Lyžák -Povídka pro Skelly by Shinigami & Kukik

25.01.2015 15:03

Povídka je pro Skelly, zatím první kapitola, přejeme příjemné čtení ^^

 

Lyžák

Kapitola I.

 

Nikolas:

Otravný, otravný, otravný a ještě jednou kurva otravný budík. S vrčením jsem ho zaklapl a otočil se na druhej bok. Když jsem začínal upadat do polospánku, povzdechl jsem si a vstal, než zase usnu. Bože, jak já tohle ranní vstávání nesnáším.

Vylezl jsem z postele a klimbavě došel do koupelny, kde jsem si vyčistil zuby, osprchoval se, učesal a celkově ze sebe udělal člověka. Tunel jsem si v uchu nechal přes noc, tak jsem se jenom převlékl do džínů, volného trička a žluté mikiny s kapucí, pak jsem si dal okolo krku sluchátka. Podíval jsem se na hodiny. Nestíhám.

"Doprdele!" zavrčel jsem, popadl tašku a rozběhl se ke škole. Ne že by mě to sralo, ale poslouchat doma ségru je fáákt otravný.

 

 

Erik:

Do školy jsem vypadl celkem brzo, protože už mě nebavilo poslouchat matku, jak na mě řve kvůli včerejšímu, tedy vlastně už dnešnímu pozdnímu příchodu. Uznávám, že jsme to trochu přehnali a přijít domů ve tři ráno nebyl sice nejlepší nápad, ale zdálo se mi, že kvůli tomu moc nadělá. I když byl jsem jí vděčný za to, že řekla, že to vyřešíme až ráno. Teda do tý doby než to ráno vážně přišlo… Naštěstí mi uvěřila, že nám výuka začíná o trochu dřív a nějak moc nezdržovala.
Nezaujatě jsem koukal ven z okna naší třídy. Venku bylo ticho a nikde ani živáčka. To samé v naší třídě, čemuž se ani divit nemůžu, protože jsem tu bezmála o hodinu dřív.
Po chvíli nudného hledění z okna jsem si teprve uvědomil, že jsem toho moc nenaspal a unaveně si lehnul na lavici. Netrvalo dlouho a usnul jsem.
„Hej, Eriku, nespi!“ Uslyšel jsem odněkud a následně na to přiletěla i rána do hlavy. Pootevřel jsem jedno oko a vražedně jsem se zadíval na onoho rušitele.
„Jsi tady nějak brzo, mimochodem, dej mi opsat úkol.“ Promluvil a já hned zjistil, že je to Petr, můj nejlepší přítel, který byl natolik drzý, že se po mém probuzení dokázal zeptat ještě na tohle.
„Nemám.“ Zavrčel jsem a dál ho probodával pohledem.
„Jsi nějakej unavenej, nemáš vymetat každou párty.“ Řekl pobaveně a o úkol se dál nestaral.
„Sklapni!“ Okřikl jsem ho a znovu si lehnul na lavici, když v tom zazvonilo na hodinu. Ani jsem si neuvědomil, že už ve třídě byli téměř všichni.

 

 

Nikolas:

Vešel jsem do třídy a jako první si všimnul Erika, jak leží na lavici. Že by včera zase vymetl nějakej večírek.

Vedle něj stál Petr. Je to pohodovej kluk. Už jsem se chystal ho jít vyprovokovat, ale zrovna zazvonilo. Zamračil jsem se. Nevadí. Zajdu za ním o přestávce.

 

Erik:
Hodina utekla celkem rychle, možná protože jsem ji snad celou prospal. Probudil jsem se jen tehdy, když do mě Petr začal mlátit učebnicí kvůli tomu, že mě zrovna vyvolal učitel. Ten ale, když viděl můj totálně mimo výraz, vyvolal hned někoho jiného a já ihned zase usnul.
Probudil jsem se, až zazvonilo na přestávku a všichni kolem se okamžitě začali balit a přemisťovat se do jiné třídy, naprosto ignorujíc učitele, který ještě nedokončil svůj výklad.
Unaveně jsem vstal z lavice, ani jsem se nemusel obtěžovat balením věcí, neboť jsem se na hodinu ani nechystal. Přehodil jsem si tašku přes rameno a pomalým krokem jsem se vydal za ostatními do další třídy. Kde jsem se opět svalil na lavici a zase usnul.
 

 

Nikolas:

Když zazvonilo, byl jsem mezi prvními, kteří vstali a odešli. Ne, byl jsem úplně první. Teď jsme měli biologii a já si potřeboval něco zařídit. Všiml jsem si, že Erik byl dneska hodně ospalý. Málem se nedokázal zvednout z lavice. Co když se ale nezvedne vůbec? Ušklíbl jsem se a vytáhl z kapsy od mikiny vteřinové lepidlo. Vždycky sedím úplně vzadu. Mám to tam rád, protože mám vždycky přehled o dění okolo. Erik sedí přede mnou. Rád ho provokuju a tohle bude něco. Došel jsem do třídy a sedl si na lavici. Chvíli po mně došel Erik. Mezi ostatními poněkud vyčníval. Nebo je to tím, že ho nikdy já nedokážu přehlédnout. Nikde jsem neviděl Petra. Ne že by mi to vadilo. Když jsem měl jistotu, že se nedívá mým směrem, vymáčkl jsem na jeho židli úplně všechno lepidlo a pak se jenom culil, když ztěžka dopadl na židli a usnul. Je to jako vtípek pro malý děti, ale jeho to nasere stoprocentně. Ušklíbl jsem se a právě přicházející Petr pozvednul obočí, ale na nic se neptal.

 

 

Erik:
Netrvalo dlouho, než jsem se zase vzbudil. Bylo to díky dalšímu zvonění na hodinu. Už mě to neustále buzení přestalo bavit, a tak jsem se rozhodl, že to pro dnešek zabalím a půjdu si lehnout někam jinam.
Pokusil jsem se vstát, ale místo toho, abych se normálně zvednul, jsem vstal s židlí přilepenou na kalhotách.
„Kterej kretén?!“ Zařval jsem na celou třídu a následně za sebou uslyšel totální výbuch smíchu. Hned mi došlo, kdo za to může.
„Chceš si to rozdat?!“ Zařval jsem na něj, sundal si kalhoty, abych se zbavil židle, a chytl ho pod krkem. V tu chvíli ale do třídy vešel náš třídní učitel a nechápavě na nás hleděl.
„Pane Horák přestaňte prosím sexuálně obtěžovat pana Krejčiříka.“ Řekl učitel a já si teprve teď uvědomil, že to co jsem udělal, muselo vypadat velice divně.
„To není sexuální obtěžování! Ten kretén mi přilepil kalhoty k židli!“ Obhajoval jsem se hned.
 

 

Nikolas:

Když se nemohl odlepit, začal jsem se strašně smát. Dokud jsem se nazačal dusit. Vážně to nebyl nijak jemný stisk. Nemohl jsem dýchat a byl jsem si jist, že mi tam zůstanou modřiny. Kurva! Stisk naštěstí povolil, když vešel učitel. Takže sexuální obtěžování? Měl chuť jsem se zasmát, ale nakonec jsem jenom nahodil výraz oběti.

"Pusť mě!" začal jsem křičet naříkavým hlasem. Ostatní ve třídě se na mě dívali vážně jako na nějakého šikanovaného prvňáčka. Nechutné. Nakonec se zvedl Petr a zamířil si to k Erikovi. Nečekaně.

 

Erik:
Stisk jsem ani o trochu nepovolil a s vražedným pohledem jsem koukal z učitele na Nikolase.
„No tak, už ho pusťte.“ Vybídl mě znovu učitel, ale já ho naprosto odignoroval. V tu chvíli mi někdo položil ruku na rameno a já s sebou leknutím trochu cukl, čímž jsem stisk o trochu povolil.
„Pusť ho, za to ti nestojí.“ Řekla ta osoba a já si teprve teď uvědomil, že je to Petr.
Nenávistně jsem na Nikolase pohlédl a pustil ho, Petr mi vždy radil dobře a já neviděl důvod, proč ho neposlechnout.
„Agresivní úchyle.“ Sykl Nikolas.
„Co jsi to řekl?!“ Zařval jsem a udeřil ho pěstí.
„Eriku, uklidni se!“ Okřikl mě Petr a táhnul mě od něj pryč.
„Pane učiteli, to mu nic neřeknete?!“ Začal zděšeně pištět Nikolas, který si právě mnul tvář.
„Do ředitelny, oba.“ Řekl učitel téměř klidně. Byl to až moc velký kliďas, což mě na něm vždycky udivovalo.
„Fájn.“ Odsekl jsem a odešel ze třídy. Nutno podotknout, že stále bez kalhot. Byl jsem rád, že se uleju z výuky a u ředitele jsem už jako doma.

 

Nikolas:

Nejradši bych se poplácal po rameni a zamířil jsem k říďovi. Hádám, že hned jak nás uvidí, začne chystat kafé. Pro mě a Erika je posezení s říďou každodenní rutina. Pomaloučku jsem za ním cupital jako pejsek, kdyby náhodou chytl nervy, aby mi hned jednu nenapálil. Pak jsem si všiml, že má na zadku díru. Dráždit kobru bosou nohou? Pokud jsem na chytrém místě, kobra mě nekousne. A pokud je po ruce doktor, tak i kdyby mě kousla, tak budu zachráněn. Doufejme. Rozhodl jsem se to risknout.

"Eriku?" ozval jsem se. Nic. Že by mě neslyšel?

"Eriku." ozval jsem se trochu hlasitěji, ale on pořád nereagoval. Šel dál.

Zkoušel jsem to ještě párkrát, ale pak jsme zastavili před ředitelnou. Erik zaklepal. Že se s tím vůbec obtěžoval. Bez vyzvání jsme vešli. Ředitel vzhlédl od papírů, přelétl nás pohledem a chvíli se zarazil nad Erikovým oděvem. Už se nadechoval. že něco řekne, ale já ho přerušil.

"Rozpustnou, hodně mléka, trochu cukru." usmál jsem se zeširoka.

 

Erik:
„Dvakrát.“ Doplnil jsem Nikolasovu žádost a ředitel na nás pohlédl trochu vyčítavým pohledem.
„Jste tu z jiných důvodů, než abyste pili jen kafe, ne?“ Pokáral nás a my na něj překvapeně zůstali civět.
„Změna přístupu?“ Otázal jsem se nechápavě a ředitel jen přikývl.
„Nemůžete sem chodit každý den, proč spolu vy dva prostě nemůžete vycházet?“ Povzdechl si ředitel.
„Tak kvůli čemu jste tu tentokrát?“ Zeptal se nakonec.
„Dal mi pěstí!“ Vykřikl Nikolas.
„Přilepil mě k židli, vidíte!?“ Poukázal jsem na to, že nemám kalhoty.
„Vskutku, vidím, nešlo by si něco obléct?“ Otázal se ředitel prosebně.
„Ne, nešlo, nemám co.“ Odsekl jsem. Na to hned ředitel přešel k jedné ze skříní a začal tam něco hrabat. Chvíli na to po mně hodil nějaké kalhoty s tím, ať si je obleču.
Ty kalhoty byly naprosto odporné, ale pořád lepší než chodit polonahý. S nechutí jsem je na sebe oblékl.
„Sluší ti to.“ Rejpnul si blonďák, kterému cukaly koutky.
„Chceš dostat další?!“ Okřikl jsem ho a zatnul ruku v pěst.
 

 

Nikolas:

"A DOST!!" zařval ředitel, který vzteky žmoulal kravatu. Klidně jsem se k němu naklonil a kravatu mu upravil. Pak jsem se usmál.

"Můžeme už jít?" zeptal jsem se.

"Ne! Ne, ne...ne...ne..." mumlal si pod vousy. Asi se zcvokl. Pak ztichl.

"Mám to!" zakřičel a my jsme se po sobě s Erikem překvapeně podívali. Bojim se, bojim.

"Co máte?" zeptal jsem se opatrně. Byl to takový skřítek, ale vyzařoval z něj respekt.

"Jistě víte, že za měsíc máte jet na lyžařský výcvik." Usmál se zeširoka. Já si odfrkl.

"Nikam nejdu, moc drahý. Lyžovat umím. Budu se flákat doma." řekl jsem mu, ale on se usmál ještě víc. Doprdele.

 

 

Erik:
„Nerad to říkám, ale souhlasím s Nikolasem!“ Odsekl jsem, na lyžák se mi fakt nechtělo a lyžovat umím.
„Jedete oba a povinně!“ Nesouhlasil ředitel a zase se škodolibě ušklíbl.
„Nikam nejedu.“ Řekli jsme s Nikolasem současně, ale ředitel jen pokýval v nesouhlas.
„Pojedete oba.“ Zdůraznil neústupně. „A budete spolu ve stanu.“ Pokračoval dál.
„Ve stanu? Zbláznil jste se?! Na horách je zima!“ Prskal hned Nikolas a já jen přikývl.
„To vskutku ano, takže vám doporučuji si vzít nějaké teplejší oblečení.“ Odpověděl se škodolibým úsměvem.
„Nikam nejedu!“ Oponoval dál Nikolas.
„Jedete oba!“ Zdůraznil zase. „Budete spolu ve stanu, dokonce pro vás mám vybrané i dobré místečko, kam posíláme všechny studenty, jako jste vy. Pokaždé se vrátí bez jakýchkoliv rozepří a dokonce se z nich stanou i dobří přátelé.“ Zasnil se ředitel, čímž si od nás vysloužil nechápavé pohledy.
„Z nás se přátelé nikdy nestanou!“ Vykřikli jsme oba naráz.
„To se ještě uvidí.“ Zašklebil se ředitel. „A teď padejte na hodinu.“ Popostrčil nás ke dveřím a my bez jakéhokoliv dalšího argumentování opustili ředitelnu.

 

Nikolas:

Kráčel jsem pomalu jak tělo bez duše. Vůbec jsem teď neměl náladu ho provokovat.

"Ježíšku, už budu hodnej, tak mě z tohohle nějak dostaň..." mumlal jsem si a Erik taky vypadal jako duch.

Mlčky jsme vešli do třídy a posadili se. Všichni se na nás čuměli jak vyjevení. Ani se jim nedivím. Normálně bych Erika popichoval. A ten dokonce ignoroval i posměšky na jeho nové kalhoty. Podívali jsme se na sebe a pak, jako bychom byli domluvení, jsme práskli hlavama o lavicu a po zbytek hodiny o nás nikdo nevěděl. Pak budu muset vysvětlit ostatním, že nás po cestě žádní ufoni neunesli a že jsme to pořád my.

 

Erik:

„Co se stalo?“ Zeptal se mě Petr nechápavě. Pootevřel jsem jedno oko, neboť jsem už téměř usnul.
„Až pojedeme na lyžák, tak mám být s tím kreténem ve stanu. Chápeš to? Ve stanu!“ Zdůraznil jsem poslední slovo a všiml jsem si, jak Petrovi začaly cukat koutky.
„Jen se směj.“ Vyprskl jsem na něj a Petr to s radostí hned udělal.
„Sorry kámo… Ale to si nedokážu… představit…“ Říkal přes smích a já na něj vražedně pohlédl. Nikdy bych si nepomyslel, že by to byl fakt schopný udělat.
„Já taky ne.“ Přitakal jsem.
„Nejspíš tam ani nepojedu.“ Rozhodl jsem se nakonec.
„To tě ale pak vyloučí ze školy.“ Připomenul mi Petr a já žalostně zaúpěl.
„Je to jenom týden, to přežiješ.“ Povzbuzoval mě Petr, ale bylo jasně vidět, že opět zadržuje smích.
„Jenom týden.“ Opakoval jsem s nechutí. Týden se mi zdál docela dost dlouhý na to, abych tam s ním byl.
Po zbytek hodiny jsem už mlčel a dál ležel na lavici. Přemýšlel jsem nad způsobem, jak se z toho vymluvit, ale rodiče mi v tomhle doopravdy nepomůžou a žádný jiný nápad mě nenapadl.