Nemrtvá Flór &pokalypsa -kapitola I.

Seiya:

Kolem byl slyšet jen křik. Ženy s dětmi utíkali pryč a muži bojovali spolu s armádou proti rostlinám. Ke mně se bohužel dostalo jen to, že se máme evakuovat, zajistit zásoby vody a jídla a uchýlit se do podzemí. Náš dům stál u lesa, byli jsme tedy jedni z prvních, koho postihla invaze masožravých kytek. Je to totiž už tři dny, co jsme se museli vystěhovat, teď ale spíme spolu s ostatními ve sklepeních a zásobních dolech, kde se jen tak tak vejdeme. Dnes ráno jsem měl hrozné nutkání pocítit zase vůni nadzemního světa. Rodiče si ani nevšimli, že jsem opustil důl a nezanechal za sebou stopy. Běžel jsem klikatými uličkami po kolejích, po kterých kdysi jezdili vozy plné stříbra a soli. Kromě mých kroků a dechu bylo také slyšet dunění a výbuchy tam na hoře. Dělo se tam něco strašného, kde umíralo tisíce lidí a zvířat, vystavovaly své životy pro nás, pro lidstvo a byli si vědomi, že v této válce nezvítězí. Přesto dál bojovali. Slyšel jsem čím dál tím jasněji zvuky okolního světa a blížil se k východu. Také jsem si všiml, že mi začíná nabíhat signál, což bylo opravdu jediné štěstí, co mě mohlo potkat. Pípl mi mobil a já se zastavil. Ze zaprášených ryflí jsem vytáhl mobil a přijmul zprávu, která mi došla před dvěma dny. ,, Takara.. " vyhrkl jsem překvapeně a přečetl si zprávu ve které stálo kde se nachází. ,, Doufám, že jsou ještě naživu a mají co jíst.. " šeptl jsem si pro sebe a rázně jsem vykročil dál směrem do reálného světa.

Takara:
V ruce jsem stále svírala mobil a čekala, až se rozsvítí displej. Byla jsem naivní nebo zoufalá? Není tu přeci signál, tak jak můžu očekávat, že napíše? Ptala jsem se sama sebe a pořád na něj musela myslet. Doufám, že je naživu, doufám, že se mu nic nestalo… Neviděla jsem ho od té doby, co se tam venku začaly dít ty hrozné věci. Viděla jsem lidi umírat, křičet a volat o pomoc, ale přesto jsem jim nijak pomoct nemohla. Jsem zbabělá? Zavrtěla jsem hlavou. Každý by se zachoval stejně. Lidé, kteří stojí smrti tváří v tvář, se nikdy nemůžou zachovat hrdinsky, nebo ano? 
Potřásla jsem opět hlavou, abych se zbavila takového myšlení. Sevřela jsem pevněji mobil, až mi zbělaly klouby na prstech. Vzápětí jsem stisk uvolnila, neboť mobil trochu zaúpěl. Musím ven! Nemůžu tu přece jen tak sedět!
Přeletěla jsem pohledem místnost. Všude bylo hrozně moc lidí a východ byl v nedohledu. Nikde jsem neviděla ani moje rodiče, někde v tom chumlu určitě budou, pomyslela jsem si. Bylo dobře, že tu teď nejsou, protože ven by mě určitě nepustili…
Zvedla jsem se z rohu podzemní místnosti a vystoupila na světlo z jedné pochodní- áno pochodní, elektřina tu nešla.
Probojovala jsem se skrze dav, pořád opakujíc slova: „promiňte,“ nebo „s dovolením.“ Nyní jsem stála u jednoho z východů. Lidé okolo východu raději moc nebyli, neboť se báli, že se ty kytky dostanou až sem, a tak si mě ani nikdo nevšímal, když jsem otevřela dveře a vystoupila ven na světlo.

Seiya:
Asi se tomu "venku" ani nedalo říkat reálný svět, spíš pohřebiště. Už jsem skoro byl až u východu, když mě přes nos praštil strašlivý puch. Navíc jsem šlápl do nějaké hnusné břečky, protože mě oslnilo denní světlo. Když jsem otevřel oči a několikrát zamrkal, uviděl jsem jen sídliště, kde ze země vyrůstaly mohutné kořeny a vedly někam do dálky. Všude vyfukovaly výpary, mezi kterými se plazili vojáci a příslušníci leteckého sboru. V rukách měli pušky s plně nabitým zásobníkem. Rozhlédl jsem se kolem. Kromě nekonečných kořenů jsem také uviděl poklopy, továrny a železné hradby. Dlouho jsem se nerozmýšlel a zamířil až k továrně. Schovával jsem se za trubkami vodící smrtelný plyn (naštěstí jen pro rostliny), ze kterých sem tam unikal v podobě páry. Věřil jsem, že ji najdu, najdu taky jídlo. Teď jsem měl v hlavě jen to, jak asi vypadají ty monstra, co způsobily tohle všechno. Jeden kapitán severní jednotky, který za námi došel včera, říkal, že jsou velmi nebezpečná, ale od nás jsou ještě asi kilometr daleko, nemáme se tedy obávat, ostrahu máme hned u vchodu do dolu. Z přeludných myšlenek mě probudil až křik. Ale ne jen tak ledajaký křik, křik malého dítěte! Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem uviděl v zadu za jednou menší trubkou dvouleté dítě. Leželo na pytli od brambor a pronikavým řevem sebou cukalo. Přiběhl jsem k němu blíž a uklidnil ho šepotem. Dítě přestalo řvát, posadilo se a obejmulo mě. Připadal jsem si, jako když jsem byl malý. Vždy, když mi kluci z ulice brali kolo, přiběhl jsem k mámě a přitiskl se k ní. Teď bylo však všechno jinak. Teď jsem byl ten, který měl někomu pomoci.

Takara:
Chtěla jsem se radovat, že konečně vidím denní světlo, ale vzápětí mě všechna radost přešla. Všude byl cítit puch rozkládajícího se masa. Vzduch byl zamořený nějakým kouřem, který jsem nikdy ještě neviděla.
Vykročila jsem k továrně, neboť jsem si myslela, že tam Seiya taktéž přijde. Chodívali jsme tam často, když jsme byly děti.
Cesta k továrně by mi netrvala zase tak dlouho, ale jelikož jsem se musela schovávat před všemi těmi vojáky, zabralo mi to poměrně dost času. Pohybovala jsem se potichu a téměř jsem ani nedýchala, srdce jsem měla až někde v krku. Jestli mě teď chytí, tak nechci ani pomyslet, co se stane. Buď mě pošlou zpátky do podzemí, což by byla ta lepší možnost, nebo mě označí za zrádce a na místě mě zastřelí.
Postupovala jsem podél trubek, v kterých jsem ani nevěděla co je, ale místy odsud unikal onen kouř, který už jsem předtím viděla. Napadlo mě, že by mohl být jedovatý, ale když jsem viděla několik vojáků, jak pobíhají sem tam bez roušek, okamžitě jsem tuto možnost vyloučila.
Najednou jsem odněkud uslyšela dětský křik. Ale co tu dělá dítě? Vydala jsem se za hlasem a spatřila malé dítě, které objímalo Seiyu. Nemohla jsem uvěřit svým očím, několikrát jsem je protřela a dokonce jsem se párkrát štípla, jestli to není jen sen, nebyl. Takže jsem se nemýlila, doopravdy tu je!
„Seiyo!“ Vykřikla jsem šťastně a rychle běžela k němu.

Seiya:

,,Takaro?" Dostal jsem husí kůži, ale byla to pravda. Zvedl jsem hlavu a spatřil ji. Hnědovlásku s těma nejkrásnějšíma zelenýma očima a světlou pletí. Byl jsem štěstím celý bez sebe, ale dítě se mě nepustilo. Vzal jsem ho tedy do náručí a rozběhl se i s ním k Takaře. Mlčky jsem doběhl k ní a přitiskl i s dítětem ke své hrudi. Nevím, kdo teď brečel, ale vzápětí bylo mé tričko skoro promočené. Dlouhou chvíli jsme tam stáli, ale potom jsem si uvědomil, že nemáme moc času. Popadl oba dva za ruku a běžel. Ani jsem se nevyptával na vše, co mi leželo v hlavě. Věděl jsem, že je čas jednat a nechal si klidnou a chladnou hlavu. Občas jsem se ohlédl za sebe, jak jsou na tom. Viděl jsem, že teď pro změnu nese dítě Takara. Šlo vidět, že je asi hodně těžké, ale ustála to. Prodíral jsem se skrz kořenů. Nebral na nic ohled, jen na to, že mám zachránit to, na čem mi tolik záleží. Určitě za chvíli budeme u továrny, kde najdeme jídlo a schováme se tam. Myslím, že nás rodiče ani hledat nebudou. Konec konců, jsou teď zaneprázdněni vymýšlením, co podnikne lid dál.

Takara:
Běželi jsme dál, ani jsem nevěděla kam nás Seiya vede. Hlavní bylo, že jsem byla zase s ním. Ale jedna otázka mi stále vrtala hlavou.
„Seiyo,“ oslovila jsem ho a on se na mě podíval, ale nezastavoval a běžel dál. „Čí je to dítě?“ otázala jsem se a kývla hlavou k dítěti, které jsem nesla v náručí.
„Nevím, našel jsem ho a nechtěl jsem ho tu nechat,“ odpověděl prostě a dál se zabýval během. Já jen kývla na srozuměnou. Nejspíš rodiče toho dítěte již budou mrtví…
Běželi jsme ještě pěkný kus cesty, sotva jsem popadala dech. „Seiyo, zastav, prosím, už nemůžu.“ Oznámila jsem udýchaně, na to se Seiya hned zastavil a převzal ode mě dítě. Hned jsem se cítila lehčí, stála jsem předkloněná a zhluboka dýchala.
„Vydrž ještě chvilku, za chvíli tam budeme.“ Utěšoval mě Seiya a já jen přikývla, že můžeme vyrazit dál. Bylo to pro mě vážně namáhavé a myslela jsem, že omdlím. Nic jsem nevnímala a chtěla jsem jen jedinou věc, plesknout sebou na zem a ležet. Ale to jsem nemohla. Běžela jsem dál za Seiyem.
Náhle se Seiya zastavil, ze začátku jsem nechápala, co se děje, ale pak jsem spatřila velkou budovu, továrna! Konečně jsme byli tady. Svalila jsem se na zem a jediné, co si pamatuju, bylo to, že se ke mně Seiya zděšeně obrátil a vykřikl mé jméno, pak už byla jen tma…

Seiya:

Takara mi předala dítě, ale už byla velmi unavená. Musel jsem ji čím dál tím víc táhnout za sebou. Potom jsem si ale všimnul, že stisk její ruky zeslábl a ona se svalila na zem. Vykřikl jsem na ni. Ležela nehybně na zemi. Jen se jí třepaly nohy a hlava jí úplně hořela. Naštěstí už jsme byli u vchodu do továrny. Zvedl jsem ji a přehodil přes své rameno. Podlamovaly se mi teď kolena víc a víc, nesl jsem totiž váhu větší, než jsem vážil já, ale i tak jsem dokulhal a zacloumal klikou. Bylo zamčeno!!! Zoufale jsem ještě několikrát zacloumal a do dveří zatlačil - marně. Už mě teď nemohl nikdo nikde vidět a tak jsem popošel o kousek dál k menšímu okénku. Napřáhl jsem se a loktem rozrazil sklo. Střepy spadly dovnitř a dítě se rozbrečelo. Asi hladem nebo žízní. Nebral jsem na to moc ohledy, stejně za chvíli už budeme vevnitř. Nasoukal jsem se i s bříměm na ramenou okénkem a svalil se na krabice s polystyrénem, které ležely pod oknem. Položil jsem Takaru na zem a rozběhl se napříč halou až ke kohoutku. Zpanikařil jsem a svlékl si tričko. Zatočil kohoutkem a z něj vytryskla voda. Rychle jsem namočil triko do kaluže vody, zastavil vodu a utíkal zpátky. Uvnitř haly byla docela zima, protože už v ní dlouho nikdo nebyl, takže jsem málem umrzl. Horečka ale i přesto chladno Takaře neklesla, i když jsem ji přikládal na čelo tričko. Dítě zatím našlo krabici se sušeným mlékem a sedlo si přímo do ní, takže jsem měl aspoň na chvíli klid. V místnosti bylo až děsivé ticho. Byla slyšet každá kapka, každý brouk, každé zašustění myši v pytli se syrovátkou. Takara poklidně oddechovala a já jí přiložil ruku na čelo. ,,Úplně hoříš…" Řekl jsem jí, i když mě asi neslyšela. ,,Musím něco vymyslet." Zvedl jsem se a zamířil opět ke kohoutku. Byl jsem odhodlaný udělat cokoliv, jen aby jí bylo zase dobře. Asi by se teď hodil led, nebo nějaké velké plátno, které bych mohl použít jako zábal. Napadla mě ještě totálně šílená věc, ale nic jiného mi asi nezbývalo. Musel jsem to udělat, protože toto byla továrna na mléko a jogurty a těžko bych se dohledal plátna. Pustil jsem vodu. Lehl si pod ni a najednou jsem pocítil ledový mráz na svém těle. Dostal jsem strašlivý šok z té ledové vody, i tak jsem se nedal a vydržel to. Když už jsem byl promočený až na kost, došoural jsem se opět zpátky za Takarou a lehl na ni. Sevřel jsem ji a nepustil. Pocit byl asi příjemný pro nás oba, já byl promrzlý a ona hořela. Také říkala nějaké nesrozumitelné věci, ale nedalo se jí vůbec rozumět.

Takara:
Pomalu jsem otevřela oči. Hlava mi třeštila a bylo mi hrozně. Rozhlédla jsem se okolo, ale neviděla jsem stěnu svého pokoje, kde to jsem? Ptala jsem se sama sebe a snažila jsem si vzpomenout, co se vlastně stalo. Pak mi to došlo, na město zaútočily masožravé kytky a já se musela s rodinou ukrýt v podzemí, pak jsem se vydala hledat Seiyu, kterého jsem nakonec našla i s malým dítětem. Poté jsme běželi k továrně a pak už si nepamatuji vůbec nic…
Teprve teď jsem si všimla, že na mě Seiya leží, byl celý promočený. Nevěděla jsem, jak si tohle mám vysvětlit, ale cítila jsem, jak mi červeň stoupá do tváří. Jemně jsem s ním zatřásla, ale Seiya se neprobudil. Jeho kůže byla strašně ledová, až jsem se zděsila, jestli není mrtvý. Snažila jsem se mu nahmatat tep, byl slabý, ale přesto žil. Pomalu jsem se vysoukala zpod něj a rozhlédla se po místnosti. V rohu místnosti stála velká bedna, přes kterou byl přehozený kus látky. Snažila jsem se vstát a dojít k bedně, ale jakmile jsem vstala, podlomily se mi kolena a já se okamžitě natáhla na zemi. Pokusila jsem se vstát znovu, tentokrát se mi to i podařilo. Hlava mě nehorázně bolela, ale přesto jsem se došourala až k bedně. Strhla jsem z ní látku a přešla opět k Seiyovi. Zamotala jsem ho do látky, aby mu bylo aspoň trochu teplo a přitiskla se k němu.
Snažila jsem se zůstat vzhůru, ale přesto jsem cítila, jak mi padají víčka. Slabě jsem zatřásla hlavou, čím jsem se sice probrala, ale způsobila si ještě větší bolesti než předtím. Hlavně zůstat vzhůru, opakovala jsem si pořád a víc se přitiskla k Seiyovi, jeho studená kůže mě hned probrala.

Seiya:

Asi jsem to přehnal nejen s tím během ale i s tou ledovou sprchou. Zbledl jsem a cítil, jak mi začíná být hůř a hůř. Takara se mezi tím už probudila, ale já upadal do spánku. Potom už jsem cítil jen přehoz látky na mých zádech a teplé obejmutí. ,,Už…už je ti líp ?"zasípal jsem.

Takara:
Přikývla jsem, i když mi zas o tolik líp nebylo. Nechtěla jsem Seiyu zbytečně stresovat, neboť on na tom byl snad hůř než já. Byla jsem ráda, že nabyl vědomí a dokonce promluvil.
„Počkej tady, seženu něco k jídlu.“ Řekla jsem mu. Bylo zbytečné mu říkat, ať tu počká, neboť jsem snad ani nečekala, že se zvedne a bude tady lítat. Byl na tom fakt zle.
Zvedla jsem se a znovu se mi zatočila hlava, ale na nohou jsem se udržela, vydala jsem se prozkoumat místnost. Netrvalo dlouho a našla jsem další dveře, rychle jsem je otevřela a hned mě šlehla zima do tváří. V této místnosti mohly být tak 4°C. Což by docela odpovídalo ledničce. Rozhlédla jsem se po místnosti a našla jsem spoustu sýrů, jogurtů a mléka. Pobrala jsem toho, kolik jsem unesla a vydala se zpět do místnosti.
Postavila jsem věci k Seiyovi a lehce s ním zatřásla, aby se probudil. Pomalu otevřel oči, ale vypadal fakt bídně. Podala jsem mu jeden ze sýrů a krabici mléka a on je ode mě neohrabaně převzal. S chutí jsem se zakousla do jiného sýru a usrkávala mléko z krabice.
Náhle jsem si vzpomněla na to dítě, nikde jsem ho neviděla, vlastně už od začátku ne, co když se někde ztratilo?

Seiya:

,,Nejsem zase tak slabý... pro jídlo bych si došel." Odsekl jsem Takaře na to, když mi podala sýr a mléko. Položil jsem jídlo vedle sebe a odhodil kus látky co na mě Takara položila. Hned jak jsem to udělal, jsem si ale uvědomil, že vlastně nemám tričko. Otřásl jsem se a hledal jej. Z leže jsem toho moc neviděl, tak jsem se pokusil vstát. Zády mi projela bolest, jako by mě někdo zezadu bodl nad kyčel. Nedal jsem to najevo a postupně jsem se postavil na obě nohy. Ve stoje jsem se zakolíbal ze strany na stranu, ale snažil jsem se i tak stát vzpřímeně. Takara se na mě ze sedu ztrápeně dívala a ukusovala ze sýru. Asi si myslela, že jsem totální blázen. Vzápětí mě začaly pálit ruce. Jako bych je měl v ohni, ale když jsem si sáhl na ruku, byla studená jako led. Mé omrzliny byly už asi tak silné, že je mé tělo nemohlo vnímat opačně. Udělal jsem pár menších kroků. Zvedl ze země tričko, které se ještě stále válelo mokré na zemi a oblékl se. Už mi bylo jedno, jestli je studené, mokré nebo špinavé, teď jsem se zajímal spíš o jinou věc. Kde je to dítě co jsme zachránili? Vzpomínám si, že ještě před chvíli sedělo v támhle té krabici a ládovalo se sušeného mléka. Když jsem se však nahnul, abych se do té krabice podíval, po dítěti ani stopy. V tom zmatku jsem si ani jeden nevšiml, kam zmizelo.... ,, BUCH !!!" Ozvalo se ze zadní části místnosti. Chtěl jsem se tam rozběhnout a podívat se, co to bylo za ranu, ale nohy mě neposlouchaly. Takara rychle vstala a běžela se podívat, co to bylo. Byl jsem vztekem celý bez sebe. Bouchl jsem se do stehen. I když jsem se ale udeřil do svých nohou několikrát za sebou, stále se nic nedělo.