Nemrtvá Flór &pokalypsa- Kapitola V.

24.01.2015 23:46

Seiya- Cheika

Nemrtvá Flór &pokalypsa

Kapitola V.

 

Seiya:

Ucítil jsem strašnou ránu do hlavy, která mě prostě naprosto zaskočila. Asi jsem aspoň na hodinu omdlel, ale to si taktéž nepamatuji. Hlava mě teď třeštila ještě víc a nedokázal jsem ani otevřít oči. Potom jsem dopadl někam dolů na tvrdou zem. Slyšel jsem jenom hlas Takary a její volání o pomoc. Její tělo se přitisklo k tomu mému a na své hrudi jsem ucitíl  hřejivý pocit. Chtěl jsem se ji nějak zeptat, co se to proboha stalo, ale teď mi bylo ještě víc zle než předtím. Vracel jsem se zpátky do své již už známé, bílé místnosti…

 

 

Takara:

Seiya se pořád neprobouzel a já o něj začínala mít strach. Tiskla jsem ho k sobě a stále se ho pokoušela vzbudit. Ale marně.
Byla tu hrozná tma a byla mi zima. Kromě toho tu byla vlhká podlaha a tak jsem měla za chvíli vlhké oblečení.
Náhle jsem si vzpomněla, že mám v kapse baterku. Rychle jsem pro ni šáhla a byla jsem ráda, že tam pořád je a nikde se neztratila. Rozsvítila jsem ji a posvítila okolo.
Nacházeli jsme se v malé místnosti, nejspíš sklep. Nic tu nebylo jen kamenné stěny, na kterých se pod světlem baterky leskly kapky vody. V rozích místnosti byly pavučiny a sem tam tudy prolezl i nějaký ten pavouk.
Podívala jsem se na podlahu, vypadalo to, že je to jen obyčejná hlína. Rýpla jsem do toho prstem a překvapilo mě, že je to vážně měkké jako hlína. Prstem jsem zavadila o něco tvrdšího, a tak jsem to rychle vyhrabala. Byla to lebka! Lidská lebka!
Zděšeně jsem se od toho odtáhla a pevněji k sobě přitiskla Seiyu. Jeho tělo mě alespoň zahřívalo. Všimla jsem si, že se mu rána na hlavě zase otevřela a tak jsem mu ji obvázala mým tričkem, které už jsem si stihla vyprat. Vážně bych neměla trička používat jako obvazy, ale nic jiného tu nebylo.
Teď mi byla ještě větší zima, neboť jsem byla jen v podprsence– zase.

 

 

Seiya:

…Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude tak strašně štvát samota. Sedět a čučet do bílé zdi ve svém nitru, je ta nejhorší situace vůbec. Nemůžete promluvit, chcete se probrat, ale vaše tělo leží jinde. Kdo ví, jak je na tom teď Takara, asi se bojí o moje tělo, které někde jen tak leží, zatímco já si tady přemýšlím.

Náhle jsem vstal a šel se podívat, jak je místnost velká. K mému překvapení byla velká skoro jako fotbalové hřiště. Sedl jsem si do jejího rohu a snažil se zavolat. Místo hlasu jsem však slyšel jen svůj dech. Bylo to sice uklidňující, ale musel jsem svoje tělo nějak probudit. Zkoušel jsem dělat rámus, pobíhat sem a tam dokonce i zavřít oči a donutit se promluvit. Všechno mi bylo ale úplně k ničemu.

°Prosím, vstaň!° myslel jsem si v duchu, avšak bez odezvy.

°Otevři už sakra ty oči!!!° rozkazoval jsem sám sobě a s důrazem na poslední slovo se mi udělalo špatně. Bylo to alespoň znamení, že se dostávám zpátky do hmotného světa, takže jsem pokračoval v sobě-rozkazování.

Nadával jsem si do všeho možného, co jsem znal. Až jsem si nakonec uvědomil, že už můžu mluvit i nahlas...

 

„Ty kreténe jeden zpropadenej, zvedni tu svoji prdel a běž!!“ Zařval jsem najednou s domněním, že jsem ještě v místnosti velikosti hřiště. Pro mé neštěstí už jsem byl zase zpátky ve svém těle a spatřil Takařin překvapený pohled. Asi teď byla ráda, že jsem zase vzhůru, ale nevím,  jak jí vysvětlím to, co jsem před chvílí řekl.

 

 

Takara:

„Seiyo!“ Vykřikla jsem šťastně. „Jsem tak ráda, že už jsi vzhůru! Měl jsi pravdu, měla jsem ti věřit! Omlouvám se!“ Vychrlila jsem na něj a on se na mě nechápavě podíval.
„V čem pravdu? A kde to jsme?“ Otázal se nakonec.
„Měli jsme odejít, moc mě mrzí, že jsem tě neposlechla.“ Omlouvala jsem se dál.
„Dobře, dobře, ale byl bych rád, kdybys odpověděla na mé otázky.“ Zarazil mě Seiya.
„Ten chlap je opravdu hroznej. Měla jsem ti věřit.“ Odpověděla jsem mu na první otázku.
„A kde to jsme?“ Zeptal se již podruhé.
„V nějakým sklepě, nebo co to je! Zavřel nás tady.“ Řekla jsem zklamaně, byla to moje vina.
„Ahá.“ Pochopil Seiya a rozhlédl se okolo.
„Nějaký nápad, jak se odsud dostat?“ Překvapil mě otázkou.
„Jediný východ odsud je tamtudy.“ Ukázala jsem tam, odkud jsme sem přišli.
„Okay, počkej, zkusím to otevřít.“ Řekl Seiya a zvedl se na nohy.
„Seiyo, neměl by ses tak přemáhat. Udělám to já.“ Nabídla jsem se, neboť jsem o něj měla strach, ale on mě hned zarazil s tím, že to udělá on. Jenže poklop otevřít nešel. Což bylo docela pochopitelné, protože kdyby šel, tak by ten chlap musel být naprosto blbej.
„Takaro?“ Oslovil mě Seiya a já se na něj obrátila se zvědavým pohledem. „Jak dlouho už jsi jenom v podprsence?“ Zeptal se a já cítila, jak mi jde do tváří červeň. Na to jsem úplně zapomněla!

 

 

Seiya:

„Ne že by mi to nějak vadilo,“ pokračoval jsem s úsměvem a musel na ni pořád zírat, „ale asi ti je pěkná kosa.“  Dokončil jsem a svlékl si svůj svetr. Takara si ho oblíkla a celá červená se koukala do země.

„…a nech si poznámky, že nachladnu!“ předběhl jsem ji ještě a začal se smát. Náhle jsem si ale uvědomil, v jakém jsme průšvihu, a začal vymýšlet plán. Jestli byl jediným možným východem ten poklop a všude byly jenom zdi, pokryté pavučinami, které téměř splývaly s hliněnou podlahou, museli jsme ho prostě otevřít.

„Není tady něco, čím bych to mohl…“ zamyslel jsem se na hlas a porozhlédl se po místnosti. V rohu u jedné obzvláště velké pavučiny jsem našel dvě velké kosti, vypadaly jako lidské. Jednu z nich jsem popadl a zevnitř zatlačil na okraj poklopu. Chtěl jsem ten poklop vypáčit, nebo aspoň vytlačit nahoru, ale jaksi se mi už po několika bouchnutích do poklopu zamotala hlava.

 

Takara:
„Jsi v pořádku?“ Otázala jsem se Seiyi, který se už několikrát zakymácel.
„Hm…“ Odpověděl a dál mlátil do poklopu, jenže ten se ne a ne otevřít.
„Nemá to cenu, nech to být.“ Řekla jsem nakonec, neboť už byl Seiya hodně unavený. Chytila jsem ho za ruku a stáhla zpět na zem. Seiya ač nerad to nakonec vzdal a sedl si vedle mě.
„Co se podhrabat?“ Navrhl nakonec, přeci jen je tu hlína.
„Víš, jak dlouho by to trvalo? To nemůžeme.“ Zakázala jsem hned, v tomhle stavu co je, by ho to stálo hodně úsilí.
„Ale zkusit to můžeme, co jiného nám zbývá?“ Oponoval Seiya.
„Ne! Nemůžeme! Nesmíš se tak vyčerpávat!“ Snažila jsem se mu to rozmluvit.
„Počkáme, až sem ten chlap přijde a pak utečeme.“ Navrhla jsem.
„A proč by sem chodil?“ Otázal se Seiya nechápavě a ukázal na kost, kterou svíral v ruce.
„Musí mít nějaký důvod, proč nás tady drží.“ Řekla jsem nadějně.
„Hm… Jenže to může být dlouhá doba.“ Povzdechl si.
„Není ti zima?“ Nemohla jsem si odpustit otázku, když jsem viděla jeho nahý hrudník. Chystala jsem si sundat svetr a půjčit ho zase na chvíli Seiyovi, ale on mě zarazil.
„Nech si ten svetr!“ Okřikl mě, ale na otázku neodpověděl.
„Ale tobě bude zima!“ Stála jsem si za svým. Seiya se na mě zlostně podíval a jeho oči jasně říkaly, že se nemám ani pokoušet ten svetr sundat.
Povzdechla jsem si a nalepila jsem se na Seiyu. Když nechce svetr, budu ho zahřívat já!

 

 

Seiya:

Opatrně jsem Takaru odsunul pryč od sebe. Zahřívat ženu je přeci mužská práce! - pomyslel jsem si a tentokrát jsem si na Takaru lehl sám. Její dech mě příjemně hřál u ramene a vždy když se nadechovala, se její hrudník zvedl a přitiskl k tomu mému.

Kromě našeho dechu, bylo naprosté ticho. Jen občas jsem tlumeně zaslechl rány z pušek, které střílely daleko od nás. Ale momentálně mi bylo jedno, co se děje tam venku, protože jsem se soustředil jenom na sebe a na Takaru. Pravou rukou jsem ji začal pročesávat vlasy, a aniž bych udělal něco dalšího, se můj tep zrychlil. Dostával jsem se níž a níž a náhle Takaře úplně zrudl obličej.

Beze slov jsem jí rukou přejel přes hrudník, vyhrnul část svetru a dal jí znamení.

Nebyla na to zrovna nejlepší doba, byl jsem unavený, ale přece jen jsem jí nemohl odolat…

 

 

Takara:
Pod Seiyovou váhou jsem se natiskla více na zem.  Byla studená, ale díky Seiyovu teplému dechu jsem na zimu ihned zapomněla.
Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhlo ho blíž k sobě. Vtiskla jsem mu polibek na ústa a po chvíli zapojila i jazyk. Odtáhla jsem se od něj, jen když mi docházel vzduch.
Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, ale hrozně jsem ho chtěla.
Jednou rukou jsem ho vískala ve vlasech a druhou jsem sjela po jeho hrudníku až k podbřišku, rozepnula jsem mu zip od kalhot a rukou vjela dovnitř.
Seiya se slastně prohnul a napodobil můj pohyb. Druhou rukou se opřel pevněji o zem, hned na to jsme uslyšeli skřípivý zvuk.
Leknutím jsem se odtáhla od Seiyi a podívala se za zvukem. To co jsme uviděli, nás hodně zaskočilo. Jedna kamenná stěna se rozestoupila a odkryla tak podzemní tunel.
„Seiyo, musíme jít.“ Přikázala jsem a vstala ze země, čímž jsem ze sebe shodila Seiyu. Seiya se na mě ublíženě podíval.
„Dokončíme to někdy příště.“ Řekla jsem a políbila ho na tvář.

 

 

Seiya:

„Vážně už chceš jít?“ zeptal jsem se zklamaně, protože až teď jsem si to začínal užívat a zapl si zpátky kalhoty. Načež jsem vstal a pohlédl do tunelu.

„Vypadá to, že by mohl vést ven.“ poznamenala najednou Takara, čímž úplně změnila téma.

„Můžeme to aspoň zkusit, kdyžtak se vrátíme.“ Odvětil jsem a vyrazil do černého tunelu, Takara mě následovala.

Vnitřek tunelu se ničím nelišil od vnitřku sklepa. Byly tu stejné kamenné zdi, vlhko, stejná teplota. Ani jeden jsme nevěděli, kam nás to dovede, ale když už jsme šli přes hodinu a východ byl v nedohlednu, sedl jsem si a odpočíval. Napadlo mě totiž, že ten tunel vůbec nemusí vést ven. Jelikož jsou to zásobní tunely, kterýma horníci převáželi jídlo, asi bychom zanedlouho došli do vojenské základny nebo zase do některého z dolů.

„Nemá to cenu.“ Vzdal jsem se s povzdechem.

 

 

Takara:
„Jestli ten chlap zjistí, že jsme pryč, vydá se za námi, a to pak nechci ani pomyslet na to, co by nám mohl udělat. Musíme jít dál.“ Povzbudila jsem Seiyu, který seděl na zemi a ztěžka oddechoval. Byli jsme oba unavení, ale on na tom byl mnohem hůře, neboť měl těžká zranění. Seiya nakonec přikývl a zvedl se ze země.
Pokračovali jsme tedy dál tunelem. Po pár dalších ujitých metrech mi začala blikat baterka a poté zhasla úplně.
„Sakra!“ Vykřikla jsem a začala do baterky mlátit, jestli se nerozsvítí, jenže nerozsvítila.
„Počkej, měl bych mít nějakou jinou.“ Přerušil mě Seiya a sáhl do kapsy.
„Sakra! Musela mi někde vypadnout.“ Řekl zklamaně Seiya.
„Musíme jít dál potmě.“ Oznámil nakonec. Nahmatala jsem Seiyovu ruku a pevně se jí držela. Nechtěla jsem riskovat, že by se mi třeba ztratil.
Cesta nenabírala konce a my už začínali být zoufalí, že se odsud nedostaneme. Celou dobu jsme se bavili o všem možném, abychom se alespoň odreagovali od tmy a únavy.
Po další půl hodině cesty se před námi objevilo denní světlo. Jelikož jsem byla zvyklá na tmu, musela jsem přivřít oči.
„Seiyo, podívej!“ Křikla jsem nadějně a ukázala za světlem. Rozeběhli jsme se tam.

Seiya:

Oba jsme vběhli rovnou do světla. Chvilku nám sice trvalo, než si oči zvykly na záři denního svitu, ale jakmile jsem rozpoznával širokou vodní plochu, věděl jsem, kde jsme.

„Přístav, Takaro, jsme v přístavu!“ zajásal jsem radostně a popadl Takaru do náruče. Prostě jsem nevěřil vlastním očím, že jsme došli až sem. Po všech těch nástrahách a událostech, které jsme museli zvládnout fyzicky i psychicky, se nám podařilo dostat se až do přístavu.

Seběhl jsem strmý svah, u kterého jsme vylezli a zachytil Takaru běžící za mnou. Na to, jsme se vydali do přístaviště, jež z dálky vypadalo docela zalidněně.

„Seženem si dobrý spoj a odplujeme do HongKongu, Pekingu nebo třeba na Jakartu.“ nadšeně jsem vyjmenovával všechny možné země Asie.

„…a můžem se podívat i do Evropy!" pokračoval jsem zasněně a Takara jen udiveně přikyvovala.

„Hlavně ať už jsme v bezpečí,“ poznamenala a já souhlasil.

Třeba si konečně najdeme práci, pořídíme si dům a budeme tam spolu bydlet. Nějak jsem teď vůbec nemyslel na to, že existují nějaké masožravé květiny a že zombie nejsou jen v hororech. Že všichni ti lidi, co jsme viděli umírat, jsou zase naživu a vlastně všechno zlé, co nás potkalo, se nestalo.

Z mého snění mě ale probudil výstřel. Takara i já jsme se zastavili a snažili se zjistit, odkud to bylo. Náhle jsme si před sebou, asi tak o pět set metrů všimli zombieho, který na sobě měl námořnickou uniformu a v ruce pušku.