Sen, nebo skutečnost? aneb Co všechno může zavinit hloupá sázka - Shou Murasaki

23.02.2013 14:56

Dneska mám dost funny náladu, tak ji využívám psaním. Jak jsem zmínila v minulém díle, vše se vrací do pohledu ze strany Shinigami a od příštího dílu asik z pohledu vypravěče xDD

 

Sakra! Bolelo to jak sviňa! Když mi konečně vytáhla poslední bodlinku z krku, tak jsem se zvedla a naštvaně jsem odkráčela k jedné s hliněných stěn.
"Shinigami? Děje se něco?" zeptala se opatrně Kukik. Jen jsem se naštvaně zamračila.
"Ne!" odsekla jsem. Neměla jsem teď náladu.
"Dám ti jednu radu Shini, zbytečně se pokoušíš lhát. Já mám oko všude."
"Zmlkni! Nebo vážená paní Kukinka musí všechno vědět!? Zapomeň!"
"Co ti do hajzlu přelítlo přes nos? Jaká paní Kukinka!? Zklidni se trochu jasný!?"
"Tak necpi nos tam kam nemáš!!" zakřičela jsem na ni a pak už jsme se na sebe koukaly vražednými pohledy. Povzdechla jsem si a narovnala se.
"Yipee, všimla sis toho?" zeptala jsem se jí a podrbala se na hlavě. Ona se narovnala a naštvanej výraz nahradil zamyšlenej.
"Hai... Zdi téhle propasti vysílají negativní vlny na duše, které do ní spadnou. Ale my jsme lidé..."
"Baka! Jak bysme mohly nějak myslet, bez duší? Viděla jsi někdy Bleach, Soul Eater a nebo podobná anime?"
"Etoo...jenom Bleach." řekla a já se praštila dlaní do hlavy.
"Jsi beznadějná. To je jedno!" zavrčela jsem a strčila si do uší sluchátka. Kukik mi ale moji mp4 vytrhla z ruky.
"Kde jsi to do hajzlu vzala!?" podívala se na mě vražedně.
"Ještě z našeho světa. Vždycky když jdu spát, poslouchám B.A.P., Block B a různý skupiny. Mno, a dostala jsem se sem přece, když jsem se snažila usnout." Vysvětlím jí logicky.
"Takže já tu celou dobu žiju jak neandrtálec a ty si posloucháš muziku!?"
"Ehm...jo."
"Ty jedna..!" zavrří. Já na ni poze vyplázla jazyk, vytáhla svou dýku od Urufa z pásky pověšené na kotníku a vyhodila dýku do vzduchu.
"Urufu? Pojď sem na vteřinku!" zavolala jsem na dýku a ta se změnila v oblaku kouře v černovlasého, opáleného žlutookého kluka.
"Hej, Shini. Pomalu začínám litovat že jsem ti tu dýku dal. Otravuješ mě kvůli každé blbosti." řekl mi otráveně a já ho obdařila vražedným pohledem.
"Drž klapačku a raději nám řekni jak se dostat z týhle ďoury!" řekla jsem mu a strhla mu z ruky gumičku do vlasů. Ne že by ji používal, ale já si vždycky zhruba pět gumiček namotávávala na rukojeť dýky. Vlasy jsem si svázala do vysokého culíku pak přešla k jedné ze stěn a sáhla na ni rukou. Zamračila jsem se.
"Je tohle vůbec poušť? Pojďte se na to vy dva podívat! Je to hlína a ještě k tomu vlhká!" řekla jsem, ale pak mě někdo shodil na zem.
"Kterej debil-!" ale větu jsem nedořekla, když mě stříbrovláska obdařila vražedným pohledem.
"Tsuki, co tu chceš?" uslyšela jsem Urufa.
"Nic, jen jsem to tady přišla omrknout!" řekla Tsuki a já vstala, oprášila si tepláky a přešla k hádající dvojici.
"Uklidněte se vy hrdličky!"
"Nejsme žádný hrdličky!" zaječeli na mě oba.
"Mnoa? Hrdličky..." ušklíbla jsem se a schytala ránu pěstí.
"To si vypiješ ty...ku*vo!" zavrčela jsem a vykopla směrem k Tsuki, která se vyhla a narazila do Kukik.
"Dávej sakra pozor!" odstrčila ji Kukik a tak vypukla hádka a sem tam prolétla nějaká ta pěst.
"Říká ta, která nemá ani sílu na to, aby nakopala prdel jednomu po*ebanýmu žoldákovi!" oplatila jí to Tsuki.
"Tak to bych se mohla hádat!" takhle jsme tam na sebe řvali asi půl hodiny, dokud...
"Ááááá!!" uslyšela jsem ječet Kukik a podívala se na ni jako na blázna. "Do něčeho jsem stoupla!" ječela a já se k ní přesunula.
"He? Co to je za blivajz?" dloubla jsem do zelené hmoty, podobné želatině.
"To je pěkně nechutný." zhodnotila moji činnost Tsuki, která se vedle mě ocitla, ani nevím jak. Já ji ignorovala, přičichla k hmotě, která se mi usadila na ukazováčku a vzápětí se odtáhla. "Smrdí to teda příšerně!" ušklíbla jsem se znechuceně.
"Nebuď labuť a radši řekni co to je." řekl mi Urufu. Podívala jsem se na něj jako na debila.
"Jak ti to mám říct, když to sama nevím? Nejsem přírodověděc." odsekla jsem, když v tom se na mě vylila voda. "Kterej debil-!" zavrčela jsem a podívala se nahoru. Stál tam hnědovlasý kluk, okolo dvaceti let a zubil se na nás.
"Nevím jak dlouho chcete v tom hnízdě sedět, ale co takhle jít nahoru?" zeptal se nás s úsměvem.
"V hnízdě?" podívali jsme se všichni na sebe a teprve teď si všimli obrovských vajec.
"Ano, v hnízdě. A jeho majitelka se brzo vrátí." odpověděl nám kluk a furt se usmíval.
"Dostaň nás odsud!" zaječela jsem na něj. On se jenom ušklíbl, postavil a zasalutoval mi.
"Hned to bude madam!" řekl jako voják a hned nám dolů hodil lano, po kterém jsme vyšplhali. Když jsem se pořádně protáhla až mi ruplo v zádech, tak se nám náš zachránce představil.
Jmenoval se Shou Murasaki. Minulý týden mu bylo dvacet-jedna let, takže jsme mu blahopřáli a Kukik vytáhla ze země plevel, že to má k narozeninám. Já, Urufu a Tsuki jsme na ni koukali jako na UFO, ale Shou to bral s humorem. Rozesmál se na celé kolo a když se přestal smát, tak plevel přijal i s poděkováním. Byl vyšší a štíhlejší postavy. Přitom měl ale svaly. Nemyslím že to byl úplnej svalouš jako bodyguard, ale nebyl úplně jako špejle.
Obličej měl oválnější s hnědýma očima, které zdobily černé řasy. Rty měl spíš menší. 
Dozvěděli jsme se, že jsme se asi nějak "teleportovali" (jinak si to neumím vysvětlit) a skončili tak na Měsíčním ostrově, známém taky jako Ostrov vlků. Shou tomu tady starostuje. Dozvěděli jsme se taky, že jeho přítelkyně Angelica s ním čeká dítě.
"A kdo jste vlastně vy?" zeptal se nás.
"Já jsem Ku-!" začala Kukik mluvit, ale já jsem ji přerušila. Na tom klukovi se mi něco nezdálo.
"Já jsem Kuro," představila jsem se, "a tohle je Aoi." představila jsem nás pod falešnými jmény a Kukik po mě vrhla vražednej pohled. Já ji ale ignorovala. Kluk se na nás chvíli díval vážným pohledem, ale pak zase roztáhl obličej do, pro něj typického, úsměvu.
"Tak či tak, přišli jste všichni čtyři právě včas. Dnes je 50. úplněk od založení Měsíčního ostrova!" prohlásil hrdě a my na něj jen koukali nic neříkajícími výrazy.
"A co to vlastně je?" zeptala jsem se ho. On se pouze usmál ještě víc.
"U nás slavíme každý 10. úplněk od založení Měsíčního ostrova. Chápete? Existujeme již padesát úplňků, to jsou čtyři roky a dva měsíce! A to i přes útoky nepřátel!" prohlašoval slavnostně. My si jen povzdechli.
"Pozvání bychom rádi přijali, ale nemáme co na sebe." snažila se nás z toho Kukik dostat. Ale Shou počítal i s tímhle.
"Nevadí. Nějaké šaty vám propůjčíme. Pojďte za mnou." řekl, chytl mě a Kukik za ruce a táhl nás pryč. Tím pádem byli Urufu a Tsuki povinni běžet za námi.

 

***

 

Hned jak jsme dorazily do Shouovi velké "vily", tak nás hned popadly jeho "služebné" a každého z nás odvedly do jiného pokoje. Měl to tady fakticky luxusní, to se muselo nechat.
Ty jeho služebný mě někam odvedly a furt mi strkaly pod ksicht nějaký různý obrovský a přeplácaný šaty. Všechny měly fialovou barvu, s nějakým jinak barevným dodatkem, z čehož ty dodatky byly většinou krajky. Jedny šaty horší než druhý a mně vždycky spadl kámen ze srdce, když je schovali zpátky do skříně s vrtěním hlavy. Trvalo to asi tak půl hodiny a já už ani nevnímala vzhled šatů. Možná bych se ale dokázala bránit, když mě navlíkali do těch nejméně přeplácaných, ale přitom hrozných šatů, které vytáhly. Prostě šaty nesnáším. Stačily by mi džíny a tričko. Takže to byl pro mě samozřejmě šok, když mě už přichystanou na slavnost postavily před velké zrcadlo. Začala jsem ječet, což zavinilo to, že ke mě přiběhla Kukik oděna stejně jako já. Obě jsme se chvíli dívaly na tu druhou. Najednou se otevřely dveře a v nich stáli Tsuki a Urufu. Zase jsme se na sebe všichni dívali, až jsme to nakonec nevydrželi a vyprskli smíchy. Vypadali jsme strašně.
Dveře se najednou otevřely, už po třetí, a vešel usměvavý Shou, který pochválil naše šaty a vedl nás ven.

 

Shinigami, předtím *vlevo* a potom *vpravo*


Kukik při seznamování a v šatech xD


Chudinka Tsuki xD


A Urufu xD


Ale u Shoua to není tak hrozné...