Umění s mečem-Silná Vůle a Velká Naděje - Od Adís

14.07.2014 16:13

Ahoj Kukik a Shinigmi! Tak tady mám pro vás,tedy tu povídečku.. pěkné čtení
PS: pro všechny,kteří milujou povídky a rádi je píšou...pěkné čtení!

Umění s mečem-Silná Vůle a Velká Naděje

žánr; Horor,naděje, ztracená láska,a osud.

Od:Adís
Pro:Shinigami a Kukik a ostatní

 

Kukik a Shinigami za povídku moooc děkujííí~

 

 

"To je ona...ta žena..."říkal káravě pán v zeleném saku a plnovousem. Všichni najednou zmlkli a koutkem oka pozorovali tu ženu v černé kápi.
"Vodu..." řekla a barman jí dal sklenici s vodou. Přikývla.  Někdo otevřel dveře tak prudce, až spadly malé květináče z oken. Byl to kluk s vystrašeným obličejem a utíkal doprostřed místnosti a oznámil:"ta ž-žena mi zabila otce...pomozte mi..." poklekl na kolena. "Ta hnusná čarodějnice! Já ji zabiju!"  Žena s sebou trhla. Všichni se na chlapce dívali s vystrašeným, mlčenlivým pohledem. Bylo ticho....Ticho.  Chlapec nechápal. "Co je?!" Ohlížel se. Najednou uviděl na zemi před sebou stín. Zatuhnul. 
" Čarodějnice..." přichomýtla se hlavou k jeho uchu. "Kdopak tu je čarodějnice!? Hm?" Řekla. Bylo slyšet železo...Železo, které se dotýkalo ostrými hranami o svou ochranu. "Víš, chlapečku...tvůj otec mě provokoval a nezaplatil dluh,zasloužil si to...a ty..! Si celý po něm..." Řekla.  Všem přejel mráz po zádech. Z dlouhé kápi vytáhla lesknoucí se katanu a dala ji před chlapcův krk.
"Tvé jméno?" Zeptala se.
"Stelix Kotumi," rozvzlykal se. "Neboj, nic neucítíš..." Řekla tiše a tajemně. A všichni už přestali i dýchat! Žena mu rozřízla krk, spadl na zem do své louže krve. Žena se postavila, zavřela oči. Někdo jí sundal z hlavy kápi a vlasy jí zavířily. Uslyšela zvuk dřeva...Dřevěné židle, která letí na ni.  Rychlostí větru si klekla, kápě jí zavířila, podívala se na dotyčného,který by měl držet tu židli. (Byla to opravdu rychlá reakce a při popisu zpomalená.) Ona ho podkopla a spadl vedle ní. Žena odkopla židli dál od něho a za sako ho vlékla  k pultu. Tam ho opřela. Klekla si před  něj a řekla mu "Si odvážnej...ale ne dost, aby si mě zastavil..." Katanou mu propíchla hrdlo. Napřímila se a chystala se odejít. Byli mlčky. Každý koukal na její krok a výraz v její tváři... Vešla otevřenými dveřmi a zmizela v uličce. Každy v hostinci se navzájem na sebe dívali a pak si přidávali další piva.
Katanu dala do pochvy a ruce uvolnila.
"Sayo!!" Uslyšela své jméno. Zastavila se, vytřeštila oči a pootevřela ústa. Prudce se otočila. Zase měla ve tváři ten klidný vražedný pohled. Černá kápě ve větru zavlála. Žena ve špinavých šatech od krve se dívala na Sayu smrtícím výrazem. 
"Co je?" Špitla trochu hlasitěji.
"T-ty si zabila mého manžela, dokonce i syna! Ty vražedkyně!" Rozbrečela se a s kusem dřeva, co měla v ruce, vystartovala po Sayi. Když manželka byla u ní, tak Saya stojící na místě, natáhla ruku a odmrštila ji do krku silou, že spadla a nehybně zůstala ležet. Saya  se otočila a šla si svou cestou, když v tom ji ruka té ženy zadržela. Chytila ji za kotník a špitla: "Zabij mne!! Ty vrahu!! Chci je vidět, cos je zabila..." Oslabeně se uchechtla. "A otázka..." Saya se na ni podívala stále klidným výrazem. "Kolik si zabila nevinných lidí!?" Žena zvedla hlavu  a s rudýma očima se podívala na udivenou Sayu. O tom jsem nepřemýšlela, řekla si v duchu. 
"Přes sto určitě...ale," podívala se na nebe. "Poslyš... ti lidé nebyli nevinní, ale buď taky vrahové nebo ti, kteří neplní své sliby. "Pořád s vztyčenou hlavou se jen očima podívala na ni.
"A co můj syn a-a m-manžel!?!" Zakřičela.
"Kloud mi toho nasliboval a dlužil příliš a-," podívala se na ni se smrtícím pohledem. "Tvůj syn je plně po něm!" Odvětvila. Žena se rozbrečela a položila prudce hlavu o zem. 
"Jen kvůli tomu?!" Zeptala se. "Ano...víš proč? Protože slib se má slíbit, ne?!" A vražedně se usmála.
"Zabij mě!" Vykřikla.
"Přání..." 
"He?!" Nechápala. "Jaké máš přaní..." 
"Znova je vidět..." Usmála se s rozplakanýma očima. Ona se ještě v této situaci usměje? Zamyslela se ,nad tím se taky pousmála,ale slabě.
"Pozdravuj," špitla. A katanu namířila ženě na hrdlo, které propíchla. Narovnala se a po chvilce zase šla dál, podívala se na katanu a řekla: "asi toho bylo pro dnešek dost..." vzdychla a dala katanu zpátky do černé pochvy.
O několik dní později...
Byla pořádná bouřka, která  neustala už dva dny. Že by na mě byli naštvaní? Déšť je fakt zlej... Řekla si. Opět měla na sobě kápi a pochodovala dešťem, který bubnoval na střechy a pleskal na zem. Příjemný zvuk i vůně. Mimo dosah Sayi...
"Pche, prý neporazitelná vražedkyně..." Díval se kluk s káravým hlasem na vyvěšený plakát na sloupu. Nebylo mu vidět do tváře. Na plakátu bylo:
                    Wanted
                   Saya Koronell
                  Neporazitelná vražedkyně, kdo se jí objeví do cesty, ZEMŘE!!
Kluk se začal přes déšť smát a naléhat..."Ne-po-ra-zi-te-lná...chacha..." a pomalým krokem odcházel. Smích se mu zarazil, když uviděl Tu vražedkyni... Rychle se schoval do nejbližší uličky a za roh se na ni díval. Pozastavila se a podívala se okolo... NIC. A tak zase pokračovala svou cestou. 
"Tak to je ona?! Proboha, vypadá slabě...-" náhle uslyšel šeptání dvou mužských hlasů. Byly za druhým rohem. Přemístil se tam a naslouchal...
"Ta Krvavá Saya zabila celou rodinu Kotumi! Byl jsem u toho, když zabíjela toho Mladšího...Prý Stelix se jmenoval...a před chvílí mi řekl Folder, že zabila i jeho matku. To je ukrutné!" A zase si něco říkali.
Kluk se zarazil. Celou Kotumi!? Ta odporná... Nadával. Vztekem zatínal ruce v pěst a zuby mu drkotaly nad pomyšlením: pomsta bude sladká... 
Saya se opět procházela...v dešti. Ale v bohatém městě Korillu. Zrovna uviděla nejspíš kluka taky v černé kápi. Zastavila se. Bylo ticho. Proč? Vždyť tu vždy byli lidé,kteří nakupovali a tak. A teď? Prázdnota... kapky bubnovaly do země a oken. Kluk se otočil v dáli na Sayu naproti ní. To znamenalo jedno: boj! 
"Kdo jsi?" zeptala se. Nahnula se pro katanu, ale nevytáhla ji.
"Jsem ten, kterého znáš,ale nepoznáváš a nikdy nepoznáš..." Řekl. On mluví v hádankách?! Tyto lidi nenávidím!
Saya se zašklebila, ale nedala to najevo... 
"Ty parchante..." Řekla, ale než se nadála, tak kluk po ni už vystartoval.  Pod  plášťem měl schovanou katanu, všimla si toho.  Saya tedy škubla rukou a měla taky v ruce katanu.  Vytáhl ji a na taky. 
Alespoň tak deset minut proti sobě bojovali. Pak mu vítr sfouknul kápi a vyklubal se z toho kluk s jizvou u oka a se zelenýma očima. Toho znám, řekla si Saya v duchu. Eric... Eric Kotumi!! Proboha.
Vytřeštila oči a pootevřela ústa. 
" Oh... promiň, neupozornil jsem tě, že  mě můžeš taky poznat..." Špitl. 
Nezmohla se ani slova. Nic. Jak mu to vysvětlit, že zabila celou jeho rodinu?! A důvodem?! 
"Nic neříkej," odstoupil od ní dál. "Já o tom vím... Zabila si mi celou rodinu..!" 
J-jak jsem ho mohla milovat?  Bloudila v mysli. Sklonila podrážděně hlavu, oči přivříté smutkem a nadějí, kterou hledá. 
"Každý..."  Zpozorněl. "Každý má pro něco důvod...ne?" Řekla pravdu.

"Jo, to jo. Ale zabít celou mou rodinu je prostý důvod?!" 
"Jo..! Když pro zabití má někdo důvod, tak ať zabíjí! Když důvod, uděláš cokoliv! I ty se můžeš zabít pokud ho máš!" A vzlykla. Potichu.
" Tak proč...Celá moje rodina?!"
"Tvůj otec, sliboval hory,doly a neslíbil  vůbec nic, ikdyž měl času dost! Jeho syn, tedy Felix úplně po něm a nazval mě Čarodejnicí a ani nevěděl proč. "Řekla tajemně. "A matka...Chtěla se nechat zabít mýma rukama, mou katanou a mou zatracenou a ztracenou duší!!!" Zakřičela to až tak, že ve městě bloudila ozvěna. I havrani lekem uletěli. Neměl slov. 
" Tak mě zabij!" Vykřikla s nadějí. S nadějí, kterou hledala už dávno, takovou kterou nikdo nenajde a je to: Štěstí!
Štestí, že najde svou rodinu. Stěstí, že najde svou Lásku. Štěstí, že bude žít v míru a klidu. Ale ani jedno se za ty léta neobjevilo. Ani jedno štestí! 
"K čemu je naděje, když se nikdy neukáže?" Zamumlala, ale slyšel to.
Přibližoval se k ní i se svou katanou uvolněnou mezi jeho levé nohy. Kráčel pomalu a lehce. 
"No tak..." Špitla. Zabij mě!!!! řekla v duchu. Zasloužím si to! 
Katanu namířil k jejímu hrdlu. Nervózně polkl. 
"Miluji Tě..." A Eric už jí propíchl hrdlo svou rukou, svou katanou a..a svou duší. Slyšel to poslední a poklekl na kolena. Já tebe taky...
Později, tedy o půl roku Sayininy smrti chodilo na hřbitov milióny lidí, kteří ji viděli a možná znali. Omlouvali se jí, brečeli a litovali, že ji doopravdy nepoznali jako dobrého člověka. Sice zabíjela, ale z dobrého důvodu. Pokoj a Mír. To jí letělo pořád hlavou. Saya nezabíjela nevinné lidi, ona zabíjela Ty kteří dělali neplechu  a zabíjeli ostatní. Ona byla HRDINA! Ale nikdo to nepoznal, kromě Erica. A Eric? Ten sedí pořád u jejího hrobu a namlouvá si, že ji nikdy nenašel a nespatřil tak, jak myslela, přemýšlela a hledala naději Žít! 
Ale Eric teď žije pro její ztracenou duši.