Ten Blonďák je fakt trhlej aneb Zmutovaný Disney!, Kapitola III.-poslední

29.10.2013 18:29

 

Tak poslední díl povídky je tu! Promiňte ten konec, ale v téhle povídce jsme se naprosto ztrácely a už vůbec nevěděly, co máme psát… Každopádně tohle je poslední díl, takže užijte čtení :) xDD

 

Ten Blonďák je fakt trhlej aneb Zmutovaný Disney!

Kapitola III.-poslední

 

Naruto:

„Neměli bychom se jít podívat po Kyuubim?“ Zeptám se starostlivě Sasukeho.

„Ne! Kolikrát ti mám ještě říkat, že se tý obří lišce nic nestalo!“ vykřikl zlostně.

„Promiň, já jen…“ odmlčel jsem se, nevěděl jsem, co říct, přeci jen čelit naštvanému Sasukemu se mi moc nechtělo.

„Ty jsi jen?“ opakoval po mně poslední slova a v tu chvíli jsem zalitoval, že jsem vůbec něco takového řekl.

„Prostě mám o něj strach…“ řekl jsem nakonec.

„Strach? O tu obrovskou lišku? O něj strach mít nemusíš, vždyť by dokázal porazit stovky, ne-li tisíce ninjů a on bojoval proti jednomu!“ vykřikl opět Sasuke, docela by mě zajímalo, jestli mluví jen ke mně, nebo snad na toho ptáčka, co sedí asi 400 metrů od nás, vážně dost řval.

„Ale stejně… jdu se po něm podívat!“ stál jsem si dál za svým a bylo mi jedno, že se mi to Sasuke snažil vymluvit, Kyuubiho znám dlouho a nechat ho tam, to se mi vůbec nelíbilo. Kdyby nebylo Sasukeho a jeho neustálého přemlouvání, ať jdu s ním někam do pryč, nemusel Kyuubi vůbec s nikým bojovat… Počkat… Vážně bych měl uvažovat takhle? Byl jsem to já, kdo se rozhodl s ním odejít a kdybych byl silnější, nemuselo se nic takového stát… Neměl bych vinit jeho, ale sebe!

„Nemůžeš tam jít!“ zakřičel opět Sasuke.

„Proč?“ zeptal jsem se nakonec, proč mu tolik vadí, že tam chci jít? Že by se o mě bál? Blbost! To přeci není možné, zná mě jen chvíli… Jak mě něco takového vůbec mohlo napadnout!

 

 

Sasuke:

Kusooo...on je fakticky padlej na hlavu. Blbeček. Čapl jsem ho za vlasy a začal  ho táhnout za sebou. DOSLOVA. Já se tam vracet nehodlám. Ignoroval jsem jeho neustálý křik a pořád ho táhl za sebou, dokud mě nekousl.

"Au!" vykřikl jsem a pustil ho. A okamžitě toho začal litovat. Rozběhl se zpátky k místu, kde ta zasraná liška bojovala.

"Ten parchant..." zabručel jsem si pro sebe a rozběhl se za ním.

 

Naruto:

Běžel jsem tak rychle, jak mi to moje nohy dovolily, nemohl jsem pustit Kyuubiho z hlavy. Sasukeho kroky se čím dál tím víc přibližovaly… Věděl jsem, že v tomhle tempu mě za chvíli dožene, a tak mi nezbývalo nic jiného než se schovat a doufat, že poběží dál a mě si nevšimne.Nepozorovaně jsem seběhl z cesty a schoval se do hustého keře. Od cesty to bylo asi pouhých sto metrů, ale Sasuke běžel dál. Skvělě, vážně si mě nevšiml. Chvíli mi vrtalo hlavou, že si mě nevšiml, koneckonců nepřítele by si asi všimnul, ale tím líp pro mě. Po chvíli jsem opustil úkryt a vydal se směrem k místu, kde Kyuubi bojoval, ale jinou cestou. Asi by mi moc nepomohlo naběhnout Sasukemu přímo do zad. Běžel jsem hodnou chvíli, když jsem spatřil Kyuubiho, ovšem ve zmenšené podobě, jak leží na zemi, rychle jsem k němu přiskočil a začal s ním třást.

„Kyuubi! Kyuubi! Co je ti? Žiješ? Žiješ?“ křičel jsem a začínal pomalu propadat panice, když v tom Kyuubi pootevřel jedno oko.

„Naruto! Co ty tady chceš? Neříkal jsem snad tomu černovlasýmu, ať tě odvede pryč!? A vůbec… proč mě budíš!?“ zasyčel Kyuubi. HE? Vážně jen spal?

„Sasukemu jsem utekl, jak jsem měl asi vědět, že spíš!? Já myslel, že jsi mrtvej!“

 

 

Sasuke:

Rychle jsem doběhl k místu, kde ta liška ryšavá bojovala...Naruto už tam byl a držel v náruči tu...malou...chlupatou...cosi. Nezaujatě jsem to pozoroval, až jsem nakonec přišel k nim.

"Okey, už jsi to našel, tak teď odsud padáme." řekl jsem a popadl jsem Naruta za ruku a táhl ho za sebou.

 

Naruto:

„Počkej! Co se stalo s Nawakim?“ vyhrkl jsem otázku směrem ke Kyuubimu.

„Ten leží támhle“ ukáže směrem k nějaké podivné věci.

„Nesnaž se ho slepovat, to se ti nepovede“ řekl s úšklebkem Kyuubi.

„To nemám v úmyslu“ řekl jsem vyděšeně a nasucho polknul, vidět, čeho je ta malá liška schopná je vážně děsivé.

„Tak už půjdeme?“ zeptal se zase Sasuke.

„Ale kam?“ měl bych se asi vrátit, ale opustit ho se mi nechtělo….

 

 

Saskáč punkáč:

"Ale kam?" podíval se na mě těma zářivýma modrýma očkama a já se zarazil. Jooo, Sasuke, tohle jsi už nedomyslel.

"Mno...kam? To jee...to jee..." rychle jsem vymýšlel nějakou výmluvu. "To je tajemství!" vykřikl jsem to první, co mě napadlo.

"Proč mám pocit že si vymýšlíš?" ozvalo se mi u ucha. Já nadskočil a podíval se tím směrem. Na rameni mi ležela ta liška.

"Buď zticha!" zavrčel jsem a doufal že to Naruto neslyšel..Ale ten můj křik slyšel asi určitě.

 

 

Naruto:

„Měl bych se asi vrátit domů, než na to přijde Tsunade“ zamyslel jsem se a nevšímal si rozhovoru mezi Kyuubim a Sasukem.

„Přijdu na co?“ ozval se odněkud naštvaný hlas.

„Mami?“ vyjekl jsem a hrůzou se mi na hlavě postavil každičký vlas.

„Neříkej mi tak! Říkej mi jen Tsunade!“ rozkřikla se na mě, uvědomil jsem si pozdě, že matka nesnáší oslovování „mami“ takže jsem tak akorát přihodil sůl do otevřené rány.

„Já-já ti to vysvětlím…“ vykoktal jsem ze sebe.

„Tady není co vysvětlovat!“ křičela na mě. Na jednu stranu jsem byl rád, že to vysvětlovat nemusím, stejně jsem neměl, co říct, snad jen to, že mě Sasuke začal přemlouvat, ať s ním jdu, ale na něho jsem to svádět nechtěl, mohl jsem být rád, že ho ještě nezpozorovala.

 

Sasuke:

Tak tohle je vážně blbá situace, buď můžu utéct a nechat je tu, a nebo bojovat. Před životem utíkám už hodně dlouho, takže mi zbývá asi ta druhá možnost…
„Promiň, doufám, že mi jednou odpustíš…“ šeptl jsem a praštil Naruta do spánku, aby neviděl, co se teď budu snažit udělat, ten bezvládně klesl k zemi.
Vzal jsem svojí katanu a vyrazil jsem s ní naproti jeho matce, než stihla zareagovat ,měla katanu v hrudi a vyprskla krev. Odhodil jsem její tělo hluboko do lesa a vzal Naruta do náručí, Kyuubi se na mě nevěřícně podíval, sakra na tu lišku jsem zapomněl.
„Bude i pro tebe lepší, když budeš mlčet“ řekl jsem s úsměvem a liška už mi dál nevěnovala pozornost. Vzal jsem Naruta k němu domů.
Po chvíli otevřel oči. „Co se stalo?“ Zeptal se hned.
„Tvoje matka odešla pryč, říkala, že se na chvíli přestěhuje k nějaký tetě, či co.“ Byla to lež, ale on mi to zřejmě fakt uvěřil, Kyuubi se mezitím někam vypařil, takže jsem se nemusel bát, že by mu to řekl.
„Ahá…“ povzdechl si Naruto.
„Nejsi rád?“ zeptal jsem se ho a přešel jsem k němu a zajel mu rukou pod tričko.
„Hm… ale jo.“ Řekl nakonec a nahnul se ke mně pro polibek….

(Zbytek si domyslete! xD )  A Žili spolu šťastně, dokud nezemřeli… xP