Nemrtvá Flór &pokalypsa- Kapitola IV.

29.12.2014 00:59

Cheika- Seiya

Kukik- Takara

 

Nemrtvá Flór &pokalypsa

Kapitola IV.

 

 

Takara:
Běžela jsem stále rychleji a rychleji, ale zombík mě už skoro dohonil. Rozhodla jsem se, že běžet po kolejích nemá cenu, protože se tu není kde schovat, a tak jsem zamířila do lesa. Věděla jsem, že se tak vzdaluji od Seiyi, ale bylo lepší být živá ale daleko, než mrtvá a blízko.
Rychle jsem vyskočila z kolejí a vběhla do hustého lesa, zombík taktéž rychle změnil směr a uháněl za mnou. Nikde nebylo nic, na čem bych zombíka mohla zdržet, a tak mě napadlo vylézt na strom. Doufala jsem, že zombíci lézt po stromech neumí, o to víc mě překvapilo, když se začal sápat za mnou.
Teď jsem byla vážně v háji, dolů jsem nemohla a byla jsem už vysoko ve větvích, takže ani nahoru. Chvatně jsem utrhla jednu z větví a doufala jsem, že se mi s ní alespoň podaří zombíka srazit.
Ještě předtím než ke mně zombík stihl přilézt, uslyšela jsem výstřel a uviděla zombíka, jak padl k zemi.
Rozhlédla jsem se okolo a spatřila staršího muže, který držel v ruce pušku. Překvapeně jsem na něj pohlédla a odvážila se slézt dolů.
„Děkuji.“ Špitla jsem.
„Neměla by ses tu potulovat, je to tu nebezpečné.“ Promluvil muž chraplavým hlasem.
„Ještě jednou děkuji a na shledanou.“ Řekla jsem poté a obrátila se zpět ke kolejím.
„Kam chceš jít?“ Otázal se mě muž. Měla jsem mu to říct nebo ne?
„Jeli jsme s kamarádem vlakem, jenže jedna část vagónu se odpojila od zbytku, takže jsem se od něj oddělila. Musím ho jít najít.“ Odpověděla jsem nakonec.
„Ten vlak už může být hodně daleko. Vezmu tě tam autem.“ Nabídl se muž.
„Proč byste to dělal? Ani mě neznáte a já zase neznám Vás. Děkuji, ale nemám zájem. Mimochodem, co děláte venku? Měl byste být v podzemí!“
„To říká ta pravá.“ Řekl muž se smíchem. „Dokážu se ubránit a domov opustit nehodlám.“ Odpověděl muž. „A co se týče té první otázky, jen rád pomáhám lidem. Ale jestli nechceš, tak nevadí.“ Dodal muž s úsměvem.
„Promiňte, ale vážně radši půjdu pěšky. Ještě jednou děkuji a na shledanou.“ Řekla jsem dnes již po druhé a vydala se ke kolejím, tedy aspoň myslím, že to tím směrem bylo. Když mě ten zombík honil, nějak jsem nevnímala směr.
„Jdeš na druhou stranu! Koleje jsou opačným směrem.“ Poradil mi muž pobaveně a já se vydala na opačnou stranu. Jenže jsem si nevšimla kořenů a zakopla jsem o jeden z nich. V tu chvíli se ze země vynořila masožravá kytka, která obmotala jeden z kořenů kolem mé nohy a houpala se mnou ve vzduchu.
„A dávej pozor na ty kytky, těch je tu hodně.“ Upozornil mě muž a střelil květinu do jednoho oka, květina se hned rozstříkla do všech stran.
„Vážně nechceš vzít autem? Znám tu pár cest hned ke kolejím.“ Otázal se pobaveně muž a já nakonec svolila, přeci jen jsem nehodlala se dostat do potyčky s další kytkou nebo zombíkem.

 

 

Seiya:

Ležel jsem na štěrku a cítil, jak se kolem mě rozlévá rudě červená tekutina. Mozek říkal, ať vstanu, ale tělo se nechtělo ani pohnout. Slunce se mně zarývalo do obličeje a nepříjemně mě pálilo do očí.

Začal jsem ztrácet naději, že se odsud dostanu a že je ještě Takara naživu, když v tom mě začala šíleně bolet hlava. Mít trochu víc síly, tak jsem se začal rozčilovat, ale na to jsem teď neměl ani pomyšlení.

Jestli jsem měl žít, proč se teda nemůžu postavit na nohy?

Jestli jsem žít neměl, proč musím čekat tak dlouho, než bude konec? - V ten okamžik mě napadaly různé myšlenky, to už jsem však v dálce slyšel tlumený zvuk jedoucího auta. Na chvilku jsem si i myslel, že by to mohla být Takara, ale to už jsem byl v takových mdlobách, že jsem vůbec nevnímal okolí a usnul jsem..

 

 

Takara:
Jeli jsme podél kolejí a já se neustále rozhlížela okolo sebe, jestli něco neuvidím, když v tom jsem si všimla, jak někdo leží hned vedle kolejí.
„Zastavte, prosím.“ Nařídila jsem muži a ukázala směrem k onomu místu. On hned zastavil a já vyběhla ven, podívat se, kdo to je.
 K mému zděšení to byl Seiya s hlavou totálně od krve. Vypadal jako by byl mrtvý.  Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Okamžitě jsem k němu klekla a nahmatala jeho tep. Naštěstí byl ještě živý. Roztrhla jsem své tričko a obvázala jsem mu hlavu.
 Muž, který mě hned následoval, se při pohledu na něj zarazil.
„Musí do nemocnice!“ Vykřikl najednou.
„Jako by nějaká nemocnice byla otevřená.“ Odsekla jsem naštvaně.
„Vezmu ho alespoň ke mně, mám tam nějaký obvazy a léky.“ Nabídl se muž a já hned souhlasila. Věděla jsem, že bych neměla pořád využívat jeho pomoci, ale co jsem měla dělat? Tady šlo o Seiyu.
Muž si sundal bundu a hodil ji po mně. „A obleč se, nebo nachladneš.“ Řekl a já si teprve teď uvědomila, že jsem vlastně jen v podprsence.
„Děkuji, za všechno.“ Špitla jsem.
„Tohle může počkat, teď si musíme pospíšit.“ Řekl muž a vzal Seiyu a opatrně ho položil na zadní sedadla auta.
Cestou nikdo nemluvil, stejně jsem na žádné řeči neměla náladu. Pořád jsem se ohlížela dozadu na Seiyu a doufala jsem, že se uzdraví.
Auto zastavilo u malého domku v lese. Muž vystoupil a vzal Seiyu dovnitř, já ho hned následovala. Dům byl malý ale útulný.
Muž Seiyovi omyl rány a obvázal je obvazy. Pak přes něj přehodil deku, aby nenachladl.
„Víc udělat nemohu.“ Řekl omluvně.
„Udělal jste toho dost, děkuji.“ Poděkovala jsem mu dnes již asi po sté.
„Dáš si něco k jídlu.“ Optal se mě. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení, ale přeci jen jsem přikývla. Už dlouho jsem nejedla.
 

 

Seiya:

...Seděl jsem uprostřed bílé místnosti, kde nebyly dveře ani okna. Všude bylo strašné ticho a chlad. Momentálně jsem necítil žádnou bolest a ani sebemenší škrábnutí jsem neviděl na své kůži. Snažil jsem se promluvit, snažil jsem se odsud dostat, ale marně. Myslel jsem si, že jsem mrtvý, ale když jsem zase ucítil, že jsou mé ruce teplé a začínám slyšet hlasy, které se linuly kdoví odkud, tuhle možnost jsem okamžitě vyloučil...

 

Probudil jsem se v neznámé místnosti a pomalu rozlepoval oči. Vedle sebe jsem uviděl Takaru, která právě něco jedla, a za ní stál starší muž, co na mě očividně mluvil - já ho však neslyšel. Nechápavě jsem očima přejel po místnosti, aniž bych věděl, kde jsem se to octl a promluvil jsem.

,,Kde-kde to jsem?" Obrátil jsem se na Takaru s otázkou.

,,Jsi v bezpečí." Odvětila mi klidným hlasem, ale na její tváři byly vidět stopy po pláči. Dál jsem se neptal, neměl jsem ani proč.

Matně jsem si vybavoval, co se stalo, hlava mě třeštila a končetiny se mi nepatrně klepaly. Nevzpomínám si, jestli to bylo ten den, co jsem se probral, o týden později nebo o měsíc, ztratil jsem pojem o čas… Prý se občas stane, že člověk zapomene na všechno, co se odehrávalo dokonce i před chvílí. Ale tohle byl ten nejdivnější pocit, který jsem kdy měl.

Najednou muž odešel a zavřel za sebou dveře. Já, zírajíc do stropu, jsem si zkoušel na něco vzpomenout, ale jediné co se mi vybavilo, bylo, že jsem s Takarou chtěl opustit Japonsko. Proč? To si také nevzpomínám.

Beze slova jsem poté pohlédl na Takaru a ta mě uchopila za obě ruce. Její teplý dotek mě alespoň na chvíli dodal energie, jakoby do mě zase vlétly všechny vzpomínky.

,,Bála ses o mě?" Zeptal jsem se ji s pohrdavým úsměvem na tváři.



Takara:
„Jasně, že bála!“ Vykřikla jsem a skočila mu do náruče. Byla jsem ráda, že se konečně probudil, i když vypadal trochu zmateně, ale to se spraví.
„Neškrť mě.“ Řekl přidušeně Seiya a já si uvědomila, že ho držím trochu pevněji, než bych měla.
„Promiň.“ Špitla jsem a stisk jsem povolila.
„Promiňte, že vás ruším, ale měl by se najíst.“ Ozvalo se za námi. Otočila jsem se za hlasem, kde stál muž s miskou jídla a podával ji Seiyovi.
Seiya od něj misku převzal a podezíravě ji prohlížel.
„Neboj se, nic tomu není.“ Řekl muž pobaveně a Seiya se zdráhavě pustil do jídla.
„Děkuji.“ Řekl, jakmile dojedl a muž kývl a odnesl prázdnou misku pryč.
„Je milej, že?“ Zeptala jsem se Seiyi s úsměvem.
„Hmm, ale něco mi na něm nesedí.“ Odvětil Seiya.
„Pomohl mi tě zachránit a mnohokrát zachránil i mě.“ Hájila jsem ho. Nebýt jeho, tak mě už dávno zabil zombík a nebo masožravá kytka. Taktéž by nikdo nemohl pomoct Seiyovi.
„Hmm…“ Kývl neurčitě Seiya.

 

 

Seiya:

,,...stejně se mi to nezdá." Nedal jsem se přece a snažil se Takaře vysvětlit, že když si v téhle době někdo jen tak žije osamotě a ještě ho nesežraly kytky ani zombie, je na tom něco divnýho.

„Nemyslím si, že je divný pomáhat lidem." Stála si i Takara za svým. V tom ale opět přišel muž a ptal se mě, zda se mohu postavit na nohy. To ale nebylo možné, protože jsem je skoro necítil. Už když jsme byli v továrně, tak se mi nohy jen stěží chtěli pohnout, protože jsem  měl velké omrzliny. To asi taky vysvětluje to, že jsem nedokázal bezpečně skočit z vlaku. Nohy mě jednoduše neposlouchaly.

,,Nemůžu s nima ani pohnout." Oznámil jsem jim a oba se na chvíli zděsili.

 

 

Takara:
„Myslela jsem, že si spadl jen na hlavu.“ Řekla jsem zděšeně. „Máš zlomenou nohu? Nebo obě?“ Vyptávala jsem se dál a Seiya zakroutil hlavou v nesouhlas.
„Tak co se ti stalo?“ Otázala jsem se starostlivě a Seiya ze sebe nemotorně shodil deku, zul boty, sundal ponožky a vyhrnul nohavice.
Při tom pohledu se mi udělalo špatně, všude měl velké omrzliny, které už místy černaly.
„Proboha!“ Vykřikla jsem. „Proč si mi o tom neřekl dřív!?“ Začala jsem na něj křičet a on jen pokrčil rameny.
„Nepřišlo mi to důležité.“ Odpověděl nezaujatě.
Zděšeně jsem ho pozorovala a nevěděla jsem, co říct. Hádat jsem se s ním nechtěla. Cítila jsem se hrozně, měla jsem na to přijít, mohla jsem mu nějak pomoct, ale teď? Půjde to ještě zachránit?
Muž zase někam odešel a po chvíli se opět vrátil, v rukou nesl nějaké věci, pořádně jsem neviděla co. Klekl k Seiyovým nohám a začal omrzliny ošetřovat. Po chvíli omrzliny úplně zmizely.
„Jak jste to udělal!?“ Vykřikl na něj překvapeně Seiya a já se na něj taktéž obrátila s otazníky v očích. Tohle není normální!

 

 

Seiya:

Muž vstal, ustoupil o několik kroků zpátky a pohlédl na nás oba.

,,Promiňte, že jsem se vám nepředstavil dříve, jméno není zas až tak důležité, jen abyste  věděli, s kým máte tu čest," začal muž záhadným tónem a mně v té chvíli naskočila husí kůže, ,,…je to už hodně dávno, co jsem pracoval pro armádu… Vyhodili mě za nelegální látky v lécích a drogách, které podporovaly rozvoj agresivity a zvyšovaly počet homeopaticko-obranných látek. Asi jen kvůli mně teď umírají stovky vojáků a rodin. Chtěl jsem totiž vynalézt způsobit, jak by mohly květiny ochraňovat vojenská tajemství, jenže," nadechl se muž zhluboka a pokračoval, ,,-se to vymklo z rukou armády a všechno podezření ihned padlo na mě." Vysvětlil muž zamyšleně a sedl na židli u postele.

,,A co ti zombie?" Zeptal jsem se s hlavou plnou otázek.

,,Údajně to budou vojáci, kterým se nedopatřením do stravy dostala ona látka." Odvětil mi.

Najednou mě trochu zarazilo, že jestli ta továrna, ve které jsme se s Takarou ubytovali dříve, byla zásobním místem pro vojáky, tak se jim do těla musela ta droga taky dostat.

,,Sakra, to jste nám nemohl říct dřív?!" Okřikl jsem toho, jenž pracoval pro armádu a snažil se přijít na způsob, jak to ze sebe dostat.

 

 

Takara:
Zděšeně jsem se podívala na Seiyu a poté na muže.
„Byli jsme v té továrně! A jedli jsme jídlo odtud!“ Vykřikla jsem a Seiya se na mě naštvaně podíval, nejspíš nechtěl, abych to říkala, ale já si nemohla pomoct.
„Co jste tam proboha dělali?!“ Otázal se muž značně nechápavě.
„Měli jsme hlad, a tak jsme hledali jídlo tam.“ Odpověděla jsem. Tím jsem si zasloužila další Seiyův naštvaný pohled.
„Mám nějakou protilátku, počkejte tady.“ Řekl muž a někam odešel.
„Proč si mu to řekla!?“ Obrátil se na mě hned Seiya s lehce vyčítavým tónem.
„Může nám pomoci.“ Odpověděla jsem.
„Popravdě mu vůbec nevěřím!“ Trval si Seiya na svém.
„Ale Seiyo! Vyléčil tě!“ Stála jsem si za tím, že je to dobrý člověk.
„Hm... možná. Ale já se ho o to neprosil!“ Křikl Seiya a uraženě se obrátil na druhou stranu.
Po chvíli se muž vrátil a v ruce držel dvě lahvičky s nějakou tekutinou. Jednu mi podal a já ji s vděkem přijala. Tu druhou postavil před Seiyu.
„Vypijte to a bude to dobré.“ Pobídl nás a já to hned vypila. Nebylo to zrovna dobré, ale hlavní bylo, že mi to pomůže.
Podívala jsem se na Seiyu, ale ten se toho ani nedotkl. Pořád ležel otočený na druhou stranu. Muž odešel z pokoje a já ho hned následovala. Doufala jsem, že se Seiya umoudří a vypije to.

 

 

Seiya:

Tekutina v lahvičce vypadala tak nechutně, až jsem i uvažoval o tom, že bych to vylil třeba někam do květináče. Aspoň bych viděl, co to s tou kytkou udělá, třeba by uschla nebo něco horšího. Ale nemohl jsem riskovat, že bych to nevypil, potom bych se asi proměnil v něco hnusnýho a museli by mě zabít.

Otráveně jsem popadl lahvičku a kopl do sebe její obsah. Tahle chuť mi nejspíš připomínala týden uleženého tuňáka politého sake.

Ale co jsem měl dělat? Bylo to jediné řešení, jak ze sebe dostat to svinstvo. Načež jsem si zpátky nasadil boty a šel se podívat za Takarou a mužem, kteří před chvílí odešli. Vyšel jsem z pokoje, prošel chodbou a došel do kuchyně, kde seděla Takara a muž a právě se o něčem bavili.

,,Seiyi, ještě nejsi úplně uzdravený!" Řekla polekaně Takara, když jsem se došoural do kuchyně.

Beze slov jsem si sedl vedle ní ke stolu.

,,Jsem v pořádku, můžeme vyrazit." Odsekl jsem jí nakonec a se sklopenou hlavou si přidržoval obvaz.

 

 

Takara:
„Teď? Musíš ještě odpočívat!“ Vykřikla jsem a starostlivě jsem se na něj podívala.
„Říkám, že jsem v pořádku!“ Okřikl mě. „Jestli nejdeš, půjdu sám!“ Řekl Seiya a chystal se k odchodu. Nechápala jsem, co to do něj vjelo, ani co na to mám říct.
„Nemůžeš ještě odejít! Jsi zesláblý!“ Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale on zakýval hlavou v nesouhlas.
„Jsem v pořádku!“ Zopakoval znovu Seiya. „Je to tak těžké pochopit?“ Zeptal se naštvaně.
„Jdeš taky? Nebo mám jít sám?“  Otázal se mě Seiya a já se zvedla ze židle. V tu chvíli zakročil muž, přešel k Seiyovi a udeřil ho do spánku.
„Proč jste to udělal!?“ Zeptala jsem se zděšeně.
„Nenechám vás odejít.“ Odvětil muž s psycho úsměvem, vůbec teď nevypadal jako předtím, šel z něj strach. Přehodil si bezvládné tělo Seiyi přes rameno a mě chytil pevně za ruku. Snažila jsem se dostat z jeho sevření, snažila jsem se ho praštit druhou rukou, kopat ho, škrábat ho, kousat ho, jenže všem mým útokům se snadno vyhnul.
Dovlekl nás k nějakému poklopu v zemi, do kterého hodil Seiyu a svalil i mě. Vykřikla jsem, když jsem padala. Pak už jsem jen ucítila tvrdou zem. To bolelo.
„Kdyby nebyl tak tvrdohlavej a nechtěl odejít, nemuselo se vám to stát.“ Křikl ještě muž, a pak poklop zavřel. Všude byla hrozná tma. Křičela jsem o pomoc, jenže tady mě stejně nikdo neuslyší.
Po hmatu jsem našla Seiyu a přitiskla jsem ho k sobě. Snažila jsem se ho nějak probudit.