Pomsta ducha Maeko

25.08.2012 19:47

 

Tato povídka je pro Shinigami-SAN! Promiň, že ti pořád píšu, kdy už budeš mít další díl tvé povídky, vím, že tě to musí štvát, kdyby mě někdo takhle otravoval taky by mi to vadilo. Jsem člověk, kterej chce věci po druhých a sám je nedělá. :/ Proto se ti mocinkooo omlouvám a slibuju, že už se tě na to nikdy ptát nebudu. Vím, že tahle povídka není nejlepší, ale je to vše co dokážu svým mozečkem napsat. Tak si ji užij Shinigami-san. :)

 

 

 

POMSTA DUCHA MAEKO

„Myslím, že se budeme muset rozvést“ řekla Maeko, Kiyoshi se na ní podíval, a když bylo vidět, že to Maeko myslí vážně, vykoktal ze sebe, „Prrooč?, m-manželé j-jsme u-už s-sedm l-let, n-nikdy j-jsme s-se n-nehádali a a… Jak to bude snášet náš syn?“ Kiyoshi pořád doufal, že si z něj dělá jenom srandu, ale její odpověď ho přesvědčila o tom, že to Maeko myslí vážně „Někoho jsem potkala, přesně před třemi měsíci, když jsem byla s kamarádkou na dovolené v Paříži, oba se moc milujeme, a tak jsem mu řekla, že se s tebou rozvedu, za týden se k němu budu stěhovat i s Tsukumim, vím, že jsem ti to měla říct dřív, ale…“ „I s Tsukumim?“ přerušil jí uprostřed věty, při představě, že jeho šestiletý syn bude bydlet v Paříži, sebou málem praštil o zem. „Ano, i s Tsukumim, už jsem se ho ptala, jestli chce odjet se mnou, a nebo zůstat tady s tebou, souhlasil, že pojede se mnou, jestli se ho chceš radši zeptat sám, je u sebe v pokoji“ řekla Maeko a odešla si balit věci.

Za chvíli u Tsukumiho v pokoji

„Ahoj Tsukumi, slyšel jsem, že se s mámou budeš stěhovat do Paříže, je to pravda?“ zeptal se Kiyoshi zklamaně. „jasně, že jo“ odpověděl jeho syn šťastně. „Nechceš si to ještě rozmyslet a zůstat tady se mnou?“ „Rozhodně, nee“ odsekl synek. „Proč ne?“ naléhal pořád otec. „Protože mám radši mámu než tebe“ Kiyoshiho jeho odpověď šokovala „Hmm…dobře, chápu to…“ řekl a odešel z pokoje.

O pět dní později

„Kiyoshi, podepiš to“ řekla Maeko a hodila mu nějaké papíry. „Co to je?“ „Rozvodové papíry“ „Ahaa“ řekl a začal podepisovat. „Tady je máš“ podal Maeko podepsané papíry. „Jo, díky.“

Večer, před odjezdem

„Půjdu se naposledy projít po městě“ řekla Maeko. „Teď pozdě?, nemůžeš jít sama, počkej, půjdu s tebou“ odpověděl Kiyoshi. Oba dva odešli z domu. Když došli k velkému mostu Kiyoshi se zeptal „Budu vás moct někdy navštívit?“ „Ne, nechci, aby si za námi jezdil“ „Ale, já chci jednou za čas vidět našeho syna“ „Ale on tebe ne“ „Jak to můžeš vědět?“ zeptal se naštvaně. „Říkal mi to“ řekla Maeko klidně. Kiyoshi tomu nechtěl uvěřit. „To už nikdy neuvidím svého syna?, Ne, takhle to nenechám“ pomyslel si a dostal nápad. Rozhlédl se kolem sebe, a když viděl, že nikdo nikde není, vzal cihlu, která se válela na zemi a praštil s ní Maeko silně do hlavy, potom jí shodil z mostu do vody. Cihlu hodil, také do vody, ale na druhou stranu, aby to nebylo tolik nápadné.

Po pár minutách doma

„Maminkoo, ty už jsi konečně doma…“ křičel nadšeně Tsukumi a rozběhl se ke dveřím, když k nim ale dorazil, jeho úsměv v obličeji zmizel. „Maeko si ještě musí něco zařídit, a tak mi řekla, ať se vrátím domů a pohlídám tě“ řekl Kiyoshi klidným hlasem. „Už je moc pozdě měl bys jít spát, zítra brzy odjíždíte“ dodal ještě. Tsukumi jen něco zamumlal a zmizel v pokoji. „A, nebo taky nikam nepojedete“ řekl si pro sebe.

Ráno

„Maminka se ještě nevrátila?“ ptal se Tsukumi smutně. „Ne, ještě ne, ale měla by si pospíšit, už musíte jet“ odpověděl Kiyoshi. Náhle někdo zvonil u dveří, Kiyoshi šel otevřít. „Dobrý den, jsme od policie.  „Od policie?, a co potřebujete?“ zeptal se nechápavě. „Jde o to, že jsme dnes našli vaši bývalou ženu mrtvou“ „Cože?! Mrtvou?!“ vykřikl Kiyoshi. „Ano, nejspíš skočila z mostu, a nebo ji někdo shodil, potřebujeme vám položit pár otázek“ „Dobře, ptejte se“ řekl Kiyoshi smutně. „Měla nějaké nepřátele?“ „Ne, myslím, že ne, všichni s ní vycházeli dobře“ „Aha, a kam šla včera večer?“ „Říkala, že se jde projít po městě, a tak jsem šel s ní, potom mi řekla, že si musí něco zařídit, a ať jdu domů.“ „Dobře, to prozatím bude stačit, děkujeme“ „Kdyby, jste na něco přišli, určitě mi zavolejte.“  „Jo, jo Naschle“ řekli policisté a odešli. „Tsukumi?“ „Co se stalo mamince?“ „No, víš, dnes ji našli mrtvou“ řekl Kiyoshi smutně. Jen, co to Tsukumi uslyšel, rozbrečel se a běžel do svého pokoje.

O dva dny později

Kiyoshimu začal zvonit telefon. „Ano, kdo je tam?“ „Jsem od policie, vaše bývalá žena, podle všech údajů, které máme, spáchala sebevraždu, její tělo bylo převezeno do krematoria, kde ho dnes spálí“ „Dobře“ odpověděl Kiyoshi a zavěsil.

Den pohřbu

Kiyoshi a Tsukumi došli na hřbitov, kde měla být pohřbena Maeko. Pár lidí tam už bylo. Kiyoshi potkal bratra Maeko a hned se sním začal bavit, toho využil Tsukumi a utekl k matčině urně, otevřel ji (malý dítě jí asi neotevře, ale neřešíím, prostě ji otevřel :P :D)  a vzal si trochu popela, aby měl na matku památku, popel schoval do látkového pytlíčku, který mu matka dala. Potom se vrátil zase ke Kiyoshimu, který si ani nevšimnul, že Tsukumi zmizel. Když byl pohřeb u konce, všichni odešli domů.

Ten samý den, pozdě večer

„Tsukumi, měl bys jít už spát, už je pozdě“ řekl Kiyoshi. „Jo, už jdu“ řekl a odešel do svého pokoje. Tsukumi si lehl do postele, ale nemohl usnout, převaloval se tam asi hodinu, když v tom uslyšel rachot, rozhlédl se po pokoji a viděl pytlíček s matčiným popelem, jak sebou hází na všechny strany, došel k němu a pomalu ho otevřel, z něho vystoupil duch Maeko. „Mami“ zvolal radostně. „Já myslel, že jsi mrtvá.“ „Tsukumi, já jsem mrtvá“ promluvila. „T-takže j-jsi d-duch?“ zděšeně koktal Tsukumi. „Ano, jsem, ale neboj se, neublížím ti, nespáchala jsem sebevraždu, to Kiyoshi mě zabil“ „Cože?, Táta?“ řekl zděšeně, při představě, že žije s vrahem, se necítil zrovna nejlíp. „Tsukumi, ano, je to tak, chtěl být s tebou, a kdybychom odjeli, tak by tě už nikdy neviděl, zítra zase přijdu a řeknu ti, co máš udělat, abychom se mu pomstili a mohli být spolu, souhlasíš?“ „A-Ano“ vykoktal ze sebe. „Chovej se normálně a dělej, že o tom nevíš ano?“ zeptala se ho Maeko. „Je si jistá, tím co po mně chce? Jak se mám chovat normálně, když žiju se zabijákem?“ pomyslel si. „Tak souhlasíš?“ zeptala se Maeko ještě jednou. „Ano.“ „Tak zítra, dobrou noc, Tsukumi“ dořekla a zmizela. Tsukumi šel opět do postele a usnul…

Další den večer

Tsukumi netrpělivě vyhlížel, kdy se jeho matka zase zjeví, když už bylo hodně pozdě a pořád nic, rozhodl se, že půjde spát, ale jen co si lehl, slyšel rachot. „Konečně“ řekl si pro sebe a vydal se otevřít pytlíček. Jen co ho otevřel, matka zase vystoupila ven. „Ahoj Tsukumi, už mám nápad na pomstu“ řekla mile. „Mami, ještě jsem se chtěl zeptat, jak je možné, že tě vidím, když jsi duch?“ „Když člověk zemře, má týden na to, aby se rozloučil s osobou, která mu v životě byla nejdražší“ „Aha“ „Tsukumi, ještě než začneme s pomstou, chci se tě zeptat, jestli si ochoten pro to udělat vše?, třeba i zemřít“ zeptala se Maeko vážně. „Pokud to znamená, že už budeme navždy spolu, tak jo“ odpověděl Tsukumi sebejistě. „Dobře, vem si nějakej sešit a napiš na něj tajný deník“ řekla a byla ráda, že její šestiletý syn umí dobře psát i číst. „Napiš, tam všechny datumy dvou posledních týdnů, káždé datum na další stránku. Na všechny stránky napiš pár vět, co se ten den stalo, vynech stranu s datem, kdy jsem zemřela a dnešní den. Na den, kdy jsem zemřela napiš : Dnes  zemřela moje maminka, vím, kdo jí zabil, byl to můj otec. Maminka mi často říkala, že se jí několikrát pokusil zabít, když jsem řekl otci, že to vím, odpověděl mi, že jestli to někomu řeknu, zabije mě taky. Na dnešní datum napiš: Zítra to jistě oznámím policii, už nemůžu dále mlčet.“ Tsukumi dopsal vše co mu Maeko řekla, trvalo mu to celkem dvě hodiny. „Už to mám, mami“ řekl Tsukumi. „To je dobře“ usmála se. „Teď můžeme přejít k druhé části plánu“ dodala ještě. „Tsukumi, počkej tu chvíli“ řekla a odešla z pokoje. Po chvíli se vrátila a v ruce držela nůž, který patřil Kiyoshimu. „Teď tě budu muset zabít“ „Cože?“ vykřikl Tsukumi. „Jen takhle budeme navždy spolu, jinak to nepůjde“ řekla zklamaně. „Hm… dobře, udělej to“ Maeko vzala nůž a bodla ho Tsukumimu přímo do srdce, potom nůž schovala v domě. „Tsukumiho duch by se měl objevit do jedné hodiny“ pomyslela si Maeko. Když uplynula hodina, doopravdy se objevil. „Mami, já neumřel?“ zeptal se nechápavě. „Umřel jsi a teď můžeme být už navždy spolu“ řekla Maeko.

Ráno

„Tsukumi, vstávej!, příjdeš pozdě do školy“ řekl Kiyoshi a otevřel dveře od jeho pokoje, když viděl svého syna, jak leží na posteli celý od krve, upustil tác se snídaní, kterou pro Tsukumiho připravil. Vzal telefon a rychle zavolal policii. Policie přijela brzy. „Tak, co se tady stalo?“ zeptali se. „Ráno jsem přišel do jeho pokoje a už jsem ho takhle našel“ řekl a ukazoval směrem ke svému synovi. „Nemohl si, to udělat sám, nikde poblíž není žádná ostrá věc, kterou by si probodl srdce“ šeptl jeden policista druhému. „Jo, máš pravdu“ šeptl nazpátek. „Budeme to tu muset prohledat“ řekli oba policisté. „Dobře, dobře, prohledejte vše, jen ať vím, kdo to udělal“ řekl Kiyoshi.

Po dvou hodinách

„Myslíme, že víme, kdo to udělal“ řekli policisté. „Kdo?“ zeptal se nechápavě Kiyoshi. „Byl jste to vy“ „Cože? Já?“ vykřikl. „Prvně jste zabil vaší bývalou manželku, a potom svého syna“ „Ne, to není pravda, nemáte žádné důkazy proti mně.“ „Myslíme, že máme, ale to si promluvíme, až na policejní stanici“ řekli policisté a vzali Kiyoshiho sebou.

U policie při výslechu

„Chci vědět, jaké máte proti mně důkazy“ křičel Kiyoshi. „Dobrá tedy, u vašeho syna jsme našli tajný deník, kde bylo napsáno, cituji: Dnes zemřela moje maminka, vím, kdo jí zabil, byl to můj otec. Maminka mi často říkala, že se jí několikrát pokusil zabít, když jsem řekl otci, že to vím, odpověděl mi, že jestli to někomu řeknu, zabije mě taky.“ „Poté jsme našli nůž od krve vašeho syna, kde byly vaše otisky prstů. To jako důkaz stačí“ dodal ještě. „Nyní ho můžete odvést do vězeňské cely“ „Já nic neudělal, pusťte mě“ řval Kiyoshi, ale marně…

„Dostal, co si zasloužil“ řekl duch Maeko. „Hmm… joo, a mami jak si vlastně udělala, to že na tom noži byli jen jeho otisky prstů a ne tvoje?“ zeptal se Tsukumi. „Jsem duch, proto tam moje otisky nebyli“ řekla a zasmála se. „A teď už můžeme být navždy spolu…“ dodala ještě…

 

 

KONEC