Silvester Special Story
So...je to tady. Na Vánoce jsem se na Vás vykašlala, kvůli tomuhle... 
šíleně se omlouvám! 
Království Fiore…Neutrální země, jejíž počet obyvatel přesahuje 17miliónů obyvatel. Je to země magie. S magií se zde obchoduje a je používána v běžné domácnosti. A existují i lidé, kteří se magií živí. Tihle lidé se nazývají mágové. Mágové jsou rozděleni do různých cechů, kde plní mise na požádání. Po zemi se tak rozšířilo spousty cechů. A v jednom městě je jeden cech, ve kterém se dříve-…ne. Ve kterém se stále rodí legendy. Jeho jméno je Fairy Tail a pokud poblíž uvidíte jeho členy…máte pět vteřin na to, abyste vypadli, protože brzy na to bude dané místo srovnané se zemí.
„Zopakuj to ty bastarde!“
Hups…vy jste tady? Máte být na scéně!
„To je mi jedno! Cos to říkal o Fairy Tail?!!“
„Sestři, nech ho být! No tak!“
„Ne Kukik, nenechám! Zabiju ho!“
„To nemá cenu…Shou! Pojď mi pomoct! A NEREJPEJ SE V TOM NOSE!“
„Proč bych ti měl jít pomáhat? Fíha, ten holub je ale velkej.“
„Seš velké prase bratře. Víš o tom?“
„Aki! Pojď mi se Shini pomoct, už ji neudržím-!„
„Pusťte mě doprdele na něj!“
Ne…to je…pomozte mi někdo! TT_TT
„Zabiju tě ty zmrde!“
„A já ti pomůžu!“
„Aye sir!“
„Natsu, Happy! Vy taky?!“
„Aye! Pojď taky Lucy.“ :3
„Nikdy! Erzo-…“
„Musí pykat za své činy…Přezbrojit!“
P-Počkat! T-To opravdu není nutné! Je mi to opravdu líto a slibuju, že se to už nestane!
„Hee? Really?“
H-Hai, Shinigami-sama! TT_TT
„-sama?“
„Karyū no…“
„P-Počkej Natsu! Určitě se to nějak vysvětlí!“
„Aye!“
„…Hōko!“
„Kyaaaa~!“
„Kyaaaa~“
O-Opravdu řekly,kyaaa‘?
„V tu chvíli vypadaly celkem roztomile.“
„Grayi, obleč se.“
„Whaaa! Kdy jsem-?!“
„Už když jsi přišel…“
„Heee?!!“
„A co tu vlastně děláš?“
„Slyšel jsem ránu. Ta vyhořelá palice zase dělá bordel?“
„Cos to řek ty obnaženej úchyle?!“
Eeeh…máte být na scéně…
„TY drž hubu!“
Ano…promiňte.
„Natsu! To bolelo!“
„Aaaj, Shin, ty už jsi tady. Hehee~“
„Nesměj se jak blbej!“
„Nech ji bejt ty vyhořelá palice!“
„Millllluje ji.“
„Nemluv jak retard!“
„Grayi! Parchante, kvůli tobě jsem do něčeho šlápl!“
H-hej…t-to je…
„Tak to je v prdeli…“
„Nelízej tu botu ty prase!“
„Hmm…chutná to jako jahodový koláč…Proč se tváříte tak vyděšeně?“
„Natsu…“
„Co je Happy?“
„Budeš mi chybět Natsu…“
„He?“
„Můj dort!“
ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ!!! Všichni pryč!!
„AYE SIR~!!“
„Počkejte na měěě~“
Zazvonil budík a já se nasraně probudila. Rozhlédla jsem se po pokoji, který mám dohromady s Kukik a Natashou, kterou jsem zahlédla, jak sedí na posteli a chichotá se. Oh, samozřejmě. Máme viníka, který může za můj jeblý sen. Jedno z jejích oblíbených využití magie.
Všimla si, že ji pozoruji a usmála se, čímž odhalila bílé zuby.
„Svině…“ zavrčela jsem na ni potichu a ona na mě pouze vyplázla jazyk a s výrazem ‚Já nic, já muzikant‘ se podrbala ve vlasech.
Povzdechla jsem se a koukla na kalendář, který byl ještě otočený na září. Kalendář jsem popadla a strhla z něj listy, až na prosinec…
„Kolikátýho dneska je?“ zeptala jsem se a otočila se s ospalým výrazem na hnědovlásku, která seděla u okna otočená na nějakého vrabce a něčemu se smála. Pohledem jsem zabloudila k posteli č. 3, ve které se válela velká spousta plyšáků, a mezi těmi plyšáky leželo tělo.
Cítila jsem, jak se na mě někdo kouká a otočila se směrem k oknu. Naty se culila jako dítě, když dostane novou hračku, s nevyřčenou otázkou v očích: ‚Mám?‘
„Nech ji spát.“ Zklidnila jsem její nadšení. Jen ať spí.
Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ještě pořád v pyžamu špinavém od kávy, vlasy jako 100letá čarodějnice a jenom jsem děkovala bohu, že se nelíčím, protože jediný pohled na Natashu, která měla lesk na rty a řasenku, mi připomněl, jak to dopadlo minule, když jsem se zkoušela malovat. Jediná pitomá voděodolná řasenka. Další ráno jsem tehdy vypadala, jako bych se porvala a schytala dva monokly, jeden pod každým okem a opilá Cana do mě žduchla a vylila mi všechen odličovač. Voda samozřejmě byla k ničemu a já byla švorc, že jsem šetřila na nájem a nemohla jsem si ani dovolit těch pár drobných. Zlatá, dobrosrdečná Levy!
Zabrblala jsem tedy něco o rušení nočního klidu (i když bylo 10.00 dopoledne) a začala čarovat se svými vlasy.
„Heee, to snad nemyslíš vážně?“ v zrcadle se za mnou najednou vynořil odraz Naty s nesouhlasným výrazem ve tváři.
„Kyaa~!“ vyjekla jsem a spadla ze stoličky.
„Huh? Děje se něco?“ zeptala se mě překvapeně a já v odpověď popadla první věc, co mi přišla pod ruku (takže Kukiina bota), kterou jsem po ní následně hodila. Bohužel se jí Natasha bezpečně vyhnula.
„Jo, děje! Přestaň se za mnou doprdele plížit jako duch!“ zařvala jsem téměř plačtivě.
„Jasně, jasně, rozumím. Promiň.“ Smála se, zatímco mi pomáhala vstát.
„Tak, co ti vadí na mých vlasech?“ zeptala jsem se, když už jsem bezpečně seděla na stoličce.
„Všechno! Doprdele, máš je dlouhé, nekonečné možnosti účesů a ty uděláš co? Svážeš si je do culíku jako Popelka!“ nadávala a mávala kolem rukama nebezpečně blízko lampy.
„Ne, jsem si téměř jistá, že Popelka je měla pod šátečkem v drdolu.“ dovolila jsem si namítnout a vysloužila si tím vražedný pohled, před kterým by se poklonil i Elfman…
„Zacházíš moc do detailů! Snad nechceš zrovna dneska mít účes jako…jako máš každý den! To je šíleně nepraktický!“ začala na mě křičet, dokud jsem ji nepřerušila.
„A co je na tom jako nepraktickýho? Co je na dnešku tak zvláštního, že ty, která se směje, když se kvůli ní rozpadne divadlo, že ty, která místo války s Phantom Lord raději zašla na horkou čokoládu, že TY, která v každém baru flirtuješ s kluky,že zrovna TY se cítíš tak zodpovědně?“
„C-Co je na tom špatnýho?! A na tý čokoládě jsi byla taky! To jsme nebyly členky cechu!“ ztlumila hlas a začala se mi vyhýbat pohledem.
„Áááha…“ dovtípila jsem se a věnovala jí provokativní pohled. „Tak o to tady jde!“ ušklíbla jsem se.
„N-Nevím, o čem to mluvíš…“ zamumlala a začala si kousat nehty.
„Tys pozvala Slendyho, že jo?!!!!“ vyjekla jsem a ukázala na ni prstem.
„Jmenuje se Ondra! O-N-D-R-A! O jako okouzlující, N jako nevinný, D jako dokonalý, R jako rozkošný, A jako-„ zarazila se a zamyslela.
„Anální?“ přispěla jsem a lehla na zem smíchy, dokud mi na hlavě nepřistál polštář.
„Shnij v pekle ty svině!“ zavrčela a začala mě lechtat, přičemž můj smích nabíral na síle, až jsem musela být slyšet po celém domě.
„Vy dvě jste fakt hlučné, jak má v tomhle kraválu člověk spát?“ zeptal se mužský hlas a my se ohlédly po jeho majiteli. Z Kukininé postele vylezl Natsu a v závěsu za ním letěl Happy.
„Natsu…Jestli jsi tu ty, tak kde je Kukik?“ zeptala jsem se, když mě Natasha konečně nechala být.
„Už od šesti je v cechu. Pomáhá Miře s přípravami.“
„Přípravami na co?“ přerušila jsem ho. Natsu se na mě podíval jako na blbou.
„Na co?! Je přece SILVESTR!!“ zatřásla se mnou Naty.
„Heh…máš pravdu… Asi bych si měla pospíšit.“ Řekla jsem a začala se zvedat ze země.
„Konečně jí to došlo…“ zaslechla jsem ještě Naty, než jsem za sebou zavřela dveře. Za rohem jsem se zastavila.
„Pff…je to jenom Silvestr…pro mě za mě, ať si dovede třeba těch kluků patnáct, ale to, jak budu vypadat je jen a jen moje věc.“ Brblala jsem si, rozpletla jsem si dva copy, které mi stihla udělat ani nevím kdy, prsty pročísla vlasy a poté, co jsem zhodnotila svůj vzhled u skla výlohy, jsem se spokojená vydala k cechu.
O pár bloků dál, jsem zaslechla křik.
„Shinigami-san!“ když jsem se otočila, zahlédla jsem Hibikiho, Eveho a Rena. Jak jinak. Skoro nikdo mi do jména příponu ‚-san‘ nedával.
„Zajímavý parfum! Jaká je to značka?“ ucítila jsem na krku dech, ze kterého mi naskočila husina.
„Ch-Christina Perfume, Ichiyo-san…“ oznámila jsem tomu skrčkovi a jen taktak jsem se držela, abych mu jednu neflákla. Pravda, mohla jsem ho jednoduše nakopnout jako Erza, ale měla bych z toho průser. Minule mě za to stařík Maky pěkně seřval, protože musel Ichiyovi platit doktora.
„Oh, ano. Zajímavá značka…“ odtáhl se konečně.
„Vždyť ta značka je z mého světa, nemůžeš ji znát, ty debile.“ Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem raději nic neřekla.
„Tak Rene, jak ti to klape se Cherrie?“ zeptala jsem se černovláska s culíkem provokativně, aby nevládlo ticho…i když to až tak nehrozí.
„N-nevím, o čem to mluvíš. V-vůbec ji nemiluju a nebyli jsme s-spolu vůbec včera na rande.“ Zrudl a odvrátil pohled. Otočila jsem se na Hibikiho, který se jen zazubil a pokrčil rameny.
„Takže pánové, ráda jsem vás viděla, ale zde se naše cesty rozdělí-…“ chtěla jsem dopovědět větu, ale můj hlas přehlušil zvuk zvonů a země pode mnou se začala třást.
„Můj parfum mi říká, že se blíží nebezpečí!“ oznámil Ichiya a vytáhl odněkud z hloubi svého kabátu několik lahviček.
„Tak to máte špatnej čích, Ichiyo-san!“ řekla jsem s úsměvem. „To je totiž Gildarts!“ vyhrkl a jsem s úsměvem. „Lépe řečeno Gildartsův expres.“
Oznámila jsem a rozběhla se směrem k cechu. Gildartse jsem nikdy neviděla, ale všichni mi o něm vyprávěli, takže jsem se neskutečně těšila, až ho konečně poznám osobně.
„Natsu, Happy!“ zavolala jsem na chlapce se šálou a modrou kočku s křídly, kteří běželi přede mnou.
Oba zastavili a otočili se mým směrem. Natsu byl udýchaný. Asi běžel celou cestu už od nás a to je k cechu celkem dálka…
„Gildarts se vrací!“ bylo to první co řekl, hned jak jsem byla dostatečně blízko. Přikývla jsem hlavou, jakože vím.
„Jo…těším se, až ho poznám!“ to byla pravda. V cechu se poslední dobou diskutovalo o tom, jestli přijde na Silvestra, diskutovalo se o tom, jak je silnej, že nadělal na nějaké stoleté misi určitě další bordel a ten maník se mi zamlouval každými řečmi víc a víc. Lépe řečeno? Chci mu nakopat prdel. Ano, od doby co jsem ve Fairy Tailu na mě tenhle cech, a zejména Natsu, přenesl touhu, překonat každého, kdo je lepší.
„A máš na co!“ vytrhl mě Natsu z myšlenek a já se zazubila.
„Tak padáme! Chci ještě něco sníst.“ Praštila jsem ho do zad a rozběhla se k cechu.
Rozrazila jsem dveře, div nevypadly z pantů.
„Brý jitro vespolek!“ zavolala jsem do mlátící se vřavy. Ostatní se na chvíli přestali rvát, mávli mi a zase vrátili k původní činnosti.
„Hej, Shin!“ uslyšela jsem hlas, a když jsem se za ním otočila, Cana rukou mlátila na volné místo vedle ní. „Pojď se napít…“ zabrblala přiopile a furt na mě mávala.
„Chjo, seš beznadějná…co se asi děje ve tvém žaludku?“zauvažovala jsem nahlas a šla si za ní sednout.
„Kdoví?“ odpověděla zamyšleně, i když jsem to myslela ironicky. „A vůbec, ty máš co povídat, chlastáš jenom o něco málo míň než já.“ namítla ublíženě, když v tom se otevřely dveře cechu.
„Gildartsi! Bojuj se mnou!“ vykřikl hned Natsu, jakmile se ve dveřích objevil muž v hnědém plášti.
„To je první co řekneš?“ slyšela jsem křik Elfmana, Macaa a ještě několika lidí v cechu a pak jen hlasitou ránu, jak Natsu skončil ve zdi.
„Natsu, přišel jsem slavit Silvestra, ne se s tebou rvát.“ Zasmál se nahlas Gildarts a pomalými kroky se blížil k baru.
„Divnej to chlápek.“ Ozval se někdo vedle mě.
„Sho!“ vyhrkla jsem překvapeně. Myslela jsem, že je u tý svý snoubenky.
„Ani ho neznáš, bratře.“ Opáčil někdo z druhé strany.
„Aki?“ dyť si včera bral misi! V tom mi před nosem někdo praštil barelem.
„Vypadá to, že jako rodina budeme na Silvestra pohromadě.“ Oh, jak jinak. Kukik. Natsu vlastně říkal něco o tom, že tady dneska pomáhá.
„Vypadá to tak.“ Povzdechla jsem si a pořádně jsem se napila.
„Nebrala jsi ještě nedávno antibiotika?“ Praštil mě někdo do zad a já si polila tričko. S vrčením jsem se podívala na rušitelku nočního klidu.
„Natasho…“ zavrčela jsem.
„Aaaye~?“
„Ty jedna mrňavá…“ vrčela jsem dál a pak si všimla hosta.
„Žjuu, Slendy!“ zachichotala jsem se.
„Krávo.“ Zamumlala Naty a probodávala mě pohledem.
„Antibiotika jsem už dobrala. Odvedla jsem raději téma a začala si ubrousky sušit tričko. Bezúspěšně.
„Eeeh, těžce nasrat.“ Zabrblala jsem a šla za Mirou k baru.
„Miro-chaaan, asi někde neskladuješ náhradní trička, že ne?“ zeptala jsem se.
„Gomen, Shini-chan, ale už ze zkušeností vím, že navlíknout tě do šatů s volánky by byl nadlidský úkol.“ Podívala se na mě omluvně a dál se věnovala utírání sklenice.
„Těžce nasrat…“ povzdechla jsem si a už chtěla dál jít čistit tričko. Jenže pak mi do oka padl Gray. Vysvlíká se pořád, takže by mu to nemělo nijak vadit. A dneska neměl košili, ale obyčejný tričko, s velkým drakem na zádech, takže něco pro mě.
„Grayiii~?“ přišla jsem za ním s andělíčkářským výrazem.
„Hmm?“ Otočil se ke mně a já se na něj podívala prosebným pohledem.
„Že mi půjčíš tričko?“ zeptala jsem se ho…možná až moc nahlas, protože Juvia, která stála za rohem, se rozbrečela a pár zvědavců poblíž se na nás podívalo. Většina z nich se usmála a pak se odvrátili, většinou se slovy ‚Jó, ti mladí…‘.
„Huh?“ podíval se na mě zaraženě jako na debila. Já jsem zamávala lemem mého mokrého trička a sepjala ruce jako při modlení.
„Moc tě prosím!“ zaškemrala jsem a on ho nakonec překvapeně svlékl a podal mi ho.
„Moooc díky! Máš to u mě!“ téměř jsem mu tričko z ruky vytrhla a šla se na záchod převléknout.
Když jsem se vrátila, ostatní už začínali chystat ohňostroje. Vždyť brzy to začne, ale vzhledem k tomu, že nepatřím mezi ty, kteří to nějak moc žerou, jsem se v pohodě usadila k baru a dala si sklenici piva. No co? V našem světě jsem Moravanka, a moravská duše, se nezapře.
„Hee, nováček?“ ozvě se vedle mě mužský hlas a já se bez většího zájmu otočím. Dneska měmusej všichni otravovat.
„Tak nějak.“ Podívala jsem se na Gildartse.
„Jmenuji se Gildarts Clive, jsem Canin otec.“ Usmál se a natáhl ke mně ruku. Canin otec? Cana o své rodině nemluvila…
Poté jsem si uvědomila, že jeho ruka je pořád natažená.
„Jsem Shinigami.“ Odpověděla jsem stroze a spíš ze slušnosti k němu ruku také natáhla a sevřela tu jeho.
„Shinigami? Snad ne další beze jména.“ Usmál se. Snad nechce znát celý můj životopis…navíc tohle není první svět, ve kterém jsem, jmen mám několik i do jiných měst, cechů…
„Jsem Shinigami Kuro Murasaki.“ Možná jsem k tomu měla dodat také ‚nechvalně proslulá banditka, zlodějka, lovkyně odměn‘…mám hodně titulů, které jsem získala před nástupem do cechu.
„To si nezapamatuju!“ řekl beznadějným hlasem.
„Tak to nechceš poznat ségru.“ Zasmála jsem se. Možná je nejsilnější člen cechu, ale mentálně je stejně narušený jako ostatní.
„Snad nemá delší jméno?“
„Kukik Aoi Niwatori Murasaki!“ ozval se dívčí hlas a někdo mi skočil na záda. Jak jinak, už jsem si na to umírání nedostatkem vzduchu zvykla.
„Doprdele to co máte za jména?“ popadl se Gildarts za hlavu a my se zasmály.
„Hej, vy tři! Už se střílí!“ zavolal na nás Sho s láhví vína v ruce a už trochu přiopilým hlasem.
„No jo furt!“ zakřičela jsem a rozběhla se tam.
„Krása…“ zašeptala udiveně Kukik a já jí musela dát za pravdu.
„Jo…“ dívala jsem se k nebi zasněným pohledem. Tak tohle byl rok, jaký neměl nikdo jiný.
„Tak fajn lidi, jdeme chlastáááát!“ zakřičela zčistajasna Cana.
„Heee, vždyť jsi byla před chvílí úplně na šrot!“ ozval se Wakaba.
„Na šrot nebo ne, nechlastat na Silvestra je nepraktický.“
„Proč mi to někoho připomíná?“ zeptala jsem se sama sebe a otočila se k Naty, která se tiskla k tomu Slendymu.
„Grayi, obleč se.“ Zaslechla jsem odjinud.
„Hee?! Kdy jsem…?“
„Můžou bejt Vánoce, může bejt Silvestr, klidně i konec světa. Tihle magoři budou prostě vždycky hluční idioti, co dělají jenom bordel.“ Zauvažovala jsem nahlas a šla do cechu, kde Natsu zrovna dostával nakládačku.
„Buď muž Natsu a vydrž!“ radil mu Elfman a Evergreen, která mu seděla na klíně si jenom posunula brýle.
Diskusní téma: Silvester Special Story
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.