RPS -část 6.
Andy :
Během několik sekund začalo pršet.. To pro náš nebylo moc velký plus, protože oheň a voda se nemají moc v lásce, ale to vá asi každej.. Jelikož jsme byly v lese kde už je tak blbá vyditelnost a v bouřce se to ještě zhoršilo, jsme byly trochu v pasti, protože bych řekla že to monstrum noční vidění určitě mělo.. Vyskočili jsme na jednu větev která byla hned před námi.. Slyšeli jsme jen kroky toho monstra.. S Jackobem jsme se k sobě otočili zády, ať se můžeme navzájem chránit.. Větev byla docela nízko od země, ale byla to jediná větev která by nás oba udržela, a na vybírání nějaké větve jsme opravdu neměli čas.. Byla jsme připraveni k boji.. Najednou bylo úplné ticho... Už nebyly slyšet kroky.. nic... Rozhlížela jsem se okolo sebe.. a nikde nic... když najednou.. Monstrum skočilo po Jackobově pravém raměnu.... Byl to zlomek sekundy kdy se to monstrum do Jackoba zakouslo... ,,Jackobe!!'' vykřikla jsem.. a Jackob spolu s monstrem se stratili v temnotě lesa... ,,Tak to teda ne!'' řekla jsem opravdu naštvaným tonem hlasu.. Natáhla jsem obě ruce vzhůru, a ''vystřelila'' jsem oheň.. Abch pravdu řekla, svou magii jsem nikdy moc nepoužívala, neměla jsem moc důvodů.. Můj oheň není jen tak nějakej.. V podstatě je to ''něco pod krycím názvem ''oheň'', popravdě je to mnohem silnější než oheň, ale používá se to skoro stejně.. Když jsme svoje modro-zelené ''plameny'' vystřelila na koruny stromů, zajistila jsem si trochu světla.. No stačilo mi to na to, abych viděla kde je to zasraný monstrum, který ublížilo Jackobovi. Jackob byl hned vedle toho monstra s krvavou rukou.. Nevypadal na to, že by byl schopnej bojovat.. ,,Tak tady seš ty zrůdo!'' zařvala jsem, a ve zlomku vteřiny jsem vystřelila.. Ta zrůda se tomu vyhla.. Fakt jsem nečekala že něco tak velkýho se může tak rychle hejbat.. ,,Jak chceš!'' řekla jsem se pro sebe, a zase poslala plameny do korun stromů pro lepší vyditělnnost.. Jelikož se to monstum dost rychle pohybovalo, byla jsem nucená použít svou ''tajnou zbraň''. Jelikož nevím kde byly nebo jsou moji rodiče, nevím po kom jsme tuto schopnost zedědila.. každopádně tuhle schopnost jsem držela v tajnosti.. Tahle zděděná nadpřirozená vlastnost se nevidí každej den (nebo spíš já jsem ji ještě u nikoho neviděla). Je to na způsob teleportace, rychle se umím přemístit z místa na místo. Je to velký plus při jakymkoli boji, ale jelikož jsem samotářka, moc tuhle schopnost stejně jako moje plameny nepoužívám.. To monstum mělo vlastnost podobnou té mé, byly jsme asi tak stejně rychlý. Moje priorita byla porazit tu zrůdu a dostat někam do bezpečí zraněného Jackoba.. S monsterm jsme pár vteřin bojovali, a pak jsem musela přemístit Jackoba do bezpečné vzdálenosti.. Vzala jsem ho, a teleportovala na korunu mého osobního stromu.. Je to dost bezpečné místo, které mě v té době napadlo jako první.. Jediné co jsem stihla Jackobovi zdělit bylo ,, nehýbej se, a buď v klidu, všechno bude v pohodě '' a s těmito slovy jsem vyrážela do boje s monstrem.. Moje plus v boji bylo že jsme stjně (možná) rychlejší než to monstum a že mám svoje plameny silnější než obyčejný oheň. Musela jsem být stále na blízku té stvůře, protože kdybych zase musela vystřelovat plameny do korun stromů, tak kdyby se boj protáhl, nevím jetli by mi zbyl oheň.. Moje schopnosti nebyly zrovna na vysoké úrovni protože jsem nikdy moc necvičila a ani se je neučila ovládat.. Ale díky tomuhle boji mám důvod se je naučit plně ovládat.. Neměla jsem moc času vymýšlet nějaký složitý strategie.. Prostě, zabít to monstum, ochránit Jackoba, neprohrát.. toď vše.. Té zrůdě jsem způsobila dost hlubokých ran, a to jak na hlavě, tak na nohách, tak na břich, prostě všude. Priorita byla zabránit mu v pohybu. Monstrum po nějakém čase začalo zpomalovat, a jeho útoky už nebyly zas tak ''smrtící'' jako na začátku boje. ,,Vypadá to pro mě docela dobře'' pomyslela jsem si, a pokračovala v boji. Já jsem byla taky docela zraněná, mimo jiné to monstum mělo obří drápy. Navzdory zraněním jsme nepřestávala, a pořád útočila.. Bylo to vyčerpávající, ale monstrum už vypadalo na pokraji sil. Složilo se na zem celé krvavé, a pomalu ale jistě umíralo.. ,,Konečně konec'' řekla jsem s povzdechem, a chtěla odejít.. Ale ta zrůda nabrala několik sil, a sekla po mé noze.. Hned po tom se monstrom svalilo na zem, a nejevilo žádné známky života.. Svíjela jsem se v bolestech na zemi... ale musela jsem se zvednout a teleportovat se zpátky k Jackobovi.. Pomalu jsem se zvedla, a zmizela.. v zápětí jsem se objevila vedle Jackoba a hodlala ho přenýst ke mě domů ať mu můžu zranění nějakým způsobem vyléčit.. Už jsem ho držela a chystala se k teleportaci, když najednou.. svalila jsem se i s Jackobem na zem, a zase se začala svíjet v bolestech.. Jackob nabyl vědomí, a viděl mě jak se válím po zemi s krvavou nohou, a vlastně krvavým celým tělem.. Byla jsem podrápaná a vyčerpaná. Snažila jsem se zvednout a zkoušet se znova teleportovat spolu s Jackobem.. Jackob se na mě jen lítostně podíval, a mlčel.. To pro mě byla polehčující okolnost, protože slyšet nějaký ty řeči ,,to stačí'' atd.. by mi v tu chvíli fakt nepomohli.. Z posledních sil jsem nakonec Jackoba teleportovala do mého domu... ale vyléčit mu zranění?.. ne to jsem už neměla sílu.. Svalila jsem se na zem, a už ani nevnímala bolest.. prostě jsem tam tak ležela v kaluži krve....
Ket:
V té hospodě, jsem už nemohla byla jsem ožralá jak cip, šla jsem domů. Cestou jsem se motala a asi 10x jebla na zem.
Když jsem málem jebla po jedenáctý chytil mě nádherný kluk, a doprovodil mě domů, ale docela to trvalo, protože
než jsem mu řekla, kde přesně bydlím, trvalo to. Moje mamka se mě zeptala, kde jsem se jako flákala, a já ''Noo...
To. Je. Těžké'' a řekla jsem to tak ožrale, že jsem okamžite vylezla schody šla na záchot a zvracela jsem.
Mamka se toho kluka zeptala ''Kde si jí prosímtě našel?? ale moc ti děkuju že jsi jí přivedl''. Kluk odpověděl
''Nemáte vůbec zač madam'' Jak jsem slezla dolů taky jsem mu poděkovala, a mamka ho požádala aby zůstal přes noc,
protože jde s taťkou pryč ať mě pohlída. Já hned v duchu ''Jupí hned ho potkám a už je u nás přes noc!!''. On
vypadal taky vesele. Když odjeli se mě zeptal jak se jmenuju a já ožralím hlasem '' Já Ketherine, ale
pro přátele Ket'' ... ''Krásné jméno, mé jmeno je Saskey a kamoši mi říkají Ses, netuším kde na to přišli''.
Byl to pocit čeho?? Okamžitě se mi zalíbyl. Bylo už pozdě tak mě odprovidil do postele.
Shichi:
Když se kolem nás ve škole shromáždilo více lidí, trochu mě z nich chytla panika. Začala jsem se však obávat až když jsem jako průvod šli celým městem a zakončili to sezením v hospodě. U barmana jsem si objednala melounovou vodku s trochou citronu a maracuyi a sedla si pokud možno co nejdál od největšího davu. Svými levitačními schopnostmi jsem odsunula ostatní židle u stolu kde jsem seděla, tak aby si ke mě nemohl nikdo přisednout a spokojeně usrkla z lahve. Po chvíli se začal ozívat smích, ale potom už lítali židle a oblečení. Odrazovala jsem je a potichu jsem se smála. Ostatně kdo by si všiml šprtkovské hnědovlásky s brýlemi ? - říkala jsem si s klidem. Potom už jsem to nevydržela. V hospodě se totiž strhla rvačka a pobíhali po ní nazí chlapi. ( Né že by mi to tak moc vadilo ) .... Prorvala jsem se k baru, zaplatila barmanovi, který se na mě usmál -áách- a raději co nejrychleji zmizela. Venku už byla pěkná tma a tak jsem chtěla být co nejrychleji doma. Cestu jsem si zkrátila úzkou boční uličkou, když v tom mi někdo dal ruce kolem pasu a zatáhl pryč...
Secre:
Příšera vystartovala a začala na nás útočit. Byly to celkem slabé útoky, takže je všichni snadno vykryli. Ostatní byli celkem v klidu, ale mě, Ryuua a Shin to nehorázně rozčílilo. „Tak ty nám posereš kalbu a ještě na nás útočíš?! Ty svině!“ zaječela jsem a vyslala na ní proud elektřiny. „Tě zabiju!“ zařval Ryuu a poslal na ní svůj sekající vítr. Shin se taky přidala, vyjekla „To si odskáčeš ty svině!“ a vrhla se na tu osobu s katanou. Stačilo pár ran a ta příšera se složila k zemi. Lama. „Tak, a party může pokračovat.“ zavýskla jsem a vrhla se k baru. Jenže přišel barman a oznámil nám, že pojistky jsou rozbitý a musíme jít domů. Tak dělá si ze mě srandu?! „To je na nic. Pojď Ryuu, jdeme ke mně.“ zabručela jsem, popadla Ryuua za triko a táhla ho za sebou. Cestou jsem si do tý blbky co nám zkazila kalbu ještě kopla. Vyšli jsme s Ryuuem z hospody a vzali to takovou temnou skratkou. Když najednou vidíme, jak nějaký chlápek táhne malou holku, která se mu zmítá v náručí...
Kukik:
„Jdeme taky Shini!“ Vypískla jsem a táhla za sebou napůl opilou sestru. Když jsem si všimla, že se útočník probral k životu a snaží se zvednout. Rychle jsem vytasila svojí katanu a probodla útočníka, který se okamžitě změnil na černý prach. Koukala jsem na hromádku prachu trochu nechápavě, ale pak jsem to pustila z hlavy a otočila se ke dveřím.
Vzaly jsme to zkratkou a já si všimla Secre s Ryuujim. Zamávala jsem na ně, ať počkají a rozeběhly jsme se k nim. V té chvíli jsem si všimla i dívky, kterou právě táhnul pryč nějaký chlap. Ta dívka mi byla nějak povědomá…
„Hej ty!“ Křikla jsem. „Kdo jsi?“ Zeptala jsem se směrem k neznámému, který s leknutím upustil dívku a běžel pryč.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se dívky a natáhla k ní ruku, abych jí pomohla zvednout.
Shichi:
,, Moje brýle... kde jsou, nic nevidím... dobrý už, už je mám," vzpamatovávala jsem se ještě stale z toho přepadnutí a oblékla jsem si mikinu, kterou se mi snažil ten grázl zesvlíct, ,, Jse...jsem Shichi, Shichi Midokawa. "
Kukik:
„Jsi nová ve škole, že?“ Zeptala jsem se, ale už jsem věděla odpověď. Byla mi povědomá a alespoň jsem si vzpomněla, odkud ji znám.
„Kukik Aoi Niwatori Murasaki, jméno mé, ale říkej mi Kuki.“ Představila jsem se.
„Mimochodem, kdo to byl?“ Otázala jsem se a ukázala směrem, kudy utíkal onen muž.
Shichi:
,, Moc mě těší.. Ehm nikdy jsem toho chlapa neviděla, možná že ho znám, ale tady v té tmě vůbec nic nevidím ani s brýlemi." Odpověděla jsem a zkontrolovala si jestli mi něco nechybí. Zvedla se a řekla ostatním, že už bych měla jít domů. Poprosila jsem aby mě někdo z nich doprovodil domů, protože potom co se mi stalo jsem už nechtěla jít sama. Když jsem došla domů, sedla jsem si v kuchyni na židli a poslouchala jsem ticho noci skrz otevřené okno. POČKAT!!! Otevřené okno ? Co to ??? Běžela jsem k vypínači a rožla světlo. Nic. Nikde nic ! Achné asi mě vykradli... Co když to nějak souviselo s tím přepadením ? Do očí mi vhrkly slzy a s pláčem jsem si šla lehnout...
Kukik:
Potom, co jsme doprovodili Shichi domů, jsme se vydali všichni společně domů. Zastavili jsme se až na rozcestí, neboť já a Shini jsme šly na opačnou stranu než Secre a Ryuuji. Jednohlasně jsme s Shini řekly prosté „Tak ahoj“ a vydaly se po cestě domů.
Ket:
Ráno už mi bylo líp.
Když jsem se otočila byl zamnou, smal vedle mě, měla jsem obrovskou radost. Když se probudil ''Ohh dobré ráno
krasně spíš'' a já zrudla jak rajče. Také se zeptal jestli mám kluka, ''No já kluka nemám''. Když jsem se na
něj podívala měl z toho radost, co tím chtěl říct. Z mojima rodičema se dohodl že bude u nás spát celí týden
a mě omluví ze školy. Z toho jsem měla radost. Řekl mi snad o sobě všechno a nakonec jestli bych ho nechtěla??.
A já na něj překvameně zrudle koukám ''ano... ''. Tak než jsem to stihla doříct dal mi pusu. Já z toho na větvy
jsem se nechala unést. V duchu jsem si řekla ''SUUUPÉÉÉr celí týden nebudu ve škole a bude tu z nejlepším
klukem, kterého jsem kdy potkala''...
Zoui:
A je tady nový den ráno jsem se probudila asi okolo sedmé a zjistila, že mám zase horečku. Před tím než rodiče odjeli do práce mi máma řekla
ať ještě dneska zůstanu doma. Tak jsem si šla lehnout do postele a pustila si písničky. Pak asi okolo půl osmé někdo zazvonil. Šla jsem otevřít
a za dveřmi stál Natsua a byl trochu překvapený když mě tam viděl stát v pyžamu protože si myslel že už dneska půjdu do školy. Řekla jsem
mu že mám zase horečku takže ještě dneska budu doma. Natsu chtěl zůstat semnou ale řekla jsem mu ať jde do školy protože nemůže pořád
zameškávat kvůli tomu že bude doma semnou. Tak nakonec še do školy ale řekl mi že po škole určitě přijde. Tak jsme se rozloučili a on odešel.
Vrátila jsem se do postele a přemýšlela nad tím že na to že spolu teď chodíme je to vlastně skoro stejný jako by sme spolu nebyli ale
bylo to jiné v tom že když jsem ho viděla připadala jsem si šťástně. No každopádně už mě ta nemoc nebavila. Sice je fajn si pořádně
poležet a pospat ale už to byla otrava. Řekla jsem si že zítra už prostě půjdu do školy abych nemusela být pořád zavřená doma, a mohla
jít konečne i ven protože venku už začínalo být teplo a už jsem se tam docela těšila.Už jen proto že Natsu řekl že až se uzdravím
tak spolu někam vyrazíme. No pak jsem se přemístila k televizi a koukala na jakýsi pořad ale moc mě to nabavilo tak jsem si šla udělat
apoň onigiri... :33 Když jsem dojedla šla jsem zase do pokoje jen tak koukala z okna a těšila se až Natsu přijde ze školy..
Andy :
Ráno jsem se překvapivě probudila, (ani jsem nedoufala že se ze včerejška ještě probudím). Byla jsem domlácená, a ztratila jsem docela dost krve.. Nemohla jse mse moc hábat, ale halvní byla nějakým způsobem vyléčit Jackoba. Odplazila jsem se k posteli a opřela se o ni, abych se mohla postavit na nohy. Párkrát jsem spadla, ale nevzdávala jsem to a zkoušela jsem to znova a znova.. Bylo jasný že ten den do školy nebudu moct, a Jackob jak by smet.. Pomalu ale jistě jsem se dostala do kuchyně kde jsem měla několik obvazů, dezinfekcí a léků proti bolesti, nikdy nevíte na co se vám tyhle věcičk budou hodit takže jsem jich měla v zásobě docela dost.. Všechno jsem napbrala, a zase se pomalu vracela do pokoje kde ležel Jackob.. Jeho rána byla dost hluboká a jelikož v ní byly sliny toho monstra mohla by se tam rozšířit i nějaká infekce.. a v takovém rozměru by mohla být i smrtelná.. (ano, ano, jednu chvilku mě bavilo číst si knížky o lékažství atd.. takže něco málo o tom vím). Pečlivě jsem Jackobovu ránu vydezinfikovala, a ošetřila. Byla to namáhavá práce, ale vyplatilo se to.. Jackobovi se udělalo líp a zase se mohl normálně hýbat. Bohužel ani moje zásoby léků nejsou nekonečné, a po ošetření Jackobovi rány všechny došli, a na moje zranění nic nezbylo. Jackob se tvářil docela provinile za to že si svoje zranění nemůžu ošetřit, ale uklidňovala jsem ho slovy ,,to je v pohodně, vždyť mě to už ani nebolí'', Jackob to mu moc nevěřil, ale když jsem nasadila svůj falešná úsměv typu ,,mě už nic není'', trochu ho to přesvědčilo. Noha mě stále bolela ale před Jackobem jsem na sobě nedala nic znát, moc jsem se nehýbala aby to nešlo poznat.. Všechno moje lhaní o tom že jsem v pořádku se zvrtlo, když mi noha začla zase silně krvácet. To už mi Jackob nevěřil a chtěl mi nějakým způsobem pomoct, a tak si odmotal obvazy a začal je namotávat na mou nohu. ,,Ne! Nech toho Jackobe! Ty ty obvazy potřebuješ víc než já!'' začala jsem ječet přes celej pokoj. Jackob mě nevnímal a obvazy motal dát. ,,To STAČÍ!'' zavrčela jsem na něj, a on konečeně přestal.. Udělala jsem to proto, aby přestal zachreňovat mě, a staral se o sebe, protože jeho zranění bylo dva krát vážnější než to moje.. Když Jackob přestal namotávat obvazy, odmotala jsem je ze sebe, a zase mu je namotala na rameno.. Sedla jsem si na židly, a řekla ,,Jsem v pohodě, starej se o svoje zranění, a mě nech tak jak jsem, já si poradím sama'' .. Moje rozhodnutí se mu nelíbilo, ale musel ho respektovat.. sedl si na vedlejší židly, a díval se do země.. Za pár minut jsem chtěla trochu odlehčit atmosféru, a tak jsem se ho zeptala jak je na tom, jestli ho něco nebolí a na další otázky. Jackob mě v podstatě ignoroval, a řekl ,,co byl ten modro-zelenej plamen''.. Na tuhle otázku jsem vážně nechtěla odpovídat, protože chci svoji jak magii tak vrozenou schopnost utajit.. ,,Bylo to toho monstra, a nebo.. tvoje?'' zeptal se Jackob, a stále se díval do země.. ,,No.. určitě to bylo toho zvířete'' řekla jsem trochu rozpačitě s úsměvem na tváři. ,,A jak jsme se tak rychle dostali na korunu stromu, a k tobě domů?'' podíval se na mě Jackob a u toho měl vážnž pohled.. ,,No..... eto...'' vymýšlela jsem co nejuvěřitelnější scénář aby tomu Jackob věřil. ,,Trvalo mi docela dlouhou dobu, než jsem tě na ten strom a ke mě domů odtáhla.. to se ti jenom zdálo že to bylo tak rychlý'' odvětila jsem se stálým úsměvem na tváři, a doufala že Jackob na nic nepříjde.. Když se zeptal jak jsem teda to monstrum porazila, asi začínal něco tušit, protože mi trvalo podezdřele dlouho vymyslet jak jsem ho teda porazila.. ,,No.. víš.. no prostě jsem ho porazila svým ohněm''... pronesla jsem s klidnem, a podívala se na něj. ,,Nemyslím si, že oheň by porazil něco tak silného jako byly ty modro-zelené plameny co lítaly vzduchem.. i mě ty plameny popálily nohu.. a to jsem si myslel že jsem byl od vás dost daleko..'' řekl Jackob ještě vážněji a prozíravě se na mě podíval... S ledovým pohledem jsem se na něj podívala, a s už předem připraveným dialogem jsem ho šokovala větou ,,Někdy je strategie víc než magie..'' tahle věta na mě byla moc chytrá, takže Jackob zase začal pochybovat.. ,,Ukážeš mi tvoje plameny?'' zeptal se, a díval se na mě pohledem typu ,,Teď jsem tě dostal''. ,,Jsem unavená po boji s tím monstrem, takže máš smůlu..'' řekla jsem, s pohledem typu ,,a máš to!''. ,,Ale prosím tě! pár sil si musela nabrat přes noc''.. prohlásil s ďábelským pohledem. ,,Nechci!'' odvětila jsem, a otočila se k němu zády. ,,Když to nepůjde po dobrým, půjde to po zlym'' řekl, a zaútočil na mě svými plameny.. Ani jsem se nepohla, nemohla jsem přece dopustit, aby moje roky chráněné tajemství, bylo prozrazeno během několika vteřit.. Jelikož jsou moje plameny silnější než normální... Kdyby se tyto dva typy plamenů dotkly, okamžitě by se normální plameny uhasily, a kdo ví co by se stalo pak.. nikdy jsem to nezkoušela, a ani nechci.. Prostě jsem nehybně stála, a nechala se spálit Jackobovými plameny. Jackob nevěřil svým vlastním očím, ale byla to prostě nutnost.. Měla jsem popálenou ruku, ale nebolelo to o nic víc, než moje noha...
Shinigami:
Byla jsem ožralá jak hovado, takže jsem tu věc, co vypadala jako já, nijak neřešila. Jakmile jsem došla domů, okamžitě jsem sebou práskla na gauč.
Ráno jsem se probudila ještě s větší kocovinou než včera. Poslepu jsem hmátla na stůl, až jsem nahmatala krabičku. Vzala jsem ji a dala si ji před obličej, přičemž jsem pootevřela oko.
Fakt by ses s tím chlastem měla mírnit. Jsou to poslední prášky ty ožralo. Dneska nějaký koupím. -Akimoto
Milé...aby si o mě dělal takový starosti...to není jen tak...i když Aki je milej snad na všechny.
Vysypala jsem obsah krabičky rovnou do pusy a nasucho polkla. Už dávno jsem si zvykla nezapíjet prášky vodou. Pak se mi po nich vždy rozhoupal žaludek. Ještě chvíli jsem ležela, než jsem se konečně uráčila posadit a protřela si oči. Prášky už zabíraly, což je zázrak, většinou nezabíraj. Beru je jen aby se neřeklo. Bohužel mi už začalo svítat. Ta holka ze včerejška...vypadala úplně jako já.
Zamračila jsem se a podívala se na hodiny. Škola začala před chvílí. Hádám, že ségra je tam. Vstala jsem, převlékla se, nachystala si věci a udělala úkoly. Vstala jsem poměrně brzo, tak jsem vyrazila a po cestě si koupila vodu.
Když jsem došla před dveře třídy, zaváhala jsem, ale pak jsem zatřásla hlavou a zaklepala. Po vyzvání jsem vstoupila.
"Omlouvám se, že jdu pozdě, Hinamizawa-sensei, zaspala jsem." omluvila jsem se učitelce biologie a sklonila hlavu. Polovina třídy na mě hleděla s otevřenou pusou. Nečekali že se ve škole objevím a už vůbec ne, že budu slušná. Nijak jsem to neřešila, sedla si vedle Kukik a začala do sešitu opisovat to, co bylo na tabuli. Nakoukla jsem přes uličku, jestli si mám vynechat místo. Nemusela.
Pak mi slova učitelky začala splývat dohromady a já jenom přemýšlela nad tou holkou včera. Proč vypadala jako já? A co byla kurva zač?
Andy:
Jackob mojí reakci fakt nečekal, ale jeho plameny byly už tak blízko že se jeho útok nedal zastavit. Přesněji řečeno měla jsem popálený levý rameno, ale byla jsem podezdřele v pohodě.. Celé rameno se začalo ''hojit'', nevím jak, ale prostě to tak bylo. Naznala jsem že to je asi proto, že jsem uživatel jiného typu ohně, a reakce mého těla na jiný typ je stejná, jako když se dotknou dva rozdílné typy plamenů. Jackob se jen nevěřícně díval, jak se moje rameno hojí, a já nejevím známky toho, že by to nějak extra bolelo. Když se mi zranění vyléčilo, začal další vodopád otázek jak je možné že se mi zranění vyléčilo samo od sebe.. Na žádnou z jeho otázek jsem neodpovídala.. jen jsem tam tak seděla na židly, a dívala se do země.. Jackob stále pokračoval v otázkách.. Když najednou jsem řekla polohlasem ,,Skončil si?''. Byla jsem unavená, protože jsem včera vynaložila dost energie, a na to není moje tělo zvyklý, a ještě k tomu mě bolelo celý tělo z toho boje.. prostě to bylo strašně vyčerpávající hrát že mi nic není, když bych se nejradši svalila na zem, a už se nezvedla.. Jackob se zarazil, a konečně mi přestal klást otázky. Rozhodla jsem se, že se musím uklidit někam, kde budu sama.. Zvedla jsem se ze židla, a doufala že vydržím dojít aspoň do lesa poblíž mého domu. Jackob se zevdal taky že půjde se mnou, ale zastavila jsem ho, a řekla, že chci bejt sama, a že může klidně zůstat v mém domě. Pro případ že bych se složila na schodech, jsem zavřela dveře do pokoje, a odkulhala z domu. Pomalu jsem se blížila k lesu.. Uprostřed toho lesa byla taková menší louka, kde jsem si lehla, a pokoušela se nějakým způsobem zabránit té bolesti.. Připadala jsem si jako bych měla umřít.. Svíjela jsem se bolestmi, a při tem jsem si držela svou zraněnou nohu, která následně začla opět krvácet.. Bylo mi jasný že mám v těle infekci, ale nebyla jsem schopná zabránit její šíření.. Pak mě napadlo, že zkusím infekci vypálit.. Byla jsem už skoro ''paranoidní'' z té bolesti, ale vyzkoušet jsem to mohla.. Použila jsem svůj ''oheň'', a přiložila ho k mé ráně na noze. Jediné co jsem v té chvíli mohla dělat bylo zatnout zuby, a držet.. Z rány začala stříkat krev, ale byla jsem přesvědčená o tom, že to pomůže.. Když jsem skončila, následovala extrémní bolest.. Lehla jsem si do trávy, a čekala, až bolest trochu ustoupí, abych se mohla ''odplazit'' zpátky domů.. Takhle jsem tam ležela několik hodin, a bolet byla pořád stejná.. ,,No lepší už to asi nebude'' pomyslela jsem si, a začala se zvedat. Dostala jsem se ke svému domu, a doufala že Jsckob už tam nebude.. Je sice pravda že jsem mu řekla ať klidně zůstane, ale vidět mě ještě v horším stavu než jsem odcházela, by vedlo k další hromadě otázek.. Dostala jsem se do domu, a následně do kuchyně.. ,,Najdu nějakou hadru, ať si tu ránu můžu aspoň přikrýt'' řekla jsem si pro sebe, a začla hledat. Našla jsem jedu, která vypadala čistě, a měla přesné rozměry pro pokrytí celé rány.. Hadru jsem umyla v horké vodě, aby byla aspoň trochu sterilní, a přiložila si ji na ránu.. Bolelo to, ale co čekat od plpnutí si horké hadry na otevřenou ránu.. Hadru jsem zavázala k noze provázkem který jsem měla zrovna po ruce, a ránu nechala být. Došla jsem do pokoje, a na židli seděl Jackob dívající se stejným směrem jako když jsem odcházela.. do země.. Když jsem otvírala dveře, Jackob se na mě podíval, a zase sklopil hlavu. Sedla jsem si na postel, a pleskla sebou do peřin. ,,Co tvoje noha?'' zeptal se Jackob polohlasem, a podíval se na mě. ,,Je to v pohodě, říkala jsem to už předtím'' prohlásila jsem s hlavou v peřinách. ,,Zajímavý, že ta noha krvácí'' namítl, a skolopil hlavu. ,,To je v pohodě, pár kapek krve mě nezabije'' odsekla jsem, a přikryla nohu peřinou... V pokoji bylo hrobový ticho, oba jsem mlčeli, a v podstatě jsme se ani nehýbali.. Jelikož byl klid, měla jsem možnost v klidu přemýšlet o tom včerejším boji.. Uvědomila jsem si, že moje útoky sice byly na začátu silné ale postupem času slábli a už nebyly tak učinné. Moje obrana taky nebyla kompletní, a o svou vrozenou schopnost bych se taky měla začít starat.. ,,Až se mi ty zranění zotaví, musím začít tvrdě trénovat, takovejhle boj se může i opakovat'' pomyslela jsem si, a zvedla hlavu.. Navázala jsem rozhovor s Jackobem, a zase jsme si povídali.. né o včerejšku, ale o jiných věcech. Tématu ''včerejšek'' jsem se vyhýbala jak nejvíc to šlo...
Ket:
Říkala jsem si co je asi z ostatníma, napsala jsem holkam, ale ani jedna na mojí SMSku neodpovídala, Pořát mě bolela hlava.
Saskey říkal že nikam nejdu určitě budou v pohodě. Ale já si tím nebyla vůbec jistá ''No tak... Včera než jsem odcházela
slyšela jsem nějaké zvuky!''. Byla jsem si tím úplně na 100% jistá. ''Jsi Paranoidní Ket(MucQ).'' Jenže já jsem to
doopravdy slyšela!!. M2la jsem strach že se něco stalo, neměla jsem jistotu o ničem. Ze své klíčenky zlatých
klíču jsem povolala, Aries. Saskey byl překvapenej '' Takže sférická magie?? Já používám magii země a ohně.''
Aries na mě ''Omlouvám se, ale taky vám posílají dárek, Gomenasai!!''. (Ano Aries už je taková,
nic neudělala a pořát se omlouvá). ''Super dostala jsem klíč třínacté zakázané brány!'' Okamžitě jsem ho povolalala,
abych uzavřela dohodu (jak to sferické čarodějky dělávají)... Všude byla mlha, ale když se objevil tak
zmizla mlha. Saskey z udívem koukal ''WOW já nevěděl že sférická magie je tak užásná!''. On se neoběvil, ale když
podívali z okna stála tam dračice, která se přectavila jako Thubasa, uzavřela jsem sní dohodu, a Thubasa zmizla
do Sférického světa. ''No ty jo, a neměla jsi náhodou strach o své kamarádky?''. zamyslela jsem se ''No jo
ale jsou určitě v pohodě''. Přemýšlela jsem že ten týden využiju jinak než se poválet doma, ale jak?. Asi si
vezmu to posvátné oblečení, které mi Virgo dala před rokem. Zmíňila jsem se o Virgo a hned se tu objeví
''Je čas abych vám dala tohle...'' já se divala co to je věc, vysvětlila mi, že funguje jen když mám to
oblečení na sobě, jenže když to oblečení pokáždé obleču, proměním se v jakoby dospělou ženu, která brání
nevinné. Saskeye jsem poslala do vedlejšího pokoje, protože jsem se do něj chtěla převléct, abych vyzkoušela
'zbraň'... Hned jsem si to oblékla začala jsem křičet bolestma, bylo to divné, nikdy to nebolelo. Ses, okamžitě
přiběhl, ale neviděl mě, ale pouze Virgo, hledal mě po celém pokoji, jenže já nikde. Nakonec vejdu do dveří, ale
vypadala jsem uplně jinak (po změně vypadá takhle:https://cache.desktopnexus.com/thumbnails/1341698-bigthumbnail.jpg .
Saskey udiveně ''Co se ti to stalo? Najednou vypadáš jinak!''. Jenže já ho nevnimala, povolala jsem Thubasu, skočila nani
Saskeye jsem chytla za ruku, a někam sme letěli, jenže už si nepamatuju kde. Když byl čas oběda probudila jsem se na zemi
celá pokousaná, a z krvacená. Vezli mě na ambulanci, Saskey celí vyděšený, až brečel a mumlal si pro sebe ''Prosím ať
to není vážně!!''. Já potichu řekla ''To bude v pořádku, neboj se''. Když sme byly před nemocnicí, Mě okamžitě
vedly na operační sál, a Sas musel jít čeat do čekárny, tam byly i mojí rodiče, nechápali co se stalo. Najednou tam vešla
Virgo s větamy '' Neboj te se vážení bude v pořádku při její proměně se něco zvrtlo.'' Rodiče nevěděli že používám magii
''JAKOU PROMĚNU!!'' Virgo nebyla ani trochu překvapená '' Neboj te se už vám to nebude tajit, všechno vám řekne...''.
a okamžitě zmizela. Čekali tam hodinu a půl, potom přišli setry s tím že pouze mamka s ta´tkou smí k ní na pokoj,
jenže i máma trvala na tom e Seskey půjde taky, tak šel. Všechno jsem jim vysvětlila a únavou usnala. Sestra na mamku
''Paní, vaší dcerku si tu budeme muset pár dní nechat, byla velice zraněná. Vážně netušíte z čeho by to mohlo být?''
Zakývali hlavou že ne...
Diskusní téma: RPS -část 6.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.