k tobě chovali roky tvého výcviku? Stačí vylézt na ten strom, udělat smyčku na laně, druhý konec přivázat k větvi a skočit. Poté bude už jen louka plná květin. Všichni tě budou mít rádi…tady si tě nikdo neváží, ne?“
„Jak to ty můžeš vědět?!“ on brečel. Ušklíbla jsem se a zase se soustředila.
„Sleduji tě již od tvého narození…neuznávaný kluk…nikdo ho neměl rád, otec tě celý tvůj život mlátil a matka se starala o tvého sourozence.“ Já si celej ten příběh vymýšlím. Ani za mák by mě nenapadlo, že jsem se trefila.
„Celou tu dobu se starala jen o moji sestru…Kdo seš?!“
„Kdo jsem? Jsem jako ty. Zapomenutá duše. Notak, ten strom a bude konec. Ale…můžeš samozřejmě jinak.“ Muž přešel ke stromu a během pár vteřin už si dával na hlavu smyčku. Skočil. Ušklíbla jsem se.
„SHINIGAMI!!“ uslyšela jsem Kukinin hlas a vzápěti lano rozřízl šíp. Vzápětí mi další proletěl těsně před očima a zabodl se do kůry stromu vedle mě. Fííha, má dobrou mušku.
„Tralala, fialka na dovrečku stála…“ usmála jsem se nevině a snažila se vypařit.
„Ano, a Shinushka v hrobečku už spala.“ Opětovala mi úsměv Kukik.
„Já?“
„Ano ty!“ podívala se na mě ďábelsky.
„Ale notááák…to sis mě s někým spletla.“ Začala jsem se nervózně chichotat.
„Nemyslím si.“ Naklonila se nade mě. Teď byla opravdu strašidelná.
„Podívej, stánek s plyšáky!“ ukázala jsem ke stánku, který obsluhoval nějakej kluk a kolem kterého byla skupinka nepřátel.
„Plyšáčci!“ rozběhla se ke stánku a kolem nás začala lítat těla těch nepřátel. Za chvíli se vrátila a v ruce měla plyšového vlka.
„Shini, seznamte s Panem Vlčkem! Pane Vlčku, tohle je Shini!“ podívala se na mě Kukik s jejím obvyklým dětským úsměvem.
„Zdravím.“ Mávla jsem rukou, jinak by mě zabila. Ona se jen uculila a dál debatovala s plyšovou hračku. Pak jsem se otočila na patě a vrazila pěstí tomu chlápkovi, kterého Kukik zachránila před sebevraždou.
„Hele, co trocha vděčnosti ty bastarde?!“ zeptala jsem se ho s ďábelsky vražedným pohledem a zatarasila mu únikovou cestu.
„Eeeh…“ začalo se mu potit čelo. Tak oki…poprvé jsem mu viděla do ksichtu. Nebyl to muž, byl to kluk. Vypadal zhruba na patnáct.
„Heej, kuře?? Pojď se na něco podívat.“ Zavolala jsem Kukik a dřepla si ke klukovi a koukala se na něj jako na věděcký experiment.
„Co vejráš, you little bitch?!“ zařval na mě. Já ho praštila loktem mezi lopatky a on si vyválel ksicht v trávě.
„Tak hele brouku, já umím anglicky dost dobře na to, abych ti rozumněla. Nejsem žádná děvka,ty zkurvysyne!“ vrčela jsem jak vzteklej pes, dokud mě něco neodhodilo k protějšímu stromu.
„KUKINO!! Nepřeháníš to už?! Copak jsem fackovací panák?!“  zařvala jsem a podívala se na modrovlásku, která…se právě snažila nacpat brčko…tomu vlkovi…do jeho sešité…tlamky.
„Co já? Já se tady snažím vysvětlit Panu Vlčkovi, že cola je výborný nápoj.“ Podívala se na mě ublíženě. Mně naskočil poker face.
„Pardon že ruším.“ Zamumlala jsem a dvakrát máhla rukou před obličejem, jako s vějířem. Ona se pouze otočila a dál se věnovala plyšákovi. Kdo to teda byl?
„Ty?“ podívala jsem se na toho kluka, kterej málem spáchal sebevraždu. On jen vystrašeně zavrtěl hlavou, tak jsem dál provrtávala okolí.
„Koho hledáš?“ zeptal se někdo, asi Urufu, vedle mě a zakousl se do jablka.
„Toho bastarda co mě praštil.“ Zavrčela jsem, aniž bych se podívala Urufovi do očí.
„Hmm…chceš pomoct?“ zeptal se a zase se zakousl do jablka.
„Ne díky.“ Odpověděla jsem a dál se koukala před sebe.
Chroust chroust… zvuk hryzání do jablka mi zněl u ucha.
Chroust chroust…Jabľčko zohryznuté z oboch stran, aj keď bolo krásné, nechutilo nám…
Chroust chroust…odkdy jí Urufu jablka??
Chroust chroust…tak počkat!
„Hej!“ vykřikla a sekla Tanakou po nově příchozím, který se sehl a pak se na mě zazubil. Pak už jenom tma.