Sen, nebo skutečnost? aneb Co všechno může zavinit hloupá sázka - Rád tě poznávám, jmenuji se Urufu

17.11.2012 10:05

Jedno slovo: Nudáá! Hej lidi, nevíte jak vymánit z Kukik datum jejího narození? Já jí ho jako řekla jó? Ale z ní něco vymánit je úkol pro Enstaina xD Hele, než začnete nadávat: já opravdu mám rozepsaný to Elfen Lied! Hehe, zase jsem se vrátila ke staré dobré hře DK (Divoké Kmeny) xD Ale stejně je náš kmen nej :P

Shinigami:

Chtěly jsme vyběhnout na ulici, ale ještě předtím jsme se musely zbavit kapaček. Což šlo špatně vzhledem k tomu že mám pravou ruku v sádře. Kukik zase nemohla vstát, protože nemohla vyvlíknou levou nohu z té "věcičky" ve které měla nohu zaháknutou. Když se jí to konečně podařilo, ozval se dalěí výbuch a my upadly na zem. Když se konečně dostaneme ven, přičemž stihla Kukik ukrást berle nějakému starci, ozve se další výbuch.
A další!
Další!
A znova!
Výbuchy se ozývají jeden za druhým jako ohňostroj. Jenže místo barevných paprsků se vzduchem míhají části domů, stromy a lidi. V tom ucítím palčivou bolest. Chytnu se za spánky a padnu na zem. V hlavě mi strašně hučí. Snažím se doplazit ke Kukik, ale jen co pootočím hlavu, zahučí mi v ní ještě víc a zarazím se. Zaslechnu křik, který překrývá druhý. Vidím Kukik a všimnu si že klečí, z očí ji tečou slzy, oči má doširoka otevřené a drží se za hlavu. Potom si uvědomím že ten druhý křik patří mě.
"DÓÓÓST!!!" zakřičím, ale bolest nepomine. Naopak ještě zesílí. Položím si hlavu na zem, v domnění že studená země schladí mou hlavu. Ale houby s octem! Jsme přece v poušti! Teplý písek nás neschladí. V tom uslyším jak Kukik něco zakřičí. Ale nerozumím ji.

Kukik:
"PŘESTAŇTÉÉÉ!!!" zaječím i když mi to bolest zakazovala. A taky jsem na to doplatila! Vidím rozmazaně a nevím, jestli je to tím že mi bolest hlavy otupila mozek, nebo tím že nevidím přes vodopád slz které mi tečou po obličeji a dopadají na suchý písek. Ta bolest je nesnesitelná! Shinigami se tak naštve, že najednou začne do stěny, která patří starému domu, mlátit hlavou až se začnou na stěně objevovat malé, krvavé skvrnky. Rychle vyběhnu, ale zakopnu. Pro samou bolest hlavy jsem úplně zapomněla na zlomenou nohu. V tom mně něco napadlo! Noha mně už skoro nebolí! Možná že když..!
Přestanu myslet na to jaké by to mohlo mít následky a rozběhnu se proti zdi. V hlavě mi pořád hučí a Shinigami nepřestává mlátit hlavou o zeď. Těsně před zdí se trochu sehnu a vykopnu nohu. Bingo! Sádra se pod silou kopu a pevnosti zdi rozpadne! Opatrně nohu pokrčím v koleni. V koleni mi křupne, až to zabolí, ale jinak v poho. Shinigami se na mně podívá se zaschlými slzami v očích, podívá se na zeď, na mně, na zeď, na mně a dál už neváhá. nastaví pravou ruku, otočí se ke zdi pravým bokem a švihnutím se otočí a vrazí rukou do zdi. Napřed se nic neděje, ale nakonec v sádře se přecejen začnou objevovat prasklinky, až se nakonec rozpadne na prach. Chvíli na sádru vyjeveně kouká a pak se pousměje. Usměju se s ní. V té chvíli si něco uvědomím. Bolest pominula! Shinigami si toho všimne taky a znova se na mně podívá. Tentokrát zamyšleně. Nakonec se vrhne na kopu sádry a začne se v ní hrabat.

Shinigami:
Doufala jsem, že tam alespoň něco najdu. Nějaký zdroj té bolesti. Ale ono nic. Přestanu se v tom hrabat, posadím se a začnu přemýšlet. Že by útočník odvolal své Jutsu? To bych nechápala. Z přemýšlení mně vyruší další výbuch a já jen tak tak uhnu před letící střechou, která "mi spadla přímo z nebes". No prostě peklo. Teď už jsem ale byla dost nasraná! Šla jsem na místo odkud se ozývaly vůbuchy...ale hned po prvním kroku mně uvěznila ve svých spárech postel. Další dar z nebes. Zatímco já se snažila dostat ven, protože mně postel doslova přišpendlila k zemi, Kukik umírala smíchy a snažila se to zamaskovat kašlem.
"Ha, ha, ha, bavíš se dobře?" zeptám se uraženě. Bohužel můj uražený hlas nepostřehla. Nebo ho ignorovala. Jo, to bude pravděpodobnější.
"J-jo" vyhrkne mezi smíchy Kukik a z očí ji od smíchu vyhrknou slzy. Začnu ťukat ukazováčkem do země a čekám. Tohle bude na dlouho. Přestanu ťukat prsty a mrknu se na Kukik. Něco se na ni řítí ze shora. Ušklíbnu se. Jashinovi se asi nelíbí že se směje daru z nebes. Jo, už mi hráblo. Jenže potřebuju aby mi pomohla z spod postele.
"Kukik! Pozor!" to tele se furt směje.
"Otoč se!" rozesměje se ještě víc. Nezbývá mi nic jiného.
"PAVOUK!" zaječím vyděšeným hlasem. Kukik vykřikne, uskočí z místa kde doposud stála a vedle ní přistane...strom. To bylo o chlup. Bohužel ona můj plán nepostřehla.
"Kde? Kde?!" začne pištět a já se na ni podívám jako na největšího debila pod Sluncem. Když uviděla můj pohled, pochopila.
"Aha" špitne a já zakroutím očima, protože jinou částí těla momentálně nemůžu hýbat. Pak si všimne že jsem furt uvězněná pod postelí.
"Sorry" řekne a už mi jde na pomoc. Taky už bylo načase. Když mně Kukik osvobodila tak jsem se do ní pěkně obula.
"Co to do hajzlu mělo bejt?! To si říkáš kamarádka?!" začnu na ni křičet a ona chytne další výtlem. Pomalu si začínám myslet jestli neměla lysohlávky.
"M-měla bys bejt ráda, že jsem ti vůbec-" ale zbytek věty přeslechnu protože se těsně vedle nás ozve další výbuch a my odletíme o deset metrů dál.

Kukik:
Dopadnu tvrdě na záda, udělám tři koutouly pozadu, začnu válet sudy, pak něco mezi kotouly a sudy, pak další akrobatické kousky a jako třešnička na dortu je náraz do zdi zakončený opravdu pěknou polohou. Hlava na zemi, záda opřená o zeď, nohy dopadly vedle mojí hlavy a já byla v tu chvíli ráda že mi dali místo té nemocniční noční košile normální pyžamo. Protože fakt nevím jak bych teď vypadala. Mrknu se vedle sebe ale vidím jen Shinigamino tělo, které sebou začne mávat. Leknu se co se stalo že je bez hlavy, ale nakonec začne hrouda písku před tělem růst. Nakonec se z ní vyvalí...Shinigamina hlava plivajíc písek.
"Kterej kretén..!" začne nadávat a mně i v nastálé situaci přemůže záchvat smíchu. Shinigami se na mně podívá vražedným pohledem a já radši zmlknu. I přesto se ale potutelně usmívám. Úsměv mně ale rychle přejde, když vedle dopadne obrovská kobylka (myslím hmyz, ne koně). Bohužel jsme se snažily zrovna najít ztracenu rovnováhu. Když už se k nám vracela, po dopadu zase odešla. Fakt pech! Podívám se na "jezdce" kobylky a zalapám po dechu. Vzpomenu si na ten Sen. Jak jsme spolu s Shinigami utíkaly lesem, a jak nás napadl ten muž. Ten obličej...vypadal jako on! V tom Snu jsme si jenom nevšimly obličeje. Nevěnovaly jsme mu velkou pozornost. Ale když spatříte postavu ze své noční můry, to není normální! Najednou se muž začne smát, a já si všimnu že mu nemůže být víc než 20 let.
"Ale, ale! Kohopak to tady máme? Heh, naše malá nerozlučná dvojice!" podíváme se na něj jak na blázna. Nejsme tady ani měsíc a už jsme tak známé? To se mi nějak nezdá. Ano, je pravda že od doby co jsme tady jsme se od sebe ani nehly, ale to nevypovídá o tom, jak se o nás dozvěděl?
"Sorry, říkal si něco?" zeptá se Shinigami jako úplný idiot a vypadá to že dotyčný má co dělat aby nevybuchl vzteky.
"Moc se za ni omlouvám. Má sklerózu, výpadky paměti. Takže úplně zapomněla že jsi držel hubu." přisadím si.
"Vy jedny malé mrňavé..." začne nám nadávat, ale Shinigami ho vyruší.
"Mrňavé? Mrňavé?! Jsem vysoká přesně 157 centimetrů, možná i víc! Se podívej na sebe! Kdo je tady mrňavý?! Nejsi vyšší o víc než 5 cenťáků, tak drž sakra hubu!" začne mu nadávat až to ten kluk nevydržel a použil techniku.
"Kuchiyose no Jutsu: Smrt!" zakřičí a před námi se objeví postava v kápi a kosou v ruce. Takhle si každý představuje Smrt.
"Kuso!" zakleju. Vypadá to že neovládá pouze Kuchiyose pro hmyz. Ale i temné Kuchiyose. Něco jsem o temném Kuchiyose četla v Gaarově knihovně. Přivolávání "Temných tvorů", "Tvorů temnoty", "Temných stvůr",...těch pojmenování je nespočet. A Smrt je jedna z nejhorších. V knize se psalo už jen o jednom horším než Smrt. O Temném Elfovi. Ten své oběti nejdříve mučí, a teprve potom se smiluje a zabije je. Hlasitě jsem polkla a vrhla na Smrt zděšený pohled.
"Vážně si myslíš že nás tímhle zastrašíš?" ozve se vedle mě a já otočím hlavou. Shinigami tam stála s rukama v bok s drzým, posměšným a vítězným výrazem se dívala na kluka.
"Ty se nebojíš Smrti?" zeptá se muž s hraným překvapením a úsměvem ve tváři.
"Proč bych měla?" odpoví mu Shini, "Smrt je spravedlivá. Na druhou stranu odveze jen ty, kterým už nadešel čas. A NÁŠ čas ještě nenadešel! Musíme se odsud totiž nějak dostat. Navíc bych se ráda dozvěděla jakou známku jsem dostala z té písemky!" řekne Shinigami klidně, uchechtne se a já se v tu chvíli nestačím divit, kde se v ní vzala ta odvaha. Celkem mně překvapila.

Shinigami:
Ne, opravdu nemám ze Smrti strach. Cítím k ní spíš "úctu". Navíc co jsem řekla je pravda. Ještě nenadešel náš čas. Neptejte se mně jak jsem to věděla. prostě jsem to cítila. A já svým pocitům věřím. Podívala jsem se na Smrt. V té knize co jsme tehdy četly bylo, že pohled do jejích očí zabíjí. Nevěřila jsem tomu, ale risknu vše, kromě svého života. Podívám se zpět na muže a podívám se mu do očí. Zrcadlí se v nich pouhá nenávist. Zamračím se, a muž se zase rozesměje.
"Ale, ale! Co se naší Vlčí princezničce nelíbí? Že by to bylo-!" ale v příštím okamžiku už stojíme u zdi a já ho držím pod krkem. Slyším jak vzadu Kukik vyjekne. Muž zalapá po dechu a snaží se mně odstračit. Já ho ale naopak přitisknu ke zdi ještě silněji a on začne v obličeji fialovět.
"D-dost" zalapá znova po dechu a snaží se mně odstrčit. Já ho chci pustit, ale něco mi říká že bych neměla. To tenhle muž teď zranil, a pravděpodobně i zabil desítky - ne, STOVKY možná i TISÍCE lidí! A já cítím že je musím pomstít. Navíc mně urazil.
"Nejsem žádná Vlčí princezna!" zavrčím. To vrčení ale opravdu připomíná naštvaného vlka.
"P-přestaň! Udusíš mně! Přece bys nechtěla zabít člověka!" zasípe.
"Ty nejsi člověk!" zavrčím znova, ale i přesto ho pustím. Spadne na zem a lapá po dechu, který jsem mu s radostí ukradla. S námahou se postaví na nohy a...dá mi pěstí do břicha. Odletím, narazím do zdi a vyrazím si dech. Lapám po dechu zatímco on ke mně přijde, chytne mě za vlasy a prudce s něma škubne dozadu až mám pocit že mi zlomí vaz. Zahekám.
"To jsi přehnala princezničko" řekne mi a trhne ještě prudčeji. Zaskučím. V tom uslyším jak k nám někdo běží. Snažím se trochu pohnout hlavou a všimnu si Kukik jak na něj běží s kunaiem v ruce. Muž vyskočí. I SE MNOU! Dopadneme na zem a já si všimnu že má muž na stehni pouzdro s kunai. Vezmu jeden a bodnu ho do kolena. Zakřičí, ale nepustí mně. Naopak se mi pomstí tím že mi dá facku. Zakřičím. Bolí to. Navíc mně ještě škrábl nehtama a rozryl mi kůžu na tváři. Au! Odhodí mně ke zdi a já už po..třetí? Narazila na tu samou zeď. Rozběhne se proti Kukik.
"Pozor!" Zakřičím, ale marně. Dá ji pěstí a ona narazí do zdi. "NE!" zakřičím. Kukik dopadla na protější zeď a z úst jí vyteče potůček krve. Vidím jak upadá do bezvědomí.
"NÉÉÉÉ!" začnu křičet a před očima se mi zatemní.

   Stojím ve tmavé chodbě. Nic nevidím, jenom tu chodbu a na konci kovové dveře jako od obrovského trezoru. Pomalu se k nim přibližuji. Když se dostanu ke dveřím, vidím že musím zadat kód. Heh, konečně něco moderního? Aniž bych přemýšlela nad následky, zadám provní čísla co mě napadnou: 4860. Kód k mému úžasu doopravdy fungoval a dveře se s cvaknutím otevřou. Vstoupím a nestačím žasnout. Objevila jsem se v lese. Slyším jak se dveře za mnou s řachotem zavřely a rychle se otočím. Ale dveře jsou pryč. Hlasitě polknu a jdu dál lesem. Jsem mrtvá?Běží mi hlavou. Nebo je to pouhý sen? Jdu dál, když v tom zaslechnu šustění listí. Otočím se rychlostí blesku. Nikde nic. Otočím se zpátky a vyjeknu. Aspoň jsem chtěla, jenže z mých úst nevyšla ani souhláska. Přede mnou stál velký černý vlk. Chvíli jen tak stojíme a díváme se jeden druhému do očí.
"Co jsi zač?" vydám ze sebe přiškrceným hlasem.
"Jsem Urufu. Temný vlčí démon." odpoví k mému velkému překvapení hlubokým hlasem.
"Démon?" zašeptám. Cpak bych mohla mít v těle JÁ démona?
"Ano, démon." řekne a já hlasitě polknu. Tohle je jen sen. Jako Sen když jsme s Kukik běžely tím lesem. Vlk-teda vlastně Urufu si všimne jak se tvářím a pochopí.
"Je to na dlouhé vysvětlení. Ale důvod proč jsi tady. Ten chlápek venku se mi nelíbí. Co je zač?"
"Myslela jsem že démoni můžou nahlédnout do mozků svých majitelů." zamračím se.
"Dovol mi to objasnit, nejsem Ocasý démon. Ocasí démoni jsou dost namyšlení, pokud je jejich Jinchuuriki nezkrotí. Zato ostatní démoni maj pochopení pro soukromí" jenom kývnu. Tohle je víc než divné. Ale on pokračuje.
"Ovládáme lidi jen když nám to oni dovolí, nebo je jejich chakra v boji malá, nebo nemají žádnou. Ty máš chakru, ale neumíš ji používat. Navíc můžeš s Kukik ovládat i magii" magii?
"Proto se tě ptám: Shinigami, propůjčím ti tvou chakru. Ale nebude to zadarmo. Mám pár podmínek: Za prvé: Naučíš se ovládat chakru a magii. Za druhé: Nebudeš mi udílet přímé rozkazy. Nesnáším to. Za třetí: Toho chlápka zkopeš do kuličky!" řekne a při poslední větě se ušklíbne a já s ním.
"Nejsi vůbec náročný" uchechtnu a začne mně obalovat černá chakra.

   Probudím se zase venku a první co uvidím je chlápek co se do mně chystá kopnout. Překulím se na záda a zachutím jeho nohu ve vzduchu. Chlápkovi se zůží zorničky, ale to už letí vzduchem. Narazí do zdi, od které se odrzí zpátky ke mně.
"Dark Katon: Goukakyuu no Jutsu!" vykřiknu a na kluka se svalí obrovská ohnivá koule. (Hmm...k večeři si opeču kuře xD) Bohužel ho nezabila.
"Suiton: Mizu Rappa!" vykřikne a proti ohni se vyvalí vodotrysk vody. Můj oheň ale jeho vodu proměnil v páru. V páře se mihne stín až se z ní vyvalí celej kluk a hodí po mně kunaie. Bez problémů se jim vyhnu. Ale už začínám být pěkně naštvaná.
"Temná magie: Tajemné plameny!" zakřičím a vyšlehnou ze mně černé plameny a muž se zarazí. Ukážu na místo kde stojí a na ono místo vyšlehnou černé plameny.