Očima kočky

28.08.2012 22:41

 

Tuhle povídku věnuji své kočičce Blue. Všechny tyto údaje v povídce nejsou pravdivé, některé z nich jsou jen domyšlené, některé pozměněné. Povídka je tedy jenom z části pravdivá. Blue je opravdu nalezené koťátko, ale co se sní dělo předtím, než byla objevena nevím. Nebyla nalezena v lese, ale ve městě a ten, kdo ji nalezl, jsem nebyla já, ani nikdo z rodiny. Ten, kdo jí nalezl, nám ji potom daroval…

Tato povídka není o anime, ale jsou v ní japonská jména.

Očima kočky

Na den, kdy jsem se narodila, pamatuju, jako by se stal včera…  Poprvé jsem otevřela oči a vedle mě ležela další čtyři koťata a moje matka. Nade mnou stáli čtyři osoby. „Nejsou ty koťata úžasná?“ zeptala se jedna z nich. „Rozhodně joo“ odpověděla zase jiná. Do teď si pamatuji ty jejich radostné úsměvy. Po dvou měsících jsem já i mí sourozenci byli schopni chodit, běhat a dělat věci samostatně, aniž by jsme se museli spoléhat na naší matku. Často se na nás chodilo dívat pár lidí a některé z nás si vzalo s sebou. Nakonec jsem zůstala jen já a moje matka. Proč mě nikdo nechtěl? Proč si mě nikdo nevzal? Je to, protože jsem moc ošklivá? V hlavě se mi honilo několik otázek. Radostné úsměvy mých majitelů, již dávno zmizeli a už si mě tolik nevšímali. Jednoho dne mě vzali a dali do auta. Super, pojedeme na výlet, říkala jsem si, ale tehdy jsem ještě nevěděla, co se mi stane… Asi po hodině jízdy auto zastavilo, jeden z mých majitelů mě vyndal ven a řekl „Promiň, ale budeš tady muset zůstat“, poté odjeli, já celá překvapená jsem nevěděla, co mám dělat, nakonec jsem se rozběhla za autem, auto jsem však nedohonila…

A teď tady tak bloudím a přemýšlím, co jsem udělala špatně, že jsem skončila tady. Nezbývá mi nic jiného než se o sebe starat sama. Jenomže jak? Vždyť jsem uprostřed lesa. Když tak procházím lesem, najednou narazím na malý potůček. Super, alespoň k pití mám něco, pomyslela jsem si a napila se. Ale co budu jíst? V téhle části lesa jsem neviděla žádnou myš, potkana, ani nic co bych dokázala ulovit. Nezbývá mi nic jiného, než se dostat z lesa a hledat jinde. Na cestě jsem už asi dvě hodiny a pořád jsem se z lesa nedokázala dostat. To ten les nikdy neskončí? Ještě k tomu jsem začínala mít velký hlad. Uplynula další hodina a já už viděla nějakou malou vesničku. Ze všech sil jsem se snažila dojít do středu vesnice, aby si mě někdo všimnul, do vesnice jsem už však nedorazila, těsně před ní jsem lehla na zem a nebyla schopná už žádného pohybu. Slyšela jsem nějaký dětský hlas, který říkal „Jéé, kočičko co se ti stalo?.“  Poté mě vzal někdo do náruče a já zavřela oči a usnula.

Když jsem se probudila, ležela jsem na posteli, přikrytá dekou, vedle mě byla miska s vodou a jídlem. Opatrně jsem vstala a chtěla jsem se vydat k miskám, když jsem si všimla, že nade mnou stojí tři postavy, lekla jsem se a rychle zalezla zpět pod deku. „Nás se bát nemusíš“ řekla asi osmiletá dívka a vzala mě do náručí. „Já jsem Yukari a tohle je má maminka Rin a tatínek Ishida“ dodala ještě a ukázala na oba rodiče. Poté mě postavila k miskám s jídlem a vodou. Prvně jsem se na misky jen dívala, ale nakonec jsem nemohla odolat kouskům masa a začala jsem jíst. „Mamíí, můžu si tu kočičku nechat?“ zeptala se mladá dívka své mamky. Ta se podívala na Ishidu, který přikývl a teprve potom odpověděla „Můžeš, když se o ni budeš dobře starat a vymysli jí nějaké jméno“ odpověděla Rin. „Arigatou“ řekla Yukari a objala oba své rodiče. „Tak se budeš jmenovat třeba Blue“ řekla dívka a podívala se na mě. Jméno Blue se mi docela líbilo a tak jsem mňoukla jako souhlas. „Řekla bych, že se jí to jméno líbí“ řekla Rin a pousmála se. „Yukari, teď jí jdi ukázat zbytek domu“ dodala ještě. „Jop, jop“ řekla dívka šťastně a vzala mě do náručí a utíkala se mnou do jiné místnosti. „Tak, tady je kuchyně“ řekla a vešla do místnosti. Poté pokračovala do další místnosti „Tady je obývák…“ Takhle se mnou obešla všechny místnosti v domě, potom se vrátila do pokoje, kde jsme začali, tedy do toho pokoje, kde jsem se probudila. „Tohle je můj pokoj“ řekla Yukari. „A tady budeš bydlet i ty“ dodala ještě. Pokoj byl veliký a já jako správné kotě jsem ho musela hned prozkoumat. Lezla jsem po všech skříních, po stole, po posteli, no prostě všude. „Už bychom měli jít spát Blue, tak dobrou noc“ řekla Yukari a zhasla světlo. Já si zalezla pod postel a usnula jsem taky…

Ráno jsem se probudila, hned když vylezlo slunce, Yukari ještě spala, ale nevěděla jsem, co mám dělat, abych se zabavila, a tak mě nenapadlo nic jiného než ji vzbudit. Začala jsem po ní skákat, kousat jí vlasy a malinko škrábat. Když se Yukari probudila, řekla rozespale „Blue, ty už jsi vzhůru?, vstáváš nějak brzy.“ Nakonec vstala z postele a šla si se mnou hrát. Celý den jsme si jenom hrály a v tu chvíli jsem si myslela, že jsem to nejšťastnější kotě na světě. Od té doby jsem zůstala v této rodině a jsem ráda, že jsem našla lidi, kteří mě opravdu mají rádi…

KONEC