Sen, nebo skutečnost? aneb Co všechno může zavinit hloupá sázka - Sázka

12.08.2012 14:25

Hotovo Kuki-chan!

 

 

Ležím na posteli, a svíjím se v křečích. Sakra! Už nikdy se nebudu s Kukik sázet. Sníst celou plechovku šlehačky, a zapít to vodou ze zavařených okurek byla ta největší šílenost v mém životě. Tohle si opakuji celou dobu co tady ležím, a skučím, až nakonec usnu.

Probudím se pod divným stromem a vedle mě leží dívka, se světle modrými vlasy. Dívka se probudí chvilku po mě.
“Kukik?“ zeptám se.

„Shinigami?“ odpoví mi otázkou. Jenom kývnu. Obě dvě se začneme rozhlížet po okolí.

„Nepřipomíná ti to tady něco?“ zeptá se najednou Kukik. Když si to uvědomím hlasitě polknu. O to hůř to vypadá když se postavím. Mám na sobě oblečení které mívají Shinobi, a Kukik na tom není o nic lépe. Čelenky jsme aspoň nenašly... vlastně našly, ale celé přeškrtané. Pokud nás najdou ANBU, tak nás označí za nukeniny a zavřou nás.

„Jak jsme se sem dostaly?“ zeptám se.

„To opravdu netuším“ odpoví mi Kukik.

„Sákra, co to má zese bejt tohle…“ tiše kleju na všechny svaté, dokud mě Kukik nepošle zpátky na zem.

„Shinigami? Myslím, že bychom měly zmizet.“

„Proč jako?“ zeptám se nechápavě. To víte, mě než něco dojde, a ještě k tomu jsem se zrovna probudila. Kukik ukáže před sebe. Blíží se k nám parta chlápků, je jasně vidět že jsou na mol, a v rukou mají takové ty menší zbraně (basebalová pálka, páčidlo… atd.), a jdou přímo k nám, v obličeji chlípný pohled. Hlasitě polknu, v krku mám knedlík, a i když je určitě víc jak 30°C, tak si zapnu zip od vesty až ke krku.

„Helé, kočičky *škyt* jak se dneska *škyt* má-máte? *škyt*“ začne na nás mluvit jeden s basebalovou pálkou. Jediný vzájemný pohled s Kukik stačil abychom obě dvě věděly co má ta druhá na jazyku, ale nedokáže vyslovit: ZDRHAT! Obě jsme se daly do běhu, ale ten vzadu se jenom zasmál.

„No ták, kočičky si chcou hrát. *škyt* Za něma chlapci! *škyt* Tak vzácnou kořist si nenecháme přece utéct! *škyt*“ křikne a my už jenom slyšíme přibližující se kroky. Když v tom Kukik zakopne.

„Vstávej!“ zvednu ji a utíkáme dál. Ale ten pád nám celkem dost zmenšil náskok. Po chvíli nás ti chlapi doženou, a tak se snažíme bránit. Kukik dá jednomu pěstí, a já druhého kopnu mezi nohy.

„Ale, ale! Kočičky vystrkují drápky! *škyt* Tak to trochu přitvrdíme hoši! *škyt*“ řekne, a já cítím jenom jak mě někdo dal ránu do břicha, skloním, ale hned se zase narovnám.

„POMÓÓC!“ Křikneme ještě s Kukik, pak ucítím palčivou bolest na spánku, když v tom (ačkoliv vidím jen jeho nohy) vidím jak někdo přibíhá, potom jenom jak nějaká těla padají k zemi, a já upadnu do bezvědomí.

Probudím se, ale raději neotevřu oči. Když rukou nahmatám deku, přitáhnu si ji víc ke krku, ale pak si vzpomenu co se stalo. Rychlostí blesku se posadím na posteli. Byl to jen sen? Ne, tohle nevypadá jako můj pokoj. Odkdy mám pokoj fialový? Mám sice v pokoji nějaké plakáty motorek a aut, ale spíš stěnu zahrnují moje FanArty. Tahle stěna byla pokryta odshora dolů jen plakáty s motorkami, auty, a nějaké fotky nějakých loutek. Když v tom se otevřou dveře. V nich stojí můj oblíbenec ze Shippuudenu, a bez trička! Kankurovi šlo vidět jeho vypracované tělo, a… áááách! Byl bez toho trička, jenom v černých teplácích tak sexy!

„Vidím že už jsi vzhůru“ řekne s mírným úsměvem na rtech, skloním hlavu, protože se bojím, jakých myšlenek by byl můj mozek schopen při pohledu na jeho krásné tělo.

„Přinesl jsem ti nějaké jídlo a pití, ti opilci dostali na držku, víckrát si tohle nedovolí“ řekne a položí na můj noční stolek tác s ovocem, a pitím. Děkovně se na něj usměji, a napiji se vody. Když v tom si vzpomenu.

„Kukik!“ vykřiknu najednou.

„Kukik?“ zeptá se zaraženě Kankurou.

„Když jste mě našli, nenašli jste ještě nějakou holku?“ začnu panikařit. Co když utekla?

„Jo ta!“ rozchechtal se Kankurou, „Tak ta se dole baví s Temari!“ dál se chechtal, a já se na něj podívala pohledem ala Nemám zavolat do blázince? Konečně jeho smích utichl když viděl můj pohled.

„Sorry“ Řekl na svoji obhajobu, „chceš jít za nima?“ jenom kývnu.

„Tak běž dolů ze schodů, a úplně dole jdi doprava, měly by tam ještě bejt“ jenom kývnu a stoupnu si.

Když přijdu dolů, něco mi skočí na záda.

„Shini-chan! Už jsem se bála že se neprobudíš!“ Ona opravdu řekla -chan?! Tak to je teda něco!

„Proč neodpovídáš?“ řekne trochu zklamaně. Jen se ušklíbnu.

„Jak mám podle tebe mluvit, když mě škrtíš“ sípu, to si ze mně dělá srandu! Já sotva dýchám a hned mám mluvit.

„Ujky“ řekne a sleze mi ze zad.

„Arigatou gozaimasu, už jsem se lekla že mně uškrtíš!“ ušklíbla jsem se.

„Promiň, asi jsem se nechala trochu unést“ drbe se na hlavě.

„Asi? Trochu?“ pozvednu obočí, tohle ji nechám sežrat.

„Ano, tak jsem se nechala hodně unést“ otevře oči do zamyšleného pohledu, „i když, nebylo by to zrovna na škodu“ začne uvažovat.

„Hej! Já jsem tady!“

„Já vím“ vyplázla na mně jazyk.

„Holky? Nerada vás ruším, zvláště když ses ty zrovna probudila“ kývne ke mě hlavou nově příchozí Temari, „ale máme poradu“ Poradu? To si ze mě dělá srandu! Určitě budou chtít vědět jak jsme se v tom lese ocitly. Co jim máme říct? Že jsme si šly večer lehnout, a probudily se, ani nevíme jak, pod tím stromem? Budou nás mít za blázny.

„Tak jdete?“ Obě dvě kývneme. Kukik, zdá se přemýšlí nad tím samým jako já. Její bledý pohled tomu napovídal.

Když jsme dorazily do obýváku, Kankurou a Gaara už tam seděli. Napřed se diskutovalo o normálních věcech jako jsou výdaje, rodinné návštěvy, atd. Ale pak to přišlo.

„A jak jste se vlastně dostaly do toho lesa?“ zeptala se mile ale zvědavě Temari. Gaara se na nás podíval nic neříkajícím pohledem. Fuj! Z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech. S Kukik jsme se na sebe podívaly, a řekly si že nemáme na vybranou, tak jsme jim všechno vylíčily. Mluvily jsme o našem světě, o skupině lidí kteří si říkají Otaku, a různě takhle jsme vylíčily jak jsme se dostaly do toho lesa.

„Cože?“ zeptá nakonec Temari.