Některé věci je lepší nevědět

04.11.2012 00:19

 Některé věci je lepší nevědět (názvy mi nikdy moc nejdou vymyslet)

Tk po dlouhé době něco přidám xD Tak si čtení užijte :D xD

 

 „Achjo, to je ale nuda“ povzdechnu si a listuji v manze Naruto, kterou znám už skoro nazpaměť.

„Nami-chan, Nami-chan“ uslyším volání, a tak rychle otevřu okno.

„Yachi? Co tu děláš?, vždyť si měla dneska odjet k babičce“ zeptám se překvapeně.

„Hmm… odjíždím až za půl hodiny, potřebuji ti říct něco důležitého“ řekne celá udýchaná, bylo na ní vidět, že hodně spěchala.

„Počkej, hned sem u tebe“ řeknu a sbíhám schody našeho rodinného domku.

„Tak co je tak důležité?“ zeptám se hned, jak dorazím k Yachi.

„Dneska jsem potkala nějakého starého pána, vypadal zvláštně, ve tváři byl bílý jak stěna, oči propadnuté, jako kdyby týden nespal…“ začala vyprávět. „Jenže to by nebylo tak divné, tenhle pán mi ukázal fotografii s mladou dívkou a ptal se mě, jestli ji neznám, tu dívku jsem poznala hned, byla jsi to ty Nami…“

„Počkej, počkej, co to tu meleš? Jsi v pohodě? Nebolí tě hlava?“ řeknu nechápavě. Je normální, aby se někdo takový ptal na mě?

„Jo jsem v pohodě, a kdyby si mě laskavě nepřerušovala, bylo by to lepší, mám jen půl hodiny“ odvětí Yachi.

„Okey, tak pokračuj.“

„Jo, kde jsem to jenom skončila?“ ušklíbne se a dělá, že přemýšlí.

„Yachi! Neříkala jsi, že spěcháš?“ rýpnu ji do žeber.

„Jo, pravda, tak tedy, jak už jsem řekla, na té fotce jsi byla určitě ty, takže jsem mu samozřejmě odpověděla, že tě znám a že jsi má nejlepší kamarádka už od pěti let, on si jenom něco zamumlal, a poté se mě zeptal, jestli bych ti nemohla něco vyřídit…“

„Něco vyřídit, a co, co to je?“ skočím kamarádce do řeči.

„Nami!, pořád mě nepřerušuj!“ okřikne mě černovláska.

„Sumimasen“ řeknu hned a poslouchám dál.

„Takže, chtěl po mě, abych ti vyřídila, že máš být dneska ve čtyři odpoledne u domu s číslem 304, je to takový zelený dům o dvě ulice dál, prý když tam půjdeš, tak se ti splní tvůj sen, podívat se do světa Naruta, víc mi toho neřekl“ dopověděla Yachi. Čekala jsem nějaký ten výbuch smíchu se slovy “dělám si srandu”, ale nic takového nepřišlo…

„Yachi, větší hloupost jsem v životě neslyšela“ říkám přes smích.

„Ale je to pravda“ odsekla vážně.

„Yachi, není hezké, když si děláš srandu z otaku, přece se obyčejný člověk jako já, nedostane jen tak do světa anime“ směju se dál.

„Nedělám si srandu!“ začne vykřikovat černovláska.

„Yachi, už toho nech! Ty nejsi otaku, ty nikdy nepochopíš, jak se cítím! Nevymýšlej si takové blbosti!“ okřiknu ji.

„Měla bych už jít“ řekne tišeji. „Jo a mimochodem, tady je fotka toho pána, chtěl, abych ti jí dala“ podá mi složený starý papír a už utíká pryč od domu…

Nechtěla jsem se s ní pohádat, zvláště proto, že jí teď týden neuvidím, ale vymýšlet si takové hlouposti? Je nemožné, abych se dostala do světa Naruta! To je přeci jasné. Vezmu fotku a vložím ji do kapsy.

„Kolik je hodin?“ přemýšlím nahlas.

 „Teprve tři odpoledne? Co budu dělat, celý den? Yachi je pryč a já se šíleně nudím, počkat Yachi, v kolik to říkala, že tam mám být?“

Něco mi říkalo, že bych se tam mohla jít alespoň podívat, byla to zvědavost? Nebo jsem doopravdy doufalo v to, že se dostanu do světa Naruta? V hlavě jsem měla zmatek. Ale co ztratím, když se tam zajdu podívat? Rodiče jsou v práci, až do večera, takže jim nebudu muset vysvětlovat, kde jsem byla…

Najednou mi zazvoní mobil – smska?

Yachi : Vím, že tam půjdeš, znám tě, nezapomeň, že se musíš do sedmi večer vrátit, nebo se portál uzavře a ty zůstaneš v jejich světě napořád…

*Tak ona si nedá pokoj?*pomyslím si a vyrážím z domu.

„Tak kde to asi je? 304? 304?“ přemýšlím nahlas. „ááá našla jsem to“ zvolám vítězně. Bylo teprve 15:50, a tak jsem se rozhodla chvíli počkat. Chodila jsem kolem domu pořád do kola, strašně mi něco připomínal, jen jsem si nemohla vzpomenout co, kdo v něm asi žije? Proč mám být zrovna tady? Odhodlala jsem se vstoupit alespoň na zahradu, nikdo, nikde nebyl, pomalu jsem přešla ke dveřím domu, kde bylo napsáno : Na prodej, on tady nikdo nežije? Tak proč mám být tady? Měla jsem spoustu otázek, když v tom jsem si všimla přívěšku koně, visící na dveřích, byl stejný jako ten můj, který nosím už od dětství… Už byly čtyři, ale nic se nedělo, když už jsem chtěla odejít, uslyšela jsem rachot a skřípot ze staré kůlny, nasucho jsem polkla a otevřela pomalu dveře od kůlny, jediné co jsem viděla, byl modrý záblesk, poté jsem upadla do bezvědomí.

 

„Hej si v pořádku?“ začne se mnou někdo třást.

„No tak vzbuď se“ uslyším známý hlas.

„Konohamaru-kun, co když je zraněná? neměl bys s ní tak třást“ uslyším další povědomý hlas.

„Konohamaru-kun“ vykřiknu a vylítnu do sedu, až se všichni tři lidé lekli a uskočili o dobré dva metry dozadu, rychle se rozhlédnu okolo sebe, hlavy Hokagů? Tři známí ninjové? Kde to sakra jsem?

„Konohamaru, ty jí znáš?“ zeptá se zrzka.

„Ne, v životě jsem ji neviděl?“ odpoví hned.

„Ahoj, já jsem Nami, vy budete Konohamaru, Moegi a Udon, že?“ snažím se nějak navázat kontakt.

„Ona zná naše jména? Měli bychom dávat pozor, co když je to někdo z Akatsuki?“ šeptne vystrašený Udon.

„Akatsuki, miluju Akatsuki“ vykřiknu hned a ani si neuvědomím, co jsem právě udělala.

„Měli bychom to říct ostatním“ řekne Konohamaru svým dvoum společníkům a snaží se nějak utéct.

„Ne, počkejte, nepřišla jsem sem bojovat, já ani neumím žádné techniky“ upřesňuji hned.

„Přišla jsem sem navštívit Naruta“ vymýšlím si.

„Ty znáš Naruta?“ řekne překvapeně Konohamaru.

„Jasně, že znám, je to můj nejlepší kamarád, vím o něm snad úplně všechno, oblíbené jídlo je rámen, rád bojuje a nikdy se nevzdává, chce se stát Hokagem a miluje Sakuru-chan“ odpovím s úsměvem.

„Konohamaru-kun ona asi Naruta doopravdy zná“ šeptne Udon.

„Ale jaktože mi o tom Naruto nic neřekl?“ diví se Konohamaru.

„To nevím, ale často o tobě mluví, prý už si se naučil Rasengan“ řeknu s úsměvem.

„Hm… jo, ale Naruto tu není, je ve válce“ odsekne Konohamaru. Ahaa, takže je tu velká světová válka, to znamená, že všichni mí hrdinové právě bojují? Když už jsem tu, tak si to tady alespoň užiju…

„Ahaa, to je škoda, slíbil mi, že mě naučí Kage bunshin“ zalžu.

„Kage bunshin? To je jednoduchá technika, to tě můžeme naučit i my“ nabídne Moegi.

„Hm… jo, to by bylo super, ale neumím ovládat chakru“ první větu vesele křiknu, ale tu druhou řeknu tiším hlasem.

„NANI? Ty neumíš ovládat chakru?“ vykřikne Moegi.

„No neumím“ řeknu zklamaně, vduchu pochybuji, že vůbec nějakou chakru mám.

„Ale to je jednoduché, pokus se chakru nahromadit v rukou, aby si mohla udělat pečetě, za chvíli ti to půjde, uvidíš“ řekne Konohamaru .

Prvních šest pokusů bylo neúspěšných, ale ten sedmý… podařilo se mi nahromadit trochu chakry a vytvořila jsem svůj klon, tedy pokud se tomu, tak dá říkat, byla to spíš chcíplina ležící na zemi, ale i to mě potěšilo, neboť jsem si myslela, že nemám žádnou chakru. Teď když vím, že nějakou mám, budu se snažit víc…

„No už si to skoro měla“ řekne Moegi radostně.

„To nemá cenu“ řeknu po několika neúspěšných pokusech.

„Nevzdávej se! Naruto by se taky nevzdal“ povzbudí mě Konohamaru.

„Hm… máš pravdu, nevzdám se, dokud se mi to nepovede“ zvolám přesvědčeně a snažím se dál.

„Kage bunshin no jutsu, juuchůůů, konečně se mi to povedlo“ začnu se radovat po dalších několika pokusech.

„To je dobře, že už to umíš“ oddechnou si všichni tři společně.

„Už je celkem pozdě, měli bychom se vrátit“ řekne Udon.

No jo čas, já zapomněla, musím se do sedmi vrátit. „Kolik je hodin?“ vyhrknu ze sebe rychle.

„Za pět minut sedm“ odpoví Moegi.

Cože? Už tolik? Ale já nevím kudy se vrátit… „Už musím jít“ řeknu nakonec a začnu probíhat les, jestli neuvidím někde portál, bohužel jsem ho nikde nenašla.

„Co budu dělat? Už mám asi jenom třicet sekund, to tu opravdu zůstanu navždy?“ sednu si na zem, opřu se o strom a složím hlavu do klína. Mám ráda tohle místo, ale že bych tu měla zůstat napořád? Vezmu do rukou můj přívěšek, vždy mi přináší štěstí, doufám, že mě napadne nápad, jak se odsud dostat… Najednou začne přívěšek modře zářit…

„Kde to jsem?“ řeknu, když otevřu oči, aha, jsem zpátky, ležela jsem na zahradě před starou kůlnou. Co to mělo být? Určitě se mi to jenom nezdálo? Že by měla Yachi pravdu? Musím se jí omluvit, až se vrátí. Najednou jsem si vzpomněla na starou fotku, co mi dala, rychle jsem ji rozevřela, byl na ní starý pán, vyfocený před tímto domem. Ten pán je mi povědomí… Najednou jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla… Rychle jsem běžela domů a vylezla na půdu, našla tam starou krabici s fotkami.
„Jo, to je on“ našla jsem úplně tu samou fotku, co mi dala Yachi. Bylo mi to divné a tak jsem se rozhodla zeptat mamky, kdo na té fotografii je, dozvěděla jsem se, že to byl můj děděček, který zemřel rok potom, co jsem se narodila… Ale jak ho mohla Yachi potkat? Kde vzala tu fotku? A jak jsem se mohla dostat do Naru světa?  To mi nadále zůstalo záhadou…

KONEC