Elfen Lied - Prolog

Nemám vůbec náladu na tuhle povídku -.-" Asik se zeptám Kukik, jesti ji nechce psát za mě xD Proto je to tak krátké :-|

 

 

 

 

 

 

 

Snažila se pohnout. Ale nemohla. Ruce měla v okovech nad hlavou připoutaným k řetězům. Čím si tohle zasloužila? Proč se k ní tak všichni chovali? Všichni ji nesnášeli! Neměla dost síly na to aby se hýbala a kolem ní byla kaluž krve. Cítila jak ji někdo chytil a hodil ji na zem. Ten pád nebolel. Už neměla dost síly na to aby pociťovala bolest. Pomalu se jí klížila víčka. Hned zítra uteče! Omdlela.

 

"Kouto, kde je Nyuu?“ ozve se domem hlas hnědovlasé dívky.

"Nevím, neutekla zase?“ ozve se oslovený klučina.

"Mayu, kde je Nyuu?“ nakoukne hnědovláska do jiné místnosti.

"Šla na zahradu“ odpoví ji mladší dívka.

"Nyuu co to děláš?“ vejde na zahradu Yuka ale zůstane stát ve dveřích. Na zahradě stojí Nana a hází zrovna míč Nyuu, která ho chytne.

"Skvělé Nyuu, hoď!“ zavolá na ni Nana a Nyuu ji přihraje míč, který ale spadne do křoví a píchne.

"Ale né,“ rozběhne se ke keři Nana, vytáhne míč a rozesměje se. „s tímhle se asi už házet nedá.“

"Nyuu…“ odpoví ji Nyuu smutně a Nana se k ní otočí.

"Ty za to nemůžeš Nyuu. Nic se neděje!“

"No není to pěkné?" rozplývala se Yuka.

"To ano." přitakal jí Kouta.

"Ještě včera se nanáviděly, a teď..."

"Já vím." v tom si jich Nana všimla.

"Eh? Yuka-san? Kouta-kun? Děje se něco?" zeptala se překvapeně Nana. Yuka se jen usmála.

"Vůbec ne. Ale je večeře, pojďte." řekla a vešla do domu.

 

Utíkala dlouhou chodbou. Už se spustil alarm. Rvalo jí to uši. V tom se za ní vyrojila skupina chlapů, kteří po ní začali střílet. Otočila se k nim a pomocí svých vektorů je strhla k zemi. Nechtěla zabíjet, ale jestli to tak bude pokračovat, nebude mít na výběr. V tom ji do boku trefila kulka. Zastavila se a podívala se na zraněné místo. Koukala jak po jejím bledém a nahém těle stékají kapky krve jako malinkaté potůčky a zúžily se jí zorničky. Vražedně se podívala na překvapeného pachatele, který se teď snažil nenápadně zmizet. Všichni ji nesnáší. Neměla by se pro koho stydět za to, co se právě chystá udělat. Na tváří se jí objevil psychopatický úšklebek a vektory si přitáhly blíže pachatele. Vyšvihla ho do vzduchu a pomalu zatínala pěst vektoru, kterým ho držela.

„Tak jaké to je? Pomalu, ale jistě umírat?“ zeptala se hlubokým hlasem, který jí vůbec nepatřil.Ne! Tohle není ona! Zorničky se jí zase rozšířily a ona teď hleděla do vyděšených mužských očí, čekajících na smrt. Vyjekla a odhodila ho od sebe. Muž dopadl na zem a ztěžka oddychoval.

Otočila se a bez jediného pohledu utíkala dál. Normálně by se bála. Ale koho? Všech. Každý koho potkala se ji buď pokoušel zranit, nebo zabít. Nechtěla to dál trpět! Uteče a bude žít nový život. To je její sen! A ona se ho bude držet ať to stojí co to stojí!

„Mandy!“ zaslechla mužský hlas. Překvapeně se otočila a zůstala zaraženě stát.