Smrt... - Oni že jsou poldové?!

23.09.2012 12:47

Ohayo minna! Tak jsem se rozhodla že něco napíšu xD Tak jsem se rozhodla napsat další dílek Smrti abych ji měla za sebou, a mám v plánu ještě dopsat Sen a pak napíšu recenzi k povídce.... Poslouchá mě vůbec někdo? Ne? Tak nic xD

 Jen tak pro zajímavost: Už mě nebaví psát vám sem pod obrázek moje slova o smrti tak to budou básničky. Vždycky vám dám dokaz webu pokud nebude báseň moje :-)) Takže dnešní odkaz: http://mygothiclife.blog.cz/0902/smrt-velmi-krasna-basen (zjistila jsem že se mi povídky lépe píšou z pohledu postav) A dneska to bude trochu kratší než normálně

Hlavu má zvrácenou,zmáčené vlasy,
za dveřmi slyší ty zmatené hlasy,
je pozdě spílat jí,prosit a křičet,
teď už vám zbyde jen nad hrobem brečet...

Vzala si poslední kapičku života,
nad jejím tělem se světýlko mihotá...
Nechala po sobě poslední psaní,
je hrozně nešťastná pohleďte na ní...

V listě co nechala bylo jen psáno,
to co se stalo prý bylo už dáno..


Strašně se trápila nemohla dál,
někdo jí naději na štěstí vzal.
Ten kdo to způsobil,vůbec nic netuší,
Sladce si usíná,spánek nic neruší...

Ona je v rakvi na prsou hlínu,
kdo za to může,kdo nese tu vinu???

Byla tak šťastná když prvně s ním tančila,
studená žiletka všechno to zkončila...
Řekl,že lásku jí nemůže dát,
pokaždé přišel si na chvíli hrát.
Vždycky,když odešel v slzách se topila,
když cítila samotu,tak vínem se opila...

 

Stáli tam, a dívali se jeden druhému do očí. Oba dva čekali že jako první zaútočí ten druhý. Nepatrně loupla okem k oknu. Stále nic.

Sakra pohni si! Křičela jsem na svého přítele v duchu.

"Che" nepřítelovy rty se zvednou do malého úšklebku. Namíří na mě bouchačku. Uslyším na chodbě kroky. Snad to jsou oni! Protože jestli ne... budu to muset risknou.

"Ale, ale. Nad čím přemýšlíš?" co to do mě vjelo?! "Snad se nebojíš střelit do malé holky jako jsem já" Tohle je tvůj konec! přestaň ku*va mluvit!

Pozdě! Střelil. Střelil mě přímo do srdce. Ku*va! Bolest mi projela tělem rychlostí světla. Proč mě nevarovali že to bude tak bolet. Cítím jak narážím hlavou o zem. Au! To bude pořádná boule. Vidím jak se otevírájí dveře a jak do místnosti proudí dav lidí.

"Ani hnout! Ruce nad hlavu! Thomasi Laurene Browne, jste zatčen za dvojnásobnou vraždu, zlodějiství a mnohonásobný pokus o vraždu! Máte právo nevypovídat! A.... eh.." chlápek zbraň, "sakra jak to bylo?!" vytáhne si malý bloček. Posadím, až moc rychle protože mě začne bolet hlava, což ignoruju a nevěřícně sleduju to divadélko.

"Jo! Miláčku, prosím tě kup mi v lékárně tu mast na kuří oka, lékařský předpis i peníze máš v peněžence. Díky máma...NANI?! To je jinej list! Zatraceně... Johne!" křikne a já mám co dělat abych se nezhroutila.

"Ano pane?" odpoví tiše jiný chlápek se zbraní a otočí se na svého velitele.

"Kde mám papírek s těmi právy?!" zakřičí a mě v tu chvíli spadne čelist až na zem. Si dělá srandu!

"Opravdu nevím veliteli. A nevyhodila ho náhodou vaše matka když vás byla navštívit?"

"Jo, to je možné..." v tom si všimne že se na něj dívá mnoho párů zvědavých očí, tak zase zaujmul svůj postoj.

"Tak či onak, zatýkáme vás!"

 

O 10 minut později:

"Co to Clarku u všech čertů mělo znamenat?!" začnu na černovláska křičet zrovna když v tašce hledal zatykač.

"Hele, nemůžu za to že jsem zapoměl vyjmenovat práva. Je to strašně dlouhej seznam...Á, tady je!" vykřikne a zvedne do vzduchu papír který má být zmíněný zatykač.

"Mám to hoši balíme. TY ne Johne!" křikne a rukou pokynul hnědovlasému aby šel za ním.

"Ale já musim domů!" křikne.
"Ale pořád ti neskončila služba!" začali se tam hádat.

 No jo, než ta jejich nesmyslná hádka skončí tak bych vám měla vysvětlit proč jsem přežila. Bylo to takhle: od té doby co mě sleduje Nekova mafie jsem poprosila svýho kámoše co dělá u... no... něco jako poldové, ale je na ně mnohem větší spoleh. No, tak jsem jim jednou svěřila tenhle problém (jsou to zároveň lidé kteří se specializují na magii), aby mi dali nějakou tu neprůstřelnou vestu. Jenže jsem nepočítala s tak silnými nábojemi, au!

"No, to je jedno, tak tu zůstanu aby pana Clarka náhodou nekleplo!" začne John novou hádku sarkasmem.

"Co si to dovoluješ ty *cenzura* *cenzura* *cenzura*?!" naštve se Clark

"Jaký co si dovoluju! Myslíš že mě baví pracovat 24 hodin a 7 dní v týdnu v kuse?! Prober se člověče!"

"A DOST!!!" křiknu a každému uvalím jednu ránu pěstí. "Vy dva máte bejt poliši?! Vzpamatujte se sakra!"

"Sumimasen" řeknou oba dvojhlasně a skloní provinile hlavy.

"V pořádku," řeknu jim a začnu si mnout kořínek nosu, je toho na mě moc. "jen - jen ať se to už neopakuje, jasný kluci?"

"H-Hai!" řeknou oba dva.

"Okey, teď se mrkneme za stařešinou klanu Urufu a budeme doufat že mi dovolí otevřít portál" řeknu a chystám se jít ke dveřím když v tom...

"Ehm, Tsuki?" začne nenapádně John.

"Ano?" otočím se a snažím se aby v mém hlase zněla naléhavost, které ale odpadne při pohledu na zdemolovanou místnost. Sakra, úplně jsem zapomněla že ten chlápek musel kvůli "efektu" rozházet lavice, židle a v koutu třídy se pořád ještě krčí spolužáci a učitelka. Bezva, ale já nejsem psychiatr. Je ale pravda že se z toho ti chudáci jen tak nevzpamatují. Jashine, čím jsem si to zasloužila? Ale byli to mí spolužáci. Podívala jsem se na ně pohledem plným starostí a povinností a oni mi oplatili to oplatili pohledem plným strachu.

"Hele, já..." hlas se mi zadrhne. Je to těžší než jsem si myslela.

"Je to moje povinnost!" vykřiknu a slzy mi začnou téct proudem. Otočím se k nim zády a chystám se odejít.

Už to nikdy nebude jako dřív. Budou vědět že jsem pouze vrah prolívajíci hektolitry krve. Tehdy bych za to dala cokoli, ale teď chci všechno vrátit! Opakuji si pořád dokola a jedna neposedná slza mi steče po tváři když v tom ucítím něčí ruku na svém rameni. Trhnu sebou, zastavím se a překvapeně se otočím a za mnou celá třída s úsměvem na tváři. V tom si všimnu kdo mě drží celou tu dobu za rameno. Je to Sára. Blonďatá spolužačka která byla celkem namyšlená se teď usmívá na mě s milým pohledem.

"My budeme stát vždy za tebou!" řekne mile a nepřestává se usmívat. Stojím překvapeně jako přikovaná.

"Sáro..." zašeptám. Vžene mi to zase slzy do očí. Dneska nějak moc brečím. "Sáro, to je..." nenacházím vhodná slova. Místo toho se jí vrhnu kolem krku div ji nepovalím.
"Arigatou...arigatou gozaimasu" zašeptám a zabořím jí hlahu do ramena. Slabá chvilka.

"No," začne Sára a jemně mně od sebe odtrhne "napřed zajdeme za tím stařešinou co říkáš? A už nebreč. Nehodí se to k tobě" řekne a já přikývnu přičemž si setřu i slzy.

"Tak jdeme?" ozve se někdo. Když se se Sárou otočíme zjistíme že to byl spolužák Domimaro.

Diskusní téma: Smrt... - Oni že jsou poldové?!

xD

Kukik | 25.10.2012

Domimaro? xD Proč mi t připomíná Kimimara? xD a jinak náádhernáá povídka :) <3

Přidat nový příspěvek