Nemrtvá Flór &pokalypsa- kapitola II.

20.09.2014 20:24

tk další kapitola je tu, užijte čtení :)

Seiya: Cheika
Takara: Kukik

 

Nemrtvá Flór &pokalypsa

Kapitola II.

 

Takara:
Běžela jsem tam, odkud jsem slyšela ránu. Přicházela z druhé místnosti, tedy odkud jsem si brala jídlo. Když jsem vběhla dovnitř, uviděla jsem převrhnutou bednu s jogurty, pod všemi těmi jogurty jsem zaregistrovala pohyb, a tak jsem neváhala a vrhla se do odhazování jogurtů. Pod nimi leželo ono dítě, překvapeně na mě hledělo. Nevypadalo, že je zraněné, což byla docela úleva. Zvedla jsem ho do náruče a ono se spokojeně usmálo.
„Nestalo se ti nic?“ zeptala jsem se, i když jsem nečekala, že mi dítě odpoví.
Vrátila jsem se zpět do místnosti s dítětem pevně přitisknutým na mé hrudi. „Je v pořádku.“ Kývla jsem směrem k Seiyovi. „To je dobře.“ Odpověděl s úlevou.
„Už je ti líp?“ Otázala jsem se ho a zkoumavě jsem si ho prohlížela. Okamžitě odpověděl, že je v pořádku a otázal se mě na to samé. Přikývla jsem. Bolest hlavy se trošičku snížila, i když ne o moc, ale dalo se to vydržet.
Znepokojeně jsem pohlédla na Seiyovo mokré tričko, musí mu být zima. „Měl by sis to tričko sundat.“ Poradila jsem mu a teprve teď jsem si uvědomila, jak blbě to znělo. Překvapeně na mě pohlédl. „Aby ses nenachladil.“ Dodala jsem rychle, aby si to nevyložil jinak.

 

 

Seiya:

,,Heh," odpověděl jsem rychle, „není tak promočené, jen je trochu vlhčí." Zahlaholil jsem stejně, jako kdybych lhal své mámě. Takara na mě vrhla pohled něco jako "když se nachladíš, už tě nebudu obskakovat" a tak jsem si to tričko sundal. Vlasy jsem měl zplihlé, mokré a kapičky z nich se mi kutálely po hrudi. Viděl jsem na Takařiné tváři malé začervenání, a tak jsem si -aby to nevypadalo, že ji chci svádět- od ní vzal dítě. „Co s ním bude? " Usmál jsem se poněkud nadějně. Mám děti rád, nevadí mi. Po mé otázce se ale odpovědi nedostávalo. Stáli jsme tam a nikdo nevěděl, co bude dál. Prohodil jsem ještě, že bychom se konečně měli všichni tři do sytosti najíst a napít, nikdy nevíme, kdy nás tu někdo najde. Nebo snad, kdy na nás někdo nezaútočí. A tak jsme si sedli na zem a snědli pár kousků sýra a napili se mléka. Přehodil jsem si přes sebe tu už dříve zmíněnou látku a šel jsem se podívat po celé této hale. Loudal jsem se a občas zahlédl nějaké jogurty poskládané v krabicích. Takara seděla s dítětem a aby se zase nerozbrečelo, ukazovala mu, jak pevný je polystyren. Najednou jsem si však všiml pytlíku s masem. Dosti zakrváceným masem a profesionálně neupraveným. Co tady ale dělá maso, když je to továrna na mléčné výrobky? Došel jsem se podívat blíž a prověřit, co to je za maso. Smrdělo dost zvláštně a leželo tam asi tak půl dne. „Musel tu být už někdo před námi." Zvolal jsem na Takaru a ta ke mně překvapeně pohlédla.  „Je tu zabalené maso, ale nemůžu poznat, jestli je vepřové nebo kuřecí. Rybu bych poznal." Rozbalil jsem tedy sáček a podíval se dovnitř. V krvi plavalo něco bílého a mísilo se to se žlutou kaší. Trošku to smrdělo jako lidské... Že by... Ne to snad nemůže být... „Panebože!!“ Vykřikl jsem.

 

 

Takara:
Seiya zděšeně vykřikl a já se k němu nechápavě otočila. Nakoukla jsem mu přes rameno a hleděla přímo na maso.  Syrové maso se mi nikdy moc nelíbilo a občas se mi z něj dělalo i špatně, ale takové maso jsem snad nikde neviděla. Zahleděla jsem se pečlivěji a zdálo se mi, že jsem v něm zahlédla lidskou ruku. Hloupost. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala tuto myšlenku, ale Seiya mi ji hned zase připomněl.
„To maso je lidské!“ Vykřikl zděšeně a znechuceně odvrátil tvář.
„Li-lidské? To se ti asi jen zdá, určitě je to nějaké jiné.“ Snažila jsem se obelhat sama sebe, neboť jsem cítila, že se mi právě snězené sýry a jogurty navalily zpět do krku. Bylo mi z toho zle.
„Myslím, že nezdá.“ Oponoval Seiya a sáček radši zavřel, aby se na to už nemusel koukat.
Bylo mi vážně zle a nechtěla jsem tu zůstat už ani minutu. „Měli bychom odejít.“ Navrhla jsem a Seiya hned přikývl.
„Sbalím nějaké jídlo s sebou.“ Řekl Seiya a odešel do jiné místnosti. Jakmile odešel, cítila jsem se hůř než předtím. Stála jsem tu, v náruči dítě a vedle mě ten hnusný pytel s lidským masem. Opět jsem potřásla hlavou, abych na to už nemyslela a raději se vydala za Seiyou.

 

Seiya:

V lednici jsem pobral nějaké jídlo a nasoukal si jej do kapes. Vzal jsem cokoliv, co se mi zdálo, že mělo ještě dobrou trvanlivost a to, co bylo syté a přece jen v malé nádobě.  Když už jsem měl kapsy přeplněné a takřka mi nohavice padaly, jsem šel zpátky za Takarou a dítětem. Stála vedle masa a tvářila se znechuceně. Pomyslel jsem si, že za ty tři dny, co začal boj o přežití s vraždícíma kytkama, nás už nemůže nic překvapit. Jen mě zaskočilo, kdo by si tady asi tak schovával lidské maso a hlavně proč. Na jídlo? Zase taková krize není aby jsme se schylovali ke kanibalismu... V tom všem přemýšlení jsem ještě popadl nůž a pilku, kterou se řeže železo. Asi se nám budou hodit. Obě dvě věci jsem si zasunul za pásek a kráčel k Takaře. „Měli bychom jít." Oznámil jsem a pobídl ji, aby zamířila k rozbitému okénku. Ještě jsem ji ale předběhl a převzal dítě, které ještě stále měla u sebe. Potom jsem ji s klidem řekl, že si teď musíme najít bezpečnější místo na přespání a chytil jsem ji za ruku. Oba dva jsme se s povzdechem usmáli a šli k oknu. Nejdřív jsem proklouzl já a potom jsem pomohl Takaře se vysoukat nahoru na okenní římsu pomocí krabic. Asi ji bylo ještě špatně z toho masa, protože byla zelená jako kapusta. Rozhlédl jsem se. Tohle byla zadní část továrny, takže zde bylo vidět jen do houští tvořené kořenama rostlin. Ještě mě napadlo, že se můžeme vrátit, ale nevím, jak bychom proklouzli kolem vojáků a stále střežících hlídacích psů.  Teď mi docházely veškeré nápady na to, co podnikneme. Možností bylo mnoho, ale přístupových cest málo. I tak jsem se rozhodl vydat hledat nějaké místo, které bychom mohli použít. Těsně než jsme vyrazili, jsem ještě vytáhl z kapsy mobil a podíval se, kolik je hodin. Baterku jsem měl už slabou, ale ještě jsem zahlédl záblesk pár čísel na displeji. Dost už se stmívalo, tak jsem si myslel, že by bylo dobrý sledovat čas. V osm hodin večer budou vojáci kontrolovat doly a úkryty lidí, jestli se někdo neztratil. Pokud je budou i přepočítávat jako každý večer, asi dojdou k závěru, že jsme buď uprchli a nebo jsme byli zabiti umačkáním toho davu tam dole. Bylo sedm. Začínalo být šero, ale naštěstí, díky pouličním lampám, jsem se dokázal zorientovat, a tak jsme vyrazili vstříc hledání úkrytu.

 

Takara:
Šli jsme dál do tmy a ani jsme pořádně nevěděli kam. Docela mě bolely nohy, neboť jsme toho za dnešek nachodili opravdu dost. Nyní jsme se nacházeli v lese, kde nebylo vidět ani živáčka a já v tu chvíli dostala nápad.
„Co jít dnes k vám domů? Bydlíš přeci odtud kousek.“ Navrhla jsem okamžitě Seiyovi, ale ten zavrtěl hlavou.
„Náš dům byl zničen.“ Řekl s povzdechem.
„Ahá.“ Řekla jsem sklesle.
„Musíme přespat někde v lese.“ Řekl Seiya a odevzdaně pokrčil rameny.
„Ne, je to tu moc nebezpečné!“ Sotva jsem to dořekla, tak se ze země vynořil stonek s poupětem, který dosahoval alespoň tři metry. Hned poté se poupě rozvinulo a rostlina vycenila zuby a zakmitala jazykem do všech stran.
Jeden z kořenů mě chytil za nohu a vyzdvihl těsně k její tlamě. Zděšeně jsem zakřičela a snažila se vyprostit, nešlo to. Byla jsem těsně u její tlamy, když náhle stisk povolil. Seiya po ní hodil nůž, který se zabodl do jejího oka. Teprve teď jsem si všimla, že má vlastně jen jedno oko. Tyhle kytky byly divné, tím, že měly obličeje, ale to, že mají jen jedno oko, jsem si všimla až teď.
Kytka zakvílela a vzápětí se rozstříkla do všech stran v podobě zelené slizké kapaliny, kterou jsem teď byla pokrytá i já.
Předtím než jsem dopadla na tvrdou zem, mě Seiya chytil do náručí. Dítě se ho drželo za nohu a vůbec se mu nelíbilo, že je na zemi a ne v náručí. Začalo brečet a lesem se nesl jen jeho křik.

 

 

Seiya:

Utěšoval jsem dítě, jak jsem jen mohl. Takara zatím stála celá zmáčená tím slizem a já dostal menší záchvat smíchu. Smál jsem se a po chvíli se začalo smát i dítě. Bylo to trochu potěšilé vůči Takaře, ale viděl jsem na její tváři úsměv. Snažila se nesmát sama sobě, i když jí to moc nešlo. Po smíchu nastalo ticho. Šepot stromů sděloval, že tohle ještě není to nejhorší, co jsme zažili. Sundal jsem si bílou látku z ramen a podal ji Takaře, aby se utřela. Bez váhání si ho vzala a setřela ze sebe to zelené cosi. Já jsem zatím vytáhl pilku a začal stavět přístřešek. Spojil jsem pár větví, obvázal to páskem mých kalhot a přehodil přesto ještě větve pár košatých keřů. Věděl jsem, že zůstat v lese bude asi hodně nebezpečné, protože jsme vlastně obklopeni mnoha rostlinami. Přesto jsme v lese zůstali a přespali tam.

 

 

Takara:
Probudila jsem se během noci, neboť jsem venku uslyšela divné rány. Pohlédla jsem po skromném příbytku a zjistila jsem, že Seiya tvrdě spí, po dnešku jsme byli všichni unavení, a tak jsme hned usnuli. Zabloudila jsem pohledem k místu, kde mělo spát dítě, jenže jeho místo bylo prázdné. Rychle jsem vylétla do sedu a prozkoumala celou místnost, nikde jsem ho neviděla.
„Seiyo, Seiyo, vzbuď se.“ Lehce jsem s ním zatřásla a Seiya se okamžitě vzbudil.
„Co se děje?“ Zeptal se rozespale a mnul si oči.
„To dítě, to dítě je pryč!“ Vychrlila jsem ze sebe naléhavě a Seiya se okamžitě probral úplně.
„Jak to myslíš, že je pryč?“ Otázal se nechápavě a hleděl na mě zděšenýma očima.
„Slyšela jsem venku nějaké zvuky, které mě probudily, když jsem se podívala sem,“ ukázala jsem na místo, kde má spát dítě, „už tu nebylo,“ dokončila jsem větu.
„Jdu se podívat ven, zůstaň tady.“ Nařídil Seiya a z batohu vytáhl baterku.
„Ne, jdu s tebou!“ Protestovala jsem okamžitě. Seiya raději nic nenamítal, neboť věděl, že by to stejně nemělo smysl. Seiya vystoupil z příbytku a já v těsném závěsu za ním.

 

Seiya:
Rozsvítil jsem baterku a šel přímo do tmy. Vždy když jsem udělal krok, křupla větvička nebo zašustělo listí. Takara šla až za mnou a držela se mé pravé paže. Světlo baterky občas bliklo, protože nemělo tak vysokou výdrž, což mě trošku zneklidňovalo. Najednou jsem v nedalekém keři uslyšel chraplavé kašlání. „Co to bylo?" Zeptala se mě Takara, hledící do toho šáší. Zastavil jsem se. „Hej!" Okřikl jsem neznámého, ale i tak jsem stále doufal, že to nic nebylo. Posvítil jsem tedy baterkou na keř, který sebou sem tam pohl. Nevěděl jsem přesně, jestli se třepu zimou, protože nemám tričko, nebo proto, že se bojím toho co je v tom keři. „Jdu blíž." Prohodil jsem a blížil se dál ve světle baterky. Takara mě následovala. Málem jsem si už myslel, že jsme tu opravdu sami, když v tom se z toho keře vynořila ruka a potom i zbytek těla. Tělo bylo rozežrané červama a celé zakrvácené. „Takaro, ustup, jinak ti ten zombík něco udělá!" „Zůstanu tady a pomůžu ti!“ Nedala se a zůstala se mnou. Na chvíli se ten zombík zastavil, ale pak se vrhl rovnou na nás, celý zaslintaný a prahnoucí po mase. „Dělej, běž!" Zařval jsem a popadl Takaru do náručí. Na zombíka jsem nic nezmohl. Pilku i nůž jsem nechal někde u přístřešku, a tak nám nezbývalo nic jiného něž běžet...

 

Takara:
Běžela jsem stále rychleji a rychleji. Sotva už jsem popadala dech, ale nechat se chytit tím odporným zombíkem jsem nehodlala.
 Zombík se za námi plazil po zemi celý od krve a dokonce mu chyběla i jedna noha, proto se nejspíš plazil po zemi. Vydával strašlivé zvuky, při kterých tuhla krev v žilách.
Držela jsem se Seiyovi ruky a snažila jsem se ji nepustit, i když párkrát se mi málem vysmekl.
Seiya běžel dál, když v tom si všiml řeky, která protékala okolo nás. „Skoč!“ Vykřikl a přeskočil celou řeku, která měla v průměru asi tak metr a půl.
„Já to neskočím.“ Protestovala jsem okamžitě, při pohlédnutí dolů na rozbouřenou řeku. Voda se valila rychle a strhla by vše, co by se dostalo do jejího dosahu. Dívala jsem se, jak v ní poskakují kameny velké jako dlaně. Řeka vypadala hluboce, ani jsem neviděla na dno. Vše ještě umocňovala noc a svit Měsíce.
„Honem, skoč!“ Přikázal mi Seiya a já se otočila za sebe, zombík už byl skoro u mě. Pomalu jsem zavřela oči, párkrát se nadechla a vydechla. To dáš, řekla jsem si pro sebe a odrazila jsem se z břehu.
Na druhé straně mi podklouzla noha a já pocítila bezmoc, věděla jsem, že už to nevyvážím a spadnu přímo do vody, jenže v tu chvíli mě zachytila Seiyova ruka, která mě obratně vytáhla nahoru.
„Díky.“ Špitla jsem a dívala se na zombíka, který si nevšiml vody a právě do ní zahučel. Voda ho hned stáhla pod dno a sem tam vyskočila jeho ruka nad hladinu, pak ho voda odnesla daleko…

 

Seiya:

,,Do háje," vzpomněl jsem si ještě na něco, když jsem Takaru jen tak tak zachytil, ,,nechal jsem tam pilu... a nůž je taky v čudu!" dodal jsem. ---- ,,Jsi celá?" Obrátil jsem se ihned na Takaru, která kývla, i když si bolestivě mnula kotník. Asi si ho při tom škobrtnutí vymkla. Podepřel jsem ji tedy pod ramenem a pomohl jí vstát. Ve stoje se sice udržela, avšak se jí občas podlomila noha. Neměl jsem nic, čím bych jí to mohl ovázat, sám už jsem měl jenom kalhoty a boty.

Noc se už chýlila ke konci a my jsme byli oba hrozně unavení. Moc jsme toho totiž nenaspali. Není taky divu, když jsme nejdřív hledali ztracené dítě, přičemž jsme ještě narazili na nemrtvého. Počkat, kde je vlastně to dítě? Když nebylo v tom keři, protože tam byl ten zombík, tak kde vlastně skončilo? Vzápětí jsem pomyslel na to nejhorší a bál se aby to nebyla pravda. Hleděl jsem do plynoucí vody, která tekla neznámo kam. Svit měsíce se třpytil v jejím středu, aniž by se pohl z místa. Sem tam jeho obrazem proplul klacek a pár listí. Najednou jsem si však ve vodě všiml dětské boty. ,,Takaro, to… to je bota!" Oba dva jsme zároveň vrhli pohled do vody a já se pro ni nahnul. Byla celá zmáčená a zespod na podrážce byla čerstvě uschlá krev. Mám silnou povahu, jen tak mě nic nedojme, ale tohle bylo i na mě moc. Přece jen, díky tomu dítěti jsme se s Takarou potkali!!! A taky nás upozornilo na hodně nástrah a vědělo, že zůstávat v tom lese nebude to nejlepší... Žalem jsem se rozbrečel. A do rána zůstal klečet u řeky, svírajíc tu dětskou botu.

 

 

Takara:
Stála jsem nad Seiyem a držela ruku na jeho rameni. Věděla jsem, že slovy bych ho asi neuklidnila, to dítě měl rád, i když já taky, ale teprve teď jsem si uvědomila, že ho vlastně vůbec neznám… Nevěděla jsem, jak se jmenuje, odkud pochází, kdo jsou jeho rodiče a spoustu dalších věcí.
Nebrečela jsem, neměla jsem proč. Jsem nelidská? Možná…
Stáli jsme tam docela dlouho, ale když vyšlo slunce, Seiya se beze slov zvedl a šel podél řeky, dokud nenarazil na most. Po mostě přešel zpět a zamířil do našeho příbytku, tiše jsem ho následovala.
Sbalil všechny potřebné věci a vyšel ven.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho nakonec, neboť to ticho bylo nesnesitelné.
„Co bys řekla?“ Odpověděl otázkou nevrle.
„Vždyť jsi to dítě ani neznal!“  Vykřikla jsem. Bylo to vůči němu docela nefér, ale nechtěla jsem, aby se tolik trápil…
„Nech mě být, chci být chvilku sám.“ Řekl nakonec lehce naštvaně a vydal se pryč. Nešla jsem za ním, vím, že by to nemělo smysl.
Sedla jsem si na jeden pařez a čekala jsem, až se vrátí, jenže se nevracel dlouho. Nejspíš někde teď sedí a vyčítá si, že se o dítě líp nepostaral. Nakonec jsem se ho rozhodla najít.
Šla jsem lesem cestou, kterou odešel Seiya, volala jsem jeho jméno, ale neozval se. Začala jsem se bát, že se mu něco stalo… Nedávala jsem pozor na cestu, takže jsem zakopla o kořen stromu.
„Itai!“ Vyjekla jsem a zvedla se ze země, jenže v tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebyl žádný strom, ale ta obří kytka, která si mě teď prohlížela v celé své kráse. Pak se její kořeny obmotaly kolem mě a já ještě stihla křiknout o pomoc.
 

 

 

 

Seiya:

„Copak si ani neuvědomuje, že kvůli nám zemřel mladý lidský život?!" Opakoval jsem si stále dokola a šel po pěšince, která se linula lesem.

Když tu jsem uslyšel pronikavý křik, patřící Takaře. Rovnou z místa jsem se rozběhl za křikem. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Co když na ni zase někdo zaútočil? A nebyl jsem daleko od pravdy...

Obrovská kytka svírala Takaru a rvala si ji přímo do chřtánu, na čež jsem popadl klacek, co ležel vedle mě a vrhl se na ni. Klackem jsem několikrát švihl po jejím stonku, který se po několika úderech zlomil a rostlina se rozlomila na několik kusů. Její části se ještě potom nějakou chvíli cukali na zemi, ale to mi už nevadilo. Takara mě naštěstí padla rovnou do náruče a já si alespoň mohl oddechnout. „Promiň mi," špitl jsem na ni. „To je jedno." Odvětila mi Takara pokleslým hlasem. Oba jsme si asi až teď uvědomili, že jsme udělali chybu. Já se jen ohlížel na to, co bylo a Takara nebrala ohled na to, co cítím. Díval jsem se Takaře do očí, jako bych se ji omlouval za to, co jsem udělal a co udělala ona.Pustil jsem ji lehce na zem. „Tak to abychom šli!" Prohlásil jsem odhodlaně, najednou zase plný něčeho nového. Takara se na mě docela překvapeně podívala, aniž by jakkoliv protestovala a šla dál za mnou.

 

Takara:
Byla jsem docela překvapená touhle reakcí, ale nic jsem neříkala. Byla jsem ráda, že se to nějak vyřešilo.
Seiya šel po cestě plný odhodlání a v jeho tváři už dávno smutek vymizel, a já ho hned následovala.
„Kam vlastně teď půjdeme?“ Zeptala jsem se náhle a Seiya pokrčil rameny. „Nevím, asi někam mimo Japonsko, kam se tyhle kytky nedostanou.“ Odpověděl zamyšleně.
„Mimo Japonsko?“ Zeptala jsem se překvapeně a vykulila na něj oči. „Jak se odsud chceš dostat? A co naše rodiny? To je tady jen tak necháš?“ Vychrlila jsem na něj několik otázek.
„Řekl jsem asi!“ Okřikl mě s důrazem na posledním slovu. „Tohle všechno jsem taky zvažoval a nelíbí se mi pomyšlení, že tu rodinu nechám, ale vracet se tam dolů by bylo teď nebezpečné. Určitě si všimli, že někdo chybí a jestli zjistí, že jsme zmizeli, můžou nás i zabít jako zrádce.“ Vysvětlil Seiya své obavy a já musela uznat, že má pravdu. Ale vážně byl dobrý nápad odjet?