Sen, nebo skutečnost? aneb Co všechno může zavinit hloupá sázka - Natasha

06.07.2014 15:37

*vejde* Zdravííím~ Já už se ani neobtěžuju omlouvat. Vím, že se stejně nezměním...Ale hádejte co vám nesu! Povídku na 5 a čtvrt stránek ve wordu! Setkáváme se zde s novým charakterem a napadnou nás hentai-tentacle monstra. Tak si to užijte~

 

Pomalu jsem otevřela oči. Z hlavy jsem měla jeden velký střep a cítila jsem, jak mi něco teče do pravého oka. Podle karmínové kapky, která mi zatížila řasy, jsem pochopila, že je to krev. Chtěla jsem si ránu ohmatat a zjistit, jestli se bude muset zašít, i když jsem odpověď už znala. Ale ruka se mi nějak těžká. Bodejď by ne, když na ní byly okovy.
„Co to kurva…?!“ Začala jsem s sebou mrskat jako ryba na suchu, což mělo doslova fatální následky. Samozřejmě se ozvala moje hlava.
„Těžce nasrat!“ ulevila jsem trochu své hlavě, která už běžela i přes bolest na plné obrátky.
„Můžeš se přestat takhle tvářit a čumět do blba jako zombie?“ ozval se po pár minutách vedle mě, jako vždy, jízlivý, ale zároveň bolestný hlas. Otočila jsem hlavou a nasadila svůj výraz á la „To mluvíš do prdele na mě?“. Modrovláska pouze protočila očima a její výraz mi přímo odpovídal „Drž už hubu.“
„Kde jsou naši slavní démonci?“ moudře jsem přešla její výraz a položila otázku, co mě hlodala už od chvíle, co nás Tsuki neseřvala, že jsme moc lehkomyslné a neopatrné. Což mělo být hned po probuzení.
„Kukik?“ zeptala jsem se znova, když delší dobu neodpovídala. Podívala jsem se na ni a ona…seděla. Normálně seděla a nepřítomným pohledem zůstala strnule zírat před sebe. Zamávala jsem jí rukou před očima, ale ona očima ani nepohnula. Pak jsem jí zkusila tlesknout rukama těsně před jejím obličejem, ale ona pořád nereagovala.

Když jsem to s ní začala vzdávat, začala vrčet. Ano, vrčet. Na tuhle situaci by se asi hodil můj facepalm…nebo raději headbang, ale vzhledem k tomu, že jsme byly svázány, jako bychom byly v 6. poschodí Impel Down, jsem mohla jenom obrátit oči v sloup a stěžovat si všem bohům, bůžkům, démonům, bubákům, strašidlům, duchům…okey, tak jenom po ty bubáky…nebo raději démony.

Ale pak jsem to uslyšela taky. Rachot řetězů a dva hluboké mužské hlasy. Aniž bych si to uvědomovala, nalepila jsem se do rohu a provrtávala mříže. Když už byly hlasy blízko, ale i přesto nezřetelné, někdo se na mě natiskl a obepnul svoje paže okolo mého krku.
„C-Co je to?“ zeptala se Kukik vyděšeně sevřela mě ještě silněji, že jsem se jen taktak mohla nadechnout.
„Já…Já nevím.“ Odpověděla jsem jí šeptem a dál sledovala mříže. Pak se tam objevili. Byli to mohutní muži s dlouhými kápěmi a někoho sebou vedli. Nějaká holka. Černé dlouhé vlasy s ocelovým nádechem jí spadaly do obličeje. Ta mi ale byla celkem ukradená a rychle jsem se přesunula k mřížím tak blízko, jak mi to jen délka řetězů dovolovala.

„Hej, ty tam!“ křikla jsem a ukázala na jednoho z nich. Otočil ke mně hlavu, ale stále mu nebylo vidět do obličeje. „Jo, ty! Co tady kurva děláme, ha?!!“  zavolala jsem, i když stál jen kousek ode mě. Vrazil mi pěstí do nosu a já odletěla ke kamenné zdi, kde jsem pod sílou nárazu udělala kráter. Vyhekla jsem, spadla na zem a snažila se chytit ztracený dech. Uslyšela jsem, jak se ke mně Kukik přiblížila, a když už se mi začaly dělat mžitky před očima, práskla mě do zad. Pak jsem si uvědomila, že mi z nosu teče krev a nenávistně jsem se podívala na toho chlápka. Ten mě ignoroval, odemkl mříže a uhnul druhému z cesty. Jít tam, by bylo zbytečné, řetězy nebyly dost dlouhé, což se mi nelíbilo.

Ten druhý vzal tu holku, která byla celá domlácená a dal jí okovy s řetězy okolo zápěstí a kotníků. Pak ji nechali válet se na zemi a s tichým pobrukováním odešli.

Jen co jsme si byly jisté, že jsou pryč, naše napětí povolilo. Kukik se rychle vrhla k té podivínce, zato já tam seděla, opřená o můj kráter. Nepříliš nadšeně jsem si uvědomila, že mám hlad. Hlasité zakručení v břiše mi jen přitakalo, jako by říkalo: „To sis teda uvědomila brzo. Bylo načase.“

Drž hubu… pomyslela jsem si. Super, už mluvím i s vlastním žaludkem! Doufám, že tady mají dobrého cvokaře.

„Těžce nasrat…“ moje oblíbená fráze. Povzdechla jsem si a sesunula se po zdi, takže jsem napůl ležela. Ale co tady vlastně děláme? Co po nás chtějí? A to je nenapadlo k nám přijít a poprosit?

„Probouzí se!“ vyrušil mě z přemýšlení hlas modrovlásky.  Vstala jsem a zakolísala. Rukou jsem se automaticky zachytila zdi, a když jsem konečně nabrala rovnováhu, pomalu jsem se rozešla jejich směrem. Špičkou boty jsem dloubla do tmavovlásky, ale její ruka mě zachytila za kotník a než jsem se stačila vzpamatovat, ležela jsem na zemi a ona nade mnou. Vzala veliký kámen a podržela ho nad hlavou. Když jsem si uvědomila, že mě s ním chce pravděpodobně praštit do hlavy, což by znamenalo další hodiny v bezvědomí, v horším případě i rozdrcenou lebku, rychle jsem ji ze sebe odkopla a sama uskočila do bezpečné vzdálenosti. Zaujaly jsme bojové postoje a zase se na sebe vrhly.

„Nechte toho!“ uslyšela jsem Kukinin křik, ale vesele ho ignorovala. Ta svině by měla znát svoje místo!

Kopaly jsme se, škrábaly, kousaly, mlátily s tou druhou navzájem o zdi a škrtily se řetězy, dokud nám někdo nesrazil hlavy k sobě.

„Můžete toho…“ zaslechly jsme hrozivý hlas a mnouce si hlavy jsme se otočily. Moje tvář nabrala vyděšený výraz, zato ta druhá holka si jen pohrdlivě odplivla. Tím přilila olej do ohně. „…DO PRDELE NECHAT!?“ zaječela Kukik a já se odsunula, jak nejdál jsem dokázala. Druhá černovlasá jenom zvedla nos (pozn.: div neproboural strop) a vyplivla krev k nohám modrovlasé. Kukik ji chytla pod krkem.

„Nemám páru, co jsi zač a ani to vědět nechci. Ale jestli se budete rvát ještě chvíli, zmlátím vás tak, že se z toho nevzpamatujete!“ mluvila potichu, ale s každým slovem se její tón zvyšoval, až nakonec modrookou pustila na zem a otočila se ke mně. Já si okamžitě stoupla skoro do pozoru.

„Jasný!?“ ověřila si.

„J-jasný…“ odpověděla jsem a ona si sedla do kouta, mumlajících něco o „štěstí na spolubydlící“ a o tom, že by místo pitomých blondýn měly kolovat řeči, o pitomých černovlasých cosi. Dál jsem ji radši neposlouchala, ale vím, že to bylo všechno, jenom ne lichotivé.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se místo toho nové holky.

„Nemám žádnej důvod ti něco říkat.“ Zavrčela a já zatla ruce v pěst. Pak jsem ji opět povolila.

„Moje jméno je Shinigami Kuro Murasaki. Tamta příšera,“ ukázala jsem na Kukik, „je Kukik Aoi Niwatori Murasaki.“ Použila jsem jména, pod kterýma jsme se vydávaly na internetu. Ničemu to neuškodí. Černovlasá zpozorněla.

„Murasaki!?“ vyhrkla. Já jenom přikývla a ona opět nasadila svůj kamenný výraz.

„Natasha…“ řekla potichu a já se usmála a natáhla k ní ruku.

„Ráda tě poznávám, Naty-chan!“ řekla jsem a ona mi stiskla dlaň.

„Můžu ti říkat Nashi?“ objevila se za námi zčistajasna Kukik.

„I kdybych ti to zakázala, respektovala bys to?“ zeptala se místo odpovědi Natasha.

Seděly jsme. Seděly jsme a přemýšlely.

„Otázka za dva bludišťáky,“ spustila jsem a otočila se na Naty. Ta mi pohled oplatila, „kde to kurva jsme?“ zeptala jsem se.

„Další.“ Řekla a já losovala.

„Proč tu jsme?“ sotva jsem dopověděla otázku, ona už mávala rukou.

„Další.“ Řekla a já si povzdechla.

„Kdo nás sem dotáhl?“

„Někdo, kdo nás nesnáší.“ Odpověděla v klidu a začala zkoumat řetězy.

„Nečekaně. To by mě nenapadlo. Díky.“ Prohlásila jsem ironicky a ona pokrčila rameny. „S tebou je taky řeč.“ Řekla jsem a všimla jsem si velkého kamene, který musel být ze zdi. Sice jsem neměla po ruce zrcadlo, ale přísahala bych, že můj pohled v očích byl opravdu ďábelský. Natáhla jsem před sebe řetěz a kámen zvedla vysoko nad hlavu. Potom jsem s ním vší silou praštila do řetězu. Bezúspěšně. Postup jsem zopakovala. A znovu! Zase! Ještě jednou!

Po několika minutách a nespočtu ran, které nezpůsobily ani škrábanec, jsem byla unavená, zpocená a ruce jsem měla odrané. Položila jsem kámen nasraně vedle sebe a praštila pěstí do země.

„Kurva!“ zaječela jsem a podívala se na ruku v řetězech. No jasně!

Vzala jsem znovu kámen. Tentokrát jsem nemířila ale na řetěz, ale na kotník. Třepala jsem se. Bude to bolet a já to věděla. Holky si asi ještě nevšimly, co mám v úmyslu. Byla jsem vděčná. Uvědomí si to, až budu ven z řetězů. Pomoct jim pak nebude těžké. Něco vymyslím. Konec rozhodování. S třesoucíma rukama jsem se napřáhla a kámen se už blížil ke kotníku. Zavřela jsem oči, očekávajíc bolest. Nepřicházela. Co víc, kámen mi vypadl z ruky.

„Ty huso!“ vykřikla Naty, která měla nohu u mého obličeje. Chápu. Vykopla mi kámen. Než jsem se vzpamatovala, chytla mě za límec fialových šatů. Jak já nesnáším šaty.

„Seš normální?! Myslím, že končetiny budeš potřebovat!“ křičela na mě. Napřed jsem ji beze slova nechala, ať se vykřičí a poprvé se pořádně rozhlédla po místnosti. Pak jsem si všimla přívěsku, který měla na krku Kukik. Byl to kříž, ale hodně tenký. A Naty…měla ve vlasech vlásenky! Jsem vážně blbá. Když Naty s vykřičenými hlasivkami odpadla, chytla jsem ji za vlasy a vlásenky vyškubla.

„Hej!“ zavrčela, ale já ji zarazila.

„Umíš pomocí vlásenek odemykat zámky?“ zeptala jsem se. Ona jenom zavrtěla hlavou a já se zamračila.

„Trial and error…“ povzdechla jsem si a začala zkoumat zámek.

„He?“ nechápala Naty.

„Pokus – omyl,“ přeložila jí to Kukik, „nikdy jsme v takový situaci nebyly, takže nevíme, co se může stát.“ Vysvětlila a já opatrně jednu pinetku vložila do zámku. Po chvilce se mi zlomila.

„Do hajzlu!“ zaklela jsem a začala ulomenej konec vlásenky lovit v zámku. Nakonec ho vytáhla Kukik.

„Nemáš si kousat nehty!“ prohlásila a podala mi vlásenku. Já jí poděkovala a začala jsem znovu. Ovšem než jsem pořádně otočila vlásenkou, vzpomněla jsem si, kde jsem udělala chybu.

„Kancelářská sponka!“ vyhrkla jsem.

„Co?“ zeptala se Kukik a já se na ni podívala.

„Vždycky nosíš po kapsách takové voloviny! Máš i kancelářskou sponku, ne?“ Vyletěla jsem k ní a hučela do ní, i když jsme od sebe byly kousek.

„M-Myslím že jo.“ Řekla a začala prohledávat šaty. Po chvíli jednu vytáhla.

„Díky,“ poděkovala jsem a pustila se do práce. Pořád nic. Nakonec jsem vztekle oba nástroje odhodila a lehla si.

„Těžce nasrat.“ Zaklela jsem šeptem a zavřela jsem oči. Jsem unavená…

„Mám to!“ ozvalo se vedle mě a já vyletěla do sedu. Kukik tam stála s řetězy v rukách.  Moje důstojnost…

Neřešila jsem to. Vstala jsem, roztrhla šaty a udělala jsem si tak jednoduchou sukni.

 

Utíkaly jsme dlouhou chodbou. Aspoň jsme se snažily, ale bylo to o kejhák. Každý špatný krok znamenal téměř jistou smrt. To jsme zjistily po prvních pěti metrech, když jsem šlápla někam, kam jsem neměla a málem jsem skočila nabodnutá na otrávené ostny. Protože pochybuju, že ta fialová tekutina byla borůvkový džus.

Po chvíli jsem ucítila, jak podlaha pode mnou trochu klesla.

„Pozor!“ zakřičela jsem a sama uskočila. Právě včas, protože na dané místo a okolí asi pěti kroků dopadl velký plivanec, který rozežral podlahu. Počkat!

„Plivanec?“ zbledla jsem a podívala se nad sebe. Srdce se mi zastavilo.

„Holky?“ zašeptala jsem, „Až vám řeknu, poběžíte tak rychle, jak budete moct.“ Mluvila jsem potichu a hlas se mi třásl. Natasha i Kukik se podívaly stejným směrem, jakým jsem se dívala já. Jejich obličeje zbledly. Natasha výkřiku zabránila, takže jenom hlasitě polkla. S Kukik už to bylo horší.

„CO TO DO HÁJE JE!?“ zaječela a ty…věci se na nás podívaly. Nevypadaly, že se chtějí seznámit.

„Utíkejte!!“ zaječela jsem z plných plic. Nemusela jsem je pobízet dvakrát. Na pasti jsme kašlaly. Pokus-omyl.  Stejně pasti většinou zasáhly ty hnusné, slizké, barevné, chobotnicovité věci.

„Co to do hajzlu je?“ Objevila se vedle mě Naty.

„Taky bych to ráda věděla!“ ozvala se Kukik z druhé strany.

„Nemám páru co to je, ale vypadá to jako něco mezi ufonama ze Simpsonů a nějakou stvůrou z tentacle hentai.“

„Takže by to bylo celkem nepříjemný, kdyby nás to chytlo.“ Ověřovala si černovlasá.

„Nevím, ale přišlo mi, že těm ženským se to líbilo.“ Opáčila jsem, popadajíc dech a mnouc si bolavý bok. Ale ani tak jsem si nedovolila zpomalit.

„Shini? Hentai? Vážně?“ poznamenala Kukik a já zrudla.

„Sklapni! Tak či tak, už jsem unavená. Co uděláme? Nevíme, jak je to daleko a běhat do nekonečna taky nemůžeme.“ Zkonstatovala jsem holou skutečnost, zatočila za roh a pak jsem do něčeho vrazila.

„Shinigami! Kukik! Neznámá osobo!“ uslyšela jsem mě tak známý hlas, který působil jako balzám na dušičku. Živý štít!

„Urufu! Tsuki!“ uslyšela jsem Kukik, když jsem se zvedala ze země. Pak jsem spatřila, co Urufu celou dobu nesl.

„Tanaka! Kakuto! Moje pistole! Dokonce i dýka!“ zvolala jsem nadšeně a začala si zbraně upevňovat. Slyšela jsem poblíž ty stvůry. Za chvíli nás najdou.

Katany jsem připevnilak levému boku, jednu pistoli jsem si dala za sukni, která byla původně spojená s vrškem. Bylo mi to ale nepohodlné. Druhou pistoli a dýku jsem neměla kam dát. Ve vlasech jsem vlastně měla hodně dlouhou stuhu, která byla místo čelenky, protože jsem se bránila všem účesům. Stuhu jsem sundala a z ruky sundala gumičku do vlasů. Kancelářskou sponu jsem použila jako jehlu a gumu z gumičky jsem k ní narychlo nějak přišila s pomocí nitě, kterou jsem odpárala z šatů. Výtvor jsem si ovázala kolem levého stehna a zastrčila za něj pistoli Teď co s dýkou. Normálně ji mám v botách, ale těch jsem se zbavila. Komu by se taky chtělo běhat v podpatcích, že?

Nakonec se problém vyřešil sám, když mi Tsuki nabídla její gumičku do vlasů. Omotala jsem si ji kolem pravého lýtka a vložila za něj dýku. Kukik byla taky připravená.

„Není tohle tvoje?“ zeptal se najednou Urufu a natahoval k Natashi dlouhou katanu a…samopal?!

„Dík.“ Řekla prostě a pomocí řemenů si obě zbraně připevnila na záda. Všimla jsem si, že Naty má u sebe i taštičku.

„Co v tom máš?“ zeptala se Kukik, která se objevila z ničeho nic. Naty mlčky taštičku otevřela a něco mi hodila. Chytla jsem to a podívala se, co to je. Granát. Hodila jsem po ní nechápavý pohled.

„Pokud se něco zvrtne, použij ho. Hlavně ne zbytečně! Nevíme, jak jsme daleko, ale s nejvyšší pravděpodobností jsme v podzemí. A i kdyby ne, stejně by se to tu rozpadlo!“

„Rozumím.“ Odpověděla jsem a pak jsem uslyšela křik.

 

 tady pro lepší představu Natashu. Až se autorka postavy uráčí objevit na skype, hodím sem něco jinýho