Nemrtvá Flór &pokalypsa- Kapitola III.

29.12.2014 00:26

Cheika- Seiya

Kukik- Takara

 

Nemrtvá Flór &pokalypsa

Kapitola III.

 

 

Seiya:

Vyšli jsme z lesa a zamířili k železnici. Celou cestu jsem mlčel a nechával prostor Takaře, aby se vzpamatovala. Podle mě prostě nebyla ve své kůži, takže bylo lepší nic neříkat. Na nádraží jsem chtěl koupit dva lístky do přístavu, ale nikdo nikde. Pokladna byla prázdná a celá nádražní hala zela prázdnotou.

„Myslíš, že vůbec něco jezdí?" Optala se mě ze zejícího ticha Takara. „Doufám, můžeme jít taky pešky." Odvětil jsem ji, ale na tuhle možnost jsem raději chtěl zapomenout, protože nechci, aby Takara zase zkolabovala. „Pěšky.“  Řekla si ještě s povzdechem.
Nakoukl jsem za okénko pokladny, protáhl ruku otvorem na mluvení mezi zákazníkem a prodavačkou a ihned jsem sebral dva lístky, co leželi na kancelářském stole.  „Cos to?!" Řekla udiveně Takara. „Když tu nikdo není, musím se přece obsloužit sám." Vysvětlil jsem. „Není to dobrý nápad." Začala mít námitky, a tak jsem ve vzteku vytáhl dvěstěpadesát jenů a hodil je na stolek. „Lepší?!" Zvýšil jsem hlas a oba jsme ztichli. Načež jsem popadl ještě svetr, co byl v pokladně přehozený přes židli a oblékl si jej -doteď jsem měl na sobě jen polomokrý tričko-, strčil si jízdenky do kapsy a zamířil na nástupiště.

Na ceduli s příjezdy a odjezdy byly jen samé pomlčky, ale občas se tam objevilo, jen na malou chvíli spojení: "Vlak 10:30 opožděn, datum 5. července."

 

 

Takara:
„Kolikátého dneska vůbec je?“ Otázala jsem se, když už asi po sté blikl stejný nápis. Seiya vytáhl mobil, aby se podíval, ale zjistil jen, že ho má vybitý. Omluvně pokrčil rameny.
Snažila jsem si vzpomenout, kolikátého bylo, když jsme byli ještě v podzemí, možná třetího nebo čtvrtého…
„Dneska je 6.“ Řekl znenadání Seiya a já se na něj nechápavě obrátila. Seiya ukázal směrem, kde byly hodiny. Bylo tam psané datum šestého a čas 10:25.
„Ale to tu čekáme zbytečně!“ Vykřikla jsem zoufale.
„Ne tak úplně, třeba něco pojede.“
„Měly bychom odsud jít pryč, stejně tu jsme zbytečně!“
„A to chceš jít radši pěšky?“
„Fájn, počkáme.“ Usoudila jsem nakonec, že počkat tu bude lepší, než se plahočit někam do aleluja. Čas ubíhal rychle a já snad ani nedoufala, že něco přijede, o to víc mě překvapilo, že jsem uslyšela dobře známý zvuk, za chvíli jsem spatřila i vlak.
„Vidíš, já ti to říkal!“ Řekl Seiya nadšeně a zvednul se z lavičky, na které jsme seděli.
„Ale počkej, ty jízdenky jsou na včerejší datum ne?“ Vzpomněla jsem si.
„Ne, nejsou, zkontroloval jsem je a zjistil jsem, že jsou vlastně na dnešek.“ Řekl nevinně a já se na něj nenávistně obrátila.
„Proto si tu chtěl počkat!“  Nebyla to sice otázka, ale přesto na ní Seiya odpověděl: „Ano.“

 

 

Seiya:

„Tak rači poďme než nám to ujede." Řekl jsem nakonec a hnal se ke stupínku. Takara přikývla a následovala mě.

K nástupišti přijel starý dřevěný vlak s plechovou střechou a mosaznými předěly mezi vagóny. Dojel těsně až před nás a s pronikavým zapištěním se zastavil. Najednou se otevřela dvířka jednoho vagónu a z něj vykoukla drobná průvodčí, v ruce držela propisku a na krku měla bronzovou píšťalku. Opatrně slezla ze schůdků a docupitala k nám. „B-bu-budete si přát někam jet? " Vykoktala ze sebe a nešťastně se podívala na jízdenky, co jsem držel v ruce.

,,Jistě, asi bychom tu teď nebyli," Odpověděl jsem trošku neohrabaně, „Jedete i do přístavu?"

„Jezdíme pouze trasami, které jsou přístupné."

„Tak nás teda vyložte nejblíž k přístavu, zbytek půjdeme po svých." Odvětil jsem a podal průvodčí jízdenky. Ta je cvakla a my ji následovali do vagónu, který nevypadal zrovna nejútulněji. Byl tam mírně zatuchlý vzduch, po podlaze se válely cancoury ze sedaček a sem tam byl urvaný věšák na kabáty.

„Docela to ujde." Prohlásil jsem a obrátil se na Takaru.

 

 

Takara:

„Ujde!?“ Nevěřícně jsem se na něj podívala. „Seiyo, je to hrozný!“ Křikla jsem a Seiya se jen uculil s pokrčením ramen.
„Mohlo to být i horší, ne?“ Snažil se na to koukat z optimistického pohledu.
„Teď lituji, že jsem po tobě chtěla, abys zaplatil ty jízdenky!“  Přiznala jsem provinile.
„Ale aspoň mám nový svetr.“ Řekl s úsměvem a culil se od ucha k uchu.
„Sexy svetr.“ Prohodila jsem ironicky, vážně mu moc neseděl, byl trochu vytahaný, sepraný a o jedno číslo větší.
„Nelíbí se ti snad?“ Posmutněl Seiya, ale bylo na něm poznat, že to myslí pouze ze srandy.
„Možná bychom si mohli jít někam sednout, ať tu nestojíme.“ Změnila jsem téma.
„Dobrý nápad.“ Přitakal.
Rozhlédla jsem se po vagónu, ale nikde jsem neviděla ani živáčka. Zalezli jsme do jednoho kupé a usedli jsme na sedačku. Oba jsme byli unavení, a jelikož jsme před sebou měli dlouhou cestu, rozhodli jsme se, že si trochu pospíme. Zavřela jsem dveře od kupé a zatáhla poloroztrhané závěsy. Poté jsme oba usnuli.
Probudila jsem se a podívala jsem se z okna. Byla už tma. Nevím, kolik přesně bylo, ale když jsem vykoukla ven, zjistila jsem, že nám zbývá ještě tak půlka cesty.
„Už jsi vzhůru?“ Zeptal se Seiya a já si teprve teď všimla, že mě pozoruje pár očí. Přikývla jsem.

 

Seiya:

„To je dobře. Už jsem začínal mít strach." Prohodil jsem a přisunul se k Takaře. „Takové ticho a klid jsem neslyšel od té doby, co se to všechno tak rychle seběhlo...“

Vlastně jsem se tě ani nestačil zeptat, proč jsi se mnou šla. Mohla jsi kdykoliv odejít, nenutil bych tě. Upřímně... chtěl jsem se s tebou jenom rozloučit, a potom odjet z Japonska. Tak proč jsi šla za mnou? ... Proč?"

 

Takara:
Jeho otázka mě docela překvapila. Nevěděla jsem to. Proč jsem s ním šla? Proč?
„Nechtěla jsem se vrátit do podzemí.“ Odpověděla jsem hned první věc, co mě napadla a doufala jsem, že se váhání neprojeví na mém hlase. Vlastně to nebylo tak daleko od pravdy, do podzemí jsem se opravdu vrátit nechtěla. Ale byl to jediný důvod, nebo jich bylo víc? Možná jsem jen chtěla být s ním, možná jsem toužila po nějakém větším dobrodružství, možná… Vážně jsem to nevěděla.

 

 

Seiya:

Cítil jsem, jak je mezi námi napjatá atmosféra. Asi jsem se neměl ptát, protože na to nebyla zrovna nejlepší doba.

Prolomil jsem tedy stojící rozhovor pomalým přisunutím blíže k Takaře. Na její tváři bylo vidět menší začervenání a já se jí podíval přímo do očí. Poté jsem svoji ruku položil na její stehno a lehce ji políbil na rty.Takara se na mě překvapeně podívala, což mě nijak nevyvedlo z míry. Skoro pořád jsme se hádali a vlastně neměli ani čas na sebe. Kdyby se jen všechno nestrhlo tak naráz, mohl jsem teď být doma se svojí rodinou…

Usmál jsem se poněkud cílevědomě, a tak dal Takaře znamení na své city. Dlouho už jsem ji takhle nepřekvapil, byla teda docela bojácná, ale potom se podvolila mému šarmu.

„Takaro já...- heh chci říct, že..." Snažil jsem se své činy vysvětlit slovy, která jako by byla teď úplně bezcenná. Která, jako by ani nechtěla vyjít z mých úst, protože jsem byl rozrušený z těla, co jsem měl před sebou. Ani nevím, co to do mě vjelo. Bylo to asi tím, že mě události z minulých dnů znepokojily, nedokázal jsem si uspořádat myšlenky ve své hlavě, a tak jsem svedl Takaru. Mé tělo jako by se samo pohybovalo.

Nejdříve jsem svlékl svůj svetr, a pak mé ruce zajely pod tričko Takary. Nechtěl jsem ji nijak ublížit, byl jsem jemný a její tričko svlékl opatrně.

Co se jí teď honilo hlavou, nevím, ale doufám, že její mysl bude taková jako nadále.

 

 

Takara:
Probudily mě ranní paprsky Slunce. Pomalu jsem otevřela oči a můj pohled okamžitě sklouzl ke spícímu Seiyovi, který ležel na sedadle bez trička. Cítila jsem, jak rudnu, neboť mi právě došlo, co se dělo včera. Myslela jsem, že to byl jen sen, ale když jsem teď viděla Seiyu, okamžitě jsem pochopila, že to sen nebyl.
Zatřásla jsem hlavou a vyhoupla se do sedu, což jsem dělat snad ani neměla. Spánek ve vlaku není nijak moc příjemný. Všechno mě rozbolelo.
„Už jsi vzhůru?“ Zeptal se Seiya a pootevřel jedno oko.
„Heh, takhle mě neděs! Myslela jsem, že spíš!“ Vykřikla jsem.
„Promiň.“ Omluvil se hned Seiya.
„Za chvíli budeme vystupovat.“ Oznámil a vykoukl ven z okna.
„Super, ten vlak už mě pěkně štve.“ Řekla jsem nadšeně a začala kroutit hlavou do všech stran, abych uvolnila svaly na krku.
„Obleč si ten svetr, nebo nachladneš!“ Řekla jsem náhle. Zima byla vážně velká, a kromě toho jsem se při pohledu na něj musela neustále červenat.
„Vážně ti jde jen o to, že bych nachladnul?“ Zeptal se šibalsky a píchl mě do tváře. Zrudla jsem ještě víc.
„A-ano.“ Odsekla jsem, ale neznělo to moc přesvědčivě.

 

 

Seiya:

„Když myslíš..." Prohodil jsem na oplátku a svetr si navlík. Asi ze mě Takara byla dost vedle, protože její tvář teď spíš připomínala rajče, než jak obvykle vypadá.

„A proč se tak červenáš?" Zeptal jsem se s úsměvem.

„Jen mi nějak není dobře." Odpověděla, ještě víc se začervenala a radši sklonila hlavu směrem dolů.

„Dobře, jdu se zeptat, kde jsme, vypadá to na půl hodiny cesty."

Mezitím jsem si oblékl svetr a šel se podívat do přední části vlaku. Takara za mnou určitě nešla, protože se ještě zpamatovávala z mého, heh jak to říct - byl jsem zoufalý, tak asi... Udělal jsem pár kroků napříč vagónem a zatáhnutím otevřel dveře do dalšího vagónu. Byl prázdný, tak jako všechny ostatní v tomto vlaku, takže se nebylo čemu divit. Dlouhými kroky jsem ho prošel a zamířil k dalším dveřím-tentokrát už od lokomotivy. Tyto dveře šly mnohem hůř otevřít, tak jsem musel hodně zabrat. Když jsem však pootevřel dveře, uviděl jsem dvě mrtvoly, které se jen tak válely uprostřed místnosti hned pod hromadou uhlí. V jedné byl zabodnutý pohrabák a z druhé trčela lopata. Zděsil jsem se pohledem na tyhle těla a okamžitě mi došlo, že když je mrtvá průvodčí i strojvedoucí, nikdo neřídí vlak! Vytáhl jsem lopatu z mrtvého těla, které bylo celé od krve a nabral jsem s ní uhlí. Vzápětí jsem ho hodil do ohně, co plápolal v kamnech. Oheň se zvětšil a vlak uháněl rychleji.

Vrátil jsem se zpátky za Takarou, sdělit ji co se stalo. Hodně ji to vystrašilo, ale to co nás potkalo už dříve bylo mnohem děsivější...

 

 

Takara:
Jedna špatná zpráva za druhou, kdy tohle skončí?
„Ale kdo tedy řídí vlak?“ Zeptala jsem se hned.
„Nikdo.“ Odpověděl Seiya s klidem a já na něj překvapeně vykulila oči.
„Za chvíli budeme tam, není třeba už to řešit.“ Vysvětlil s pokrčením ramen.
„To sice ano, ale kdo ten vlak zastaví!?“ Vykřikla jsem zoufale.
„To nějak zvládnu.“ Řekl rozpačitě a s nejistým úsměvem.
„HE? Řídil si někdy vlak?“ Otázala jsem se podezřívavě.
„Ne, nikdy.“ Odpověděl a pořád měl ten rozpačitý úsměv.
Jak může být v téhle chvíli, tak klidný? Právě zjistil, že jsme ve vlaku jediní živí. V tu chvíli mi došla další věc.
„Počkat! Kdo je zabil? Ta průvodčí byla ještě včera naživu!“ Vykřikla jsem.
„A od té doby vlak už nezastavil, takže…“ Pokračoval Seiya.
„Vrah je pořád ve vlaku!“ Dokončila jsem myšlenku a zděšeně jsem se ohlédla po kupé, v kterém kromě nás samozřejmě nikdo nebyl.
„Počkej tady, jdu se podívat po vlaku.“ Oznámil Seiya a vytáhl z kapsy nůž.
„Nenechávej mě tady samotnou!“ Vykřikla jsem a chytila ho za ruku. Seiya se na mě překvapeně obrátil. Většinou jsem nikdy nebyla moc vyděšená, ale teď to bylo jiné. Ta představa, že po vlaku běhá vrah, mě vážně vyděsila…
„Hned se vrátím, slibuji.“ Řekl Seiya.
„Ne, nikam nechoď! Co když se ti něco stane?!“ Objala jsem ho kolem pasu a pevně jsem se ho držela. Nechtěla jsem, aby odešel.

 

Seiya:

„Nechci, aby se stalo něco tobě." Odpověděl jsem klidně a vysmekl se z jejího sevření. Popadl jsem zpátky nůž a vykročil se podívat dál po vlaku.

Všechny kupé byly prázdné, nedotčené, ale sem tam byly poškrábané sedadla. Prozatím jsem se ještě ujistil krátkým ohlédnutím za sebe, že je Takara v pořádku, která tam jen tak stála a zírala na mě, jak se ztrácím z jejího dohledu do nekonečné prázdnoty vlaku. Parkrát jsem za sebou slyšel, jak Takara volá mé jméno, ale nijak jsem na to nebral ohled.

Najednou jsem nad sebou zaslechl hlasité rány, jako by to šlo z dalšího vagónu. Pevně jsem uchopil nůž a otevřel dveře, které rozdělovaly nás a údajného vraha. Rány byly hlasitější a pronikavější, začínal jsem mít docela divný pocit.

„Co to ksakru je?!" Podivil jsem se posloucháním toho hrozného rámusu.

„Tohle asi nezpůsobil normální, duševně zdravý člověk." - Mumlal jsem si pro sebe.

Ale jakmile jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že tam nikdo není...

Jen pouhá mrtvola.

 

 

Takara:
Stála jsem sama v uličce vagónu a koukala za vzdalujícím Seiyou. Párkrát jsem zavolala jeho jméno, ale on mi neodpověděl. Šel dál, a když přešel do dalšího vagónu, definitivně se mi ztratil z dohledu. Přemýšlela jsem, že se vydám za ním, ale ten návrh jsem zavrhla.
Najednou se vagón zdál tichým a prázdným místem. Nahánělo mi to strach, a tak jsem vlezla zpět do kupé, zavřela za sebou dveře a zatáhla závěsy, aby nebylo vidět do chodby. Cítila jsem se tak bezpečněji.
Čas pomalu plynul a Seiya se pořád nevracel, začínala jsem mít ještě větší strach, tedy pokud to vůbec ještě šlo.
Vykoukla jsem z okna a uviděla jsem vlak projíždějící okolo nějakého lesa, za chvíli bychom měli být už na místě. To co mě ale zaskočilo, bylo to, že se mi zdálo, že vlak pořád zpomaluje. A mé podezření se ještě rozšířilo, když vlak zastavil úplně.
Ještě jsme ale nebyli na místě. Napadlo mě, že vlak zastavil Seiya a že se s vrahem v pořádku vypořádal.
Vylezla jsem tedy ven a vydala jsem se směrem k vagónu, do kterého před chvílí vstoupil Seiya. Jenže když jsem otevřela dveře, byla jsem v šoku. Vagón někdo odpojil od zbytku. Koukala jsem se za vzdalující částí vlaku, ve které byl nepochybně i Seiya.
Najednou jsem za sebou uslyšela skřípivé zvuky. Zděšeně jsem se podívala za sebe, kde jsem spatřila zohyzdněnou postavu, z které trčely kusy masa. Zombie. Vylekaně jsem vykřikla a vyběhla ven na koleje.
Slyšela jsem, jak se zombík vrhl za mnou s děsivými skřeky a s touhou po krvi. Běžela jsem dál po kolejích za mizejícím vlakem.

 

 

Seiya:

Vlak uháněl a můj pohled stále spadal na mrtvolu přede mnou. Nepochybně to musel být další cestující, nebo někdo, kdo tu musel být spolu s průvodčí. Vlak se přeci od té doby co jsme nastoupili, nezastavil, tak jak by se sem jinak dostal… Že by to byla nastražená past? - pomyslel jsem si vzápětí a pokračoval do lokomotivy. Zdálo se mi totiž, že se vlak zrychluje a je o něco lehčí než před tím.

Při pomyšlení, že se snad něco stane Takaře, mi přeběhl mráz po zádech, protože jsem ji tam jen tak nechal.

Raději jsem na to už nemyslel a cukl dveřmi do lokomotivy, kde stále ležela hromada uhlí a dvě mrtvá těla. Podíval jsem se krátce po místnosti. Všechno vypadalo v pořádku, teda, až na tu urvanou brzdu.

,,A sakra," Odsekl jsem si pro sebe a běžel se podívat, co dělá Takara.

Po té ale nebylo ani památky a po vagónech co táhla lokomotiva taky ne, takže je tu jen jedno vysvětlení - Někdo nás od sebe odpojil.

Okamžitě jsem tedy otevřel východ z vagónu a do chodby vtrhl prudký studený vítr, až jsem se málem neudržel na nohou. Do očí mi teď vletělo několik zrnek prachu, co lítaly ve vzduchu, tak jsem matně rozpoznával co se děje tam daleko za jedoucím vlakem.

Ani jsem se nerozmýšlel a odrazil jsem se od vlaku s domněním, že dopadnu na koleje a poběžím Takaře na pomoc.

Asi ani nemusím zmiňovat, že jsem se spletl a skončil na hromadě štěrku s rozbitou hlavou...