Akatsuki ve škole - První školní den

Héééj, nezabíjejte mně xD USB u tety nemám a nevím co psát xD Tak jsem se rozhodla pro tuhle povídku xD Bude psána z Konanina pohledu, protože je to jediná holka v Akátech xD Povídku daruji Kukik za to, že vždycky píše Yaoi v povídkách :D

 

 

 

 

 

Stála jsem před tabulí a žmoulala si rukávy od svetru.

"Tak děti, tohle je Konan. Přistěhovala se k nám z daleka. Má ráda origami." řekne ředitelka Tsunade a podívá se na mně.

"Konan, nechceš nám o sobě něco říct?" navrhne mi, ale já se pouze drze ušklíbnu.

"Ale pančelko, vy jste o mně už vše řekla" řeknu a zadívám se na ní nevinným pohledem. Ředitelka se na mně podívala vražedným pohledem a ukázala na nějakého černovlasého kreténa co vzadu spal.

"Běž si sednout za Itachim" řekne s pomstychtivým výrazem.

"Za tím slepým imbecilem?" podívám se na ni jako na největšího cvoka pod Sluncem a celá třída vybuchne smíchy. To už ale Tsunade nevydrží a zrudne vzteky.

"Sednout!" zakřičí. Já jen protočím oči v sloup a odejdu k zadní lavici.

"Prsatice pitomá" mumlám si když si chystám věci a můj soused se začne smát. Nakonec spadne ze židle. Nakloním se nad něj a šťouchnu do něj pravítkem. Myslela jsem že spí.

"Hej, kámo? Žiješ?" místo odpovědi se začne ale zase chechtat.

"P-prej Prsatice!" směje se a já se s obavami ohlédnu po učitelce. Naštěstí nic neslyšela.

"Hej, hej. Ne tak nahlas! Nestojím o průšvih" s námahou se kluk vyškrabe na židli, ale zase málem spadne. Naštěstí jsem ho zachytila za rukáv.

"D-díky" vykoktá mezi smíchy.

"Jsem ráda že jsem tě pobavila, ale ta ježibaba vypadá vážně nasraně."

"Uchiho!" zakřičí. "Žákovskou na stůl!" Itachi jenom pokrčí rameny a hodí učitelce žákovskou, která se bohužel připlácne na její výstřih. V tu chvíli vybuchnu smíchy já.

"Konan-!"

"Jo, jo. Já vím. Žákovskou na stůl" přeruším ji a vstanu. Když přejdu k učitelskému stolu, hodím tam žákovskou knížku. Ta se ale nebezpečně posouvá ke kraji stolu.

"Zůstaň! Říkám zůstaň! Stůj! Zastav!" začnu tam mluvit ale žákovská se sesune na podlahu. Já k ní přistoupím, stoupnu na ni a začnu zase.

"Ošklivá žákovská! Velmi zlobivá!" dělám tam ze sebe vola a celá třída vybuchne smíchy.

"Né, proč jsi na tu knížečku tak zlá? *fňuk* Vždyť ti nic neudělala!" ozve se vzadu hlásek a já se nevěřícně otočím. Stojí tam nějaký pidimužíček s maskou á la pomeranč.

"Are you fucking kidding me?" vysoukám ze sebe nakonec.

"Konan, do lavice" začne se Tsunade uklidňovat a já se přesunu vedle maniaka, který si zase hodil dvacet. V tom ucítím jak mně někdo kopl do nohy. Otočím se a ze zadu na mně mává nějakej bělovlasej kluk, který rozhodně nešetří gelem na vlasy a má o židli opřenou KOSU. Tahle škola je vážně trhlá.

"Čau, jsem Hidan! A tohle je Kakuzu!" představí se a pak ukáže na nějakýho zelenoočka, kterej bá obličej schovaný v bundě. Všimnu si že má v pozdře asi tisícovku.

"Prachý" řeknu ze srandy a natáhnu se po penězích. On mně ale švihl pravítkem. "Au," mnu si ruku "to bolelo" řeknu mu uraženě. On jenom sáhne po penězích a přitiskne si je k hrudi.

"Moje penízky!" podívá se na mně ublíženě a já se otočím na Hidana.

"Hrabe mu?" zeptám se. Hidan se podívá na Kakuza, který něco mumlá do dlaně, ve které má pravděpodobně ty peníze.

"Bohužel" řekne odevzdaně. V tom se Hidan podívá za mně, přejede si prstem přes krk a cítím jak mi někdo klepe na rameno.

"Bavíte se dobře?" zeptá se Tsunade s hraným "milým" úsměvem. Usmála jsem se na ni nevinným úsměvem.

"Ano, bavíme se přímo skvěle" řeknu mile. Tsunade se zamračí a mně přeběhne mráz po zádech. Asi jsem to trochu přepískla.

"Máte štěstí že jste tu nová. Jinak by jste měla průšvih mladá dámo!" řekne a zbytek hodiny proběhne v klidu.

   Mezitím co vysvětluje látku se vám představím. Jmenuji se Konan. Přistěhovala jsem se do Tokia až z Nagasaki. To je na druhé straně Japonska. Bohužel mně odtamtud vyhodili. Moc jsem si s tím hlavu nelámala. Proč taky? Vždycky jsem byla průšvihářka. Táta řekl že když už nemůžu chodit do Nagasaki, najde mi nějakou konkurenční školu. Mám ho ráda. Chce pro mně vždy to nejlepší. Kvůli mně jsme se odstěhovali až do Osaki. Nehledě že je to vzdálené město to je největší konkurenční škola. Ale v Nagasaki jsem měla kluka. Nagashiho. Nějakou dobu jsme si psali, ale láska na dálku nevydrží. Nakonec mi jedna spolužačka, tehdy nejlepší kamarádka poslala fotku jak se s ním líbá. Tehdy jsem probrečela celý týden. Když mě máma jednou vezla do školy, tak do nás jeden kretén vrazil. Máma tu nehodu nepřežila. Já vyvázla jen se zlomenými žebry, otřesem mozku, zlomenou rukou a vykloubeným kotníkem. Ale taky s velkou jizvou na srdci. A tu ani ten nejlepší lékař nevyléčí.

 

  Táta byl z té autohavárie velmi zdrcený. Dával na mně větší pozor než kdy dřív. Prý jsem jediná kdo mu zbyl. A on je zase naopak taky jediný kdo mi zbyl. Když viníka autohavárie odchytli zavolali mně k soudu. Prý jestli je to on. Samozřejmě byl. Ještě než do nás vrazil, viděla jsem ho ve zpětném zrcátku. To už táta nevydržel a napadl ho. Zmlátil ho do krve než ho policie od něj odtrhla. Hned ten večer mi oznámil že se stěhujeme. Teď jsme tady. V Tokiu. A já zakrývám svůj smutek průšvihy.

"Konan!" něčí hlas mně vrátí zpět do reality.

"Co?" zaptám se zmateně.

"Hlavní město Ukrajiny" zopakuje pro mně Tsunade.

"Kajev" odpovím bez rozmyšlení. Třída vybuchne smíchy.

"Kyjev" opraví mně a znovu se otočí k tabuli.

"Hej, ty brečíš?" zeptá se mně překvapeně Itachi.

"Cože?"

"Brečíš" řekne pomalu jako bych byla cvok. Utřu si rukávem oči. Ještě že jsem si ráno nestihla dát řasenku.

"Hej," ozve se vzadu Hidan "o čem si to vy dvě hrdličky povídáte?" ušklíbne. Ani se neotočím.

"Copak, žárlíš?" oplatí mu to Itachi, ale hned nasadí vážný tón. "Brečela" oznámí.

"Brečela?" zeptá se Hidan a v tu chvíli zazvoní. Teď už mě naštvali. Oba. Nesnáším když lidi mluví o mně beze mně.

"Jo brečela. Máš s tím problém?" řeknu naštvaně a zvednu.

"Počkej! Já to tak nemyslel!" zakřičí na mně, ale to už vybíhám ze dveří. Když v tom do někoho vrazím a spadnu na zem.

"Gomen nasai!" pípnu a snažím se postavit. Uvidím jek mi nabídne ruku. Váhavě ji chytnu a on mně vyšvihne do stoje, jako bych nevážila 45 kilo. V tu chvíli si všimnu že má v obličeji piercingy a zrzavé vlasy. Jeho oči jsou takové přísné a velitelské, ale mají svou jiskru. V tu chvíli se podívá za mně na Hidana, Itachiho a Kakuzu. Snažím se mu vytrhnout, ale on mně nepustí.

"Co jste jí udělali?" zeptá se velitelsky a ukáže na mně. Až sem uslyším jak jeden z nich hlasitě polkne.

"Nic šéfe" řekne Kakuzu hlasem, jako by se ho bál. Tentokrát se zrzek podíval na mně.

"Co ti udělali?" zaptal se mně s pichlavým pohledem a mou tvář v tu chvíli zaleje ruměnec. Otočím se, a všimnu se že se ti tři - ne, čtyři, byl tam i ten idiot s pomerančovou maskou, na mně dívají s prosbou v očích.

"Nic mi neudělali" podívám se zrzkovi do očí a pak zpět ke klukům. V jejich tvářích se zračila úleva. Nevím co by jim udělal kdybych řekla něco jiného, ale v tuhle chvíli jsem to ani vědět nechtěla. Když mně konečně zrzek pustí, seberu ze země tašku a chystám se odejít. Dojdu ke skříňkám a seberu si ze své skříňky úbor na tělák.

"Ahoj čičí" uslyším za sebou a vzápětí ucítím jak mně někdo plácne do zadku. Jenže ti kluci si nevybrali moc vhodnou chvíli. Uslyším jak zvoní a všimnu si že se chodba mezitím vyprázdnila. Toho už ale na mně bylo moc! Rychle se otočím a ten těsně za mnou schytá ránu taškou s botama a úborem do tváře. Podle jeho výrazu po zásahu si dovoluji tipnout že to asi schytal botou. Au! Vzápětí jednoho nakopnu mezi nohy, ale zbývající dva mně chytnou za ruce a jeden mi sebere pytlík s úborem. Je tahle škola normální? Napadat ostatní přímo na chodbě? Snažím se jim vykroutit, což se mi bohužel nepodařilo. Ani nepostřehnu kdy, ale dostala jsem silnou facku.

"Co to mělo bejt ty náno blbá?!" zakřičí na mně jeden, který má na tváři červený flek od rány. Flusnu mu do ksichtu. Kreténovi blbému!

"Hele, nechceš ji nechat bejt?" ozve se na konci chodby. Všichni, včetně mně, se otočí. Stál tam ten zrzek a za sebou měl partu kluků. Poznala jsem z nich Kakuza, Hidana, Itachiho a pomerančovou masku. Pak tam byl nějakej kluk ála ryba, kluk ála kytka, nějaká blondýnka, pak nějakej červenovlasej.

"He, tuhle?" ukáže na mně nechápavě.

"Jo, tu" řekne jako by to byla samozřejmost. "Nějaký problém?" dodá, když spatří jeho výraz.

"Ty a holky Peine? Spad si na hlavu?" Takže takhle se jmenuje. Pein. Pěkné jméno. Jazykem si najedu na vnitřní část piercingu, který mám nad bradou. Dělám to když přemýšlím. Teď přemýšlím nad jedním. Jak se jim vykroutit. Slyším jak se Pein uchechtne.

"Nemám rád když někdo mlátí ženský. Nebo jsi takový srab že si na nikoho jinýho netroufneš?" Dodá posměšně. Využiju toho a zkusím jednomu ze svých věznitelů zasadit ránu do břicha loktem. Bingo! Druhému dám pěstí a začne rvačka. Ty roky v Nagasaki, kdy jsem chodila do karate se hodily. Ucítím na nose něčí pěst, a zároveň mně někdo tahá z hloučku kluků. Mrknu se na svého osvoboditele. Byl to Pein. Tak trochu jsem to čekala.

"Díky" vymáčknu ze sebe, ale to už se Pein žene do bitvy. Vzdychnu. Typycký paličatý kluk. V tom vedle mě udělá kotoul jeden z kluků. Chce se vrhnout zpátky do bitky, ale já mu podkopnu nohu. Samozřejmě spadne, ale ksichtem jaksi do mého výstřihu.