Sen, nebo skutečnost? aneb Co všechno může zavinit hloupá sázka - Pád do propasti

18.01.2013 20:44

Ahoj, tak jsem tady s dalším dílkem této povídky. Povídky teď budu přidávat méně, protože není čas. Zato ale víc kreslím, takže se nedivte případného návalu FanArtů. Píšu taky povídku, pro yaoistky a prozradím že je na pár Gray x  Natsu :-)) Jo, a přecházím zase k pohledu z mé strany xD Eh, zdá se mi to, nebo jsem se v tomhle dílku nějak rozepsala?? -.-"
Vaše Shinigami M.

 

 

Gaara:
Už to jsou tři dny, co Shinigami a Kukik zmizely. Něco jsem si o Zemi Vlků zjistil a vypadá to, že je to malý malý ostrůvek vedle Měsíční země. Není tam ani zakreslený. Ten den co ty dvě odešly, jsem se domluvil s těmi ostrovany, že do týdne se tam objevíme. S Kankurem a Bakim jsme zase domluveni, že jestli se zítra neobjeví, jdeme na misi bez nich.
Zrovna jsem uklízel papíry, když v tom někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte." řekl jsem unaveně.
"Kazekage-sama, máte hosty." oznámil mi jeden s mužů.
"Pozvi je dál, Lorene." odpověděl jsem. V tu chvíli se dveře zavřely a pár sekund na to znovu otevřely.
"Potřebujete něco?" zeptal jsem se a stále hleděl do papírů. Uslyším jak někdo klape botou o podlahu.

Kukik:
"Hmm... vlastně ano." přitakám. Bylo zábavné vidět že nás Gaara nepoznával. "Kdy se koná výlet k vlkům?" zeptala jsem se. Gaara se prudce otočil a usmál se.
"Tak jste se přece jen vrátily." řekl.
"Přece vás nenecháme na holičkách." řekla mu na to Shini. V tom do dveří vtrhl Kankurou.
"Holky! Tak jste se vrátily! He? Nějak vám narostly vlasy." řekl Kankurou.
"Takže sis všiml? Aspoň někdo." řekla Shini a namotala si na prst pramínek vlasů, které teď byly asi 2x delší než když jsme odcházely.
"Ale jak vám mohly vlasy narůst tak rychle?" zajímal se dál Kanky.
"O tom mi nemluv!" zarazila jsem ho. Nechápavě se na mně podíval.
"Když jsme trénovaly, někdy jsme trénovaly spolu, kvůli kombinovaným útokům." začala vysvětlovat Shini. "Ale Urufu a Tsuki si stěžovali, že jsme strašně pomalé. Nějak potom tedy zařídily, úplně jiný čas." řekla a podívala se na mně. Já si povzdechla a pokračovala.
"Takže tady uběhly tři dny, a tam tři roky. Neptejte se jak to udělali. To nevíme." dopověděla jsem.
"Tak či onak, musíme si pospíšit. Zařídil jsem nám loď a ta čekat nebude." ozval se ode dveří. Otočila jsem se a všimla si Bakiho.
"He? Ty myslíš fakt dopředu, nemám pravdu?" Baki se uculil.
"Jenom takhle trošinku." řekl a ukazováčkem a malíčkem naznačil délku cca 1cm.

Shinigami:
Mezitím co se Kukik bavila s Bakim, já přešla ke stolu a vytrhla Gaarovi z rukou list papíru, na kterém byla popsána naše mise a začala číst. Jenže to mi akorát zkazilo náladu. Při každé větě jsem se mračila víc a víc, až jsem nakonec papír zmuchlala, přešla ke Gaarovi a vecpala mu papír do pusy. Překvapeně na mně vyvalil oči.
"Shinigami, děje se něco?" zeptala se mně Kukik. Pouze jsem se mile usmála a otočila se ke Gaarovi. Ani nedutal a jen se na mně koukal.
"Nee-chan, běžte se podívat jestli máme sbaleno." řekla jsem jí.
"Ale vždyť nám to vybavení vezou lodí už na ostrov-!" snažila se odmlouvat ale můj vražedný pohled ji zarazil.
"U-už jdeme." řekla, popadla Bakiho a  Kankura za ruce a táhla je pryč z pokoje. Gaara se na mně vražedně podíval a já ho propálila nebezpečným výrazem.
"Kdo je to Shou?" zeptala jsem se ho. To jméno mi připadalo moc povědomé. Gaara si povzdechl a sáhl do stolu, ze kterého vytáhl papíry, které jsem od něj převzala.
"Shou Murasaki. Věk, 18 let. Váha, 73 kilo, výška 173 cenťáků. Vyrůstal bez rodičů..." mumlala jsem a předčítala každou část listu. Pak jsem se podívala na fotku. Na fotce se na mě usmíval opálený mladík s bílými zuby a hnědýma očima. Byl mi moc šíleně povědomý.
"Gaaro," zvolala jsem na rudovláska. On se na mně otočil. "Udělej mi kopii a pak to po někom pošli. Já už musím." řekla jsem a vyšla ze dveří. V tom mi někdo skočil na záda.
"Shini-chaaan, přežil to Gaara-kun?" zeptala se mně Kukik a mně naskočilo na čele nejméně pět mega žilek (nebo-li křížků).
"Pět vteřin!"  zavrčela jsem a Kukik ztuhla. Pak ze mně skočila a běžela chodbou.'
"Raz..dva...tři čtyři...PĚT!!" rozkřičela jsem se a rozběhla se za modrovláskou.

   Běžely jsme už i vyprahlou pouští. Gaara s Bakim nám přikázali že si máme jít zbalit věco, ale co. Máme výdrž. Kdyžtak tam doběhneme. Když jsem tak běžela, všimla jsem si nějakého jak kdyby "kráteru". Protě díra. Propadlina.
"Kukik, pojď sem!" zavolala jsem na modrovlásku. Ta se otočila a běžela za mnou.
"Co se děje?" zeptala se mně. Já se podívala na propast.
"Cítíš to?" zeptala jsem se. Po krátkém zaváhání krátce a rychle přikývla.
"Mám..?" zeptala se. Já pouze přikýva. Ona pouze zavřela oči a ve vlasech se jí objevily kapky vody. O pár vteřin později se z kapek staly pramínky a když byly o šířce cca 1cm, tak se jí začaly prodlužovat a nakonec je rychlým švihnutím poslala do díry. Pořád měla zavřené oči a já čekala. Všechno se to seběhlo strašně rychle! Najednou se zamračila. Pak oči doširoka otevřela, prameny se jí opět vsákly do vlasů (které měla náhodou suché) a vyjekla, přičemž jí na písku podklouzla noha a ona začala padat.
"Kuki-chan!" vykřikla jsem a chytla ji za lem bílého trička s modrým vyšíváním. Jenže jsem špatně odhadla její váhu a začala padat za ní.
"Kukik! Nemůžeš něco udělat!?" zavolala jsem na modrovlásku. Ona měla zavřené oči a zavrtěla hlavou.
"Proč ne?!" ona nás chce copak zabít!? Konečně otevře oči, ale nebyly to oči Kukik, kterou znám! Bylo v nich zoufalství. Zoufalství ze smrti...
"Něco tam je..." zašeptala, že jsem ji skoro neslyšela.
"He?"
"Něco...bolí to...voda bolí.." tak počkat!
"Voda bolí?" další přikývnutí. Teď jsem si začala myslet že je cvok.
"Mánkote, nic proti Kukajdo, ale vyznat se v tobě je těžší než ve Španělský vesnici." řekla jsem a otočila se abych padala čelem k zemi a natáhla ruce, které jsem překřížila. "Ukolebavka!" zakřičela jsem a mé uši ovanul uklidňující zpěv. Cítila jsem že padáme mnohem pomaleji, ale zároveň se mi klížila víčka. Tahle technika mě strašně vysiluje. Proto bych radši nechala pracovat Kukik. V tom se ukolébavka přerušila a my zase padaly volně vzduchem. Jenže teď jsem uslyšela strašnej křik. Vykřikla jsem a zakryla si uši. Ale zvuk stále pokračoval. V tom jsem na tváři pocítila poryv větru, který mi rozcuchal vlasy a odhalil tak tři malé hvězdičky, které mám vedle pravého oka. V tom řev utichl.
"Shini-chan, jsi v pořádku?" zeptala se mě Kukik. Mě naskočila na čele žilka.
"J-jo... A KOLIKRÁT TI MÁM ŘÍKAT AŤ MI NEŘÍKÁŠ SHINI-CHAN!? JSEM SHINIGAMI! SHINIGAMIIIII!!" zaječela jsem na ni.
"Hai, hai, ale myslíš že je teď na to vhodná doba, Shini-chan?"
"Ty jedna-! Proč by nebyla?"
"Protože pořád padáme vzduchem, Einstaine." upozornila mě a já si teprv teď uvědomila že necítím pevnou půdu pod nohama.
"He!? Nani?! Pořád?!!"
"Jo..." v tom mi hlasitě zakručí v břiše. Kukik na mě vyvalí oči.
"No co je? Mám hlad" (TT_TT)
"Achjo." řekla Kukik a pak jsme dopadly na tvrou zem.
"Áááááu!"
"Co tady ječíš?" zeptala se mě Kukik. "ten pád zas tolik nebolel."
"To není kvůi tomu!"
"Tak kvůli čemu?"
"Myslím že sem někdo zahodil kaktus." (TT__TT)
"Achjo...Jsi beznadějný případ..."
"Jop jop... já vím. Krom toho jsem dopadla na záda...No, můžu aspoň chodit." řekla jsem a byla ráda že jsem do kaktusu nepadala zadkem napřed.
"Pojď sem radši." řekla Kukik a začala mi vytahovat jednu bodlinku po druhé.