Sen, nebo skutečnost? aneb Co všechno může zavinit hloupá sázka - Kukik na pódiu

07.04.2013 17:20

Yo minna! Po X letech další dílek xDD má celé 3 stránky ve wordu, což je na mě celkem dost =D Takže čtěte a písnička se jmenuje: Asonance-Podivný rytíř
P.S.: Tenhle díl je odfláklý, většinou je to jenom písnička, za což se omlouvám
Krásné počtení přeje Shinigami

 

 

 

Oslava byla v plném proudu. Všichni tančili a bavili se. Jedna věc ale Kukik připadala zvláštní.
„Ty, Shini?" zeptala se mně, když jsem se zrovna napila punče.
„Ticho!" sykla jsem na ni.
„No jo." ušklíbla se modrovláska. "Kuro?"
„Co je?"
„Jaktože ostatní mají šaty stříbrné, zatímco my fialové?"
„To je velmi jednoduché!" ozval se za námi mužský hlas a když jsme se obě otočily, uviděly jsme přicházejícího Shoua.
„Měsíc je přece stříbrný! Proto stříbrné šaty, s tmavě modrými vyšívkami."
„A jak vysvětlíš fialové šaty?" zeptala jsem se ho, opírající se o stůl s punčem v ruce.
„Jsem přece z rodiny Murasaki. Murasaki znamená fialová, proto fialové šaty, a žlutá? Oblíbená barva matky." odpověděl, ale při poslední větě jeho hlas nabral smutný nádech.
„Kde máš matku?" zeptala se Kukik.
„Zmlkni!" zasyčela jsem na ni, ale bylo pozdě. Shou sklonil smutně hlavu.
„Umřela..." prohlásil.
„Kdy?" ozvala jsem se. "Jak?" před chvilkou jsem nadávala Kukině a sama dělám to co ona. Rejpu se v cizím životě.
„Hej!" zaslechla jsem Kukik, ale vrhla jsem po ní jen vražedný pohled.
„Jak? Nějací zmrdi zaútočili na vesnici. Kdy? Před třinácti lety, zrovna když se mi narodily sestřičky.“
„Sestřičky?“ a i Kukik je už zvědavá.
„Ano sestřičky…matka tehdy z posledních sil vytvořila portál do jiného světa, kam je poslala. Doteď nevím, kde jsou…“
„Shou…“ zaslechla jsem Kukinin hlas. Já pouze stála s očima doširoka otevřenýma.
„Mimochodem, jak vám jde zpěv?“ zase to byl starý Shou. Při slově ‚zpěv‘ mi zaskočilo pití. Popadla jsem Kukik a strčila ji před sebe.
„Mně zpěv moc nejde, šíleně mě bolí v krku, ale tady Aoi umí zpívat nádherně!“ řekla jsem rychle předstíraným chraptěním.
„C-Co to meleš?! Jak tě může bolet v krku, když jsi na mě ještě před pár hodinama ječela že mě zabiješ?!“ začala hned odmlouvat.
„Zmlkni! A jdi radši na parket!“
„Jdi si tam sama!“
„Neblázni!“
„Já neblázním, ale já nebudu zpívat! To ty tady ovládáš magii zvuků!“ no do háje. Z toho bych se asi nevykroutila.
„Ehm.“ Odkašlal si Shou. S Kukik jsme se začaly rozpačitě smát.
„Tak fajn!“ zavrčela. Já se pouze vítězně usmála. Kukik  mezitím vlezla na něco, čemu by se dalo říkat dřevěné pódium.
„Nyaan, nemáte tady prosím vás něco jako mikrofon?“ ptala se Kukik nějakého muže. Neslyšela bych ji, ale přece jen to byl zvuk. Zvuky patří pouze mně, muhehehee!
Muž se na ni ale koukal jako na blázna. Povzdechla jsem si a z kapsy pod šaty vytáhla malý svitek, který u sebe nosí TenTen. Kousla jsem se do prstu, přejela po svitku palcem a rychle ho odhodila do středu pódia. Svitek ‚vybouchl‘ a když se kouř rozplynul, před Kukik stál najednou mikrofon. Ano, tohle schovávám ve svitcích, které jsou celkem k ničemu. Ona se na mě vděčně podívala. Soustředila jsem se a za chvíli začala hrát hudba. Plýtvat magickou silou a chakrou k tomuhle…Urufu mě zabije. Je to těžké, správná kombinace chakry a magické energie…divné, že? Kukik konečně začala.

 

Neznámý rytíř přijel nedávno k nám, 
za ženu chce si mě vzít.
Do hrabství na severním pobřeží 
mám na jeho hrad odejít.

 

Ta písnička. Měla jsem co dělat, abych nezrušila kouzlo.  Později se jí na ni musím zeptat.

 

Přines mi zlato, co tvůj otec má, 
a šperky od matky své.
a přiveď pár koní, co ponesou nás
na cestě nebezpečné.

 

Byla jsem mimo. Ségra zpívat umí.

 

Nasedla na klisnu bílou jak sníh, 
on na černém hřebci jel.
A jeli tak dlouho až pohasl den,
a měsíc se na nebi skvěl.

Ach zastav můj milý, jsem unavená, 
musím si odpočinout.
Tak nechej mě napít a na chvíli jen 
ve tvém náručí spočinout.

Rytíř však koně jen pobídl v cval, 
že jak vítr letěli tmou.
Jen vydrž má lásko, už za krátký čas, 
uvidíš komnatu svou.

 

Vím co se stane. Ta toho muže nakonec zabije.

 

A tak jeli nocí dál na sever, 
už padala vysílením.
Až dojeli k útesům na pobřeží, 
bylo pár hodin před svítáním.

Chystej se na smrt má milovaná, 
hrob ve vlnách budeš mít.
Šest dívek už jsem tu dřív utopil 
a sedmá teď ty musíš být.

Svlékej lásko svůj hedvábný šat, 
ten zajisté musím ti vzít.
Vždyť bylo by škoda tak nádherný háv 
na mořském dně nechat shnít.

Když si mám svléknout svůj hedvábný šat, 
tak podej mi přikrývku svou
Nedopustím, aby lupič a vrah 
spatřil mě odhalenou

S úšklebkem od ní odvrátil tvář, 
a cár hadrů hodit jí chtěl
když vrazila do něj až zavrávoral 
a z útesu do moře sjel

Jen ochutnej moře, rytíři můj, 
stejnou smrt pro tebe mám!
Vždyť šesti dívkám jsi životy vzal, 
však po sedmé zemřeš ty sám!

Chvíli tam stála bez pohnutí, 
než jeho křik ve vlnách ztich’
zpěněný příboj ho na skály hnal 
a na cáry roztříštil v nich

 

Co jsem říkala. Chvíli bylo ticho a vteřinu na to už začalo publikum tleskat. Ušklíbla jsem se a přestala se soustředit, takže hudba konečně utichla a já se přidala k publiku. Kukik se dívala napřed trochu překvapeně, ale nakonec slezla a po chvilce už začali hrát nějakou klasiku. Kukik k nám přišla, vyrvala mi z ruky punč a pořádně se napila.
„Hele!“ zavrčela jsem se smíchem. Ona jenon vyplázla jazyk. Potvora.
„Mno co, tys nestála na pódiu.“ Ušklíbla se a když se napila, čmajzla jsem ze stolu růžovou kočičí masku a nasadila si ji na hlavu. Přesně podle očekávání Kukik vybuchla smíchy a zaskočila jí voda.
„Říkala jsi něco??“
„Ne, neříkala!“
„Hodná holka!“ poplácala jsem ji po hlavě jako malého pejska.
„Mno jo, ale-!“ když se chystala dopovědět větu, zabodly se vedle její hlavy kunaie. Podívala se na mě, ale já jen zavrtěla hlavou. Pak vykulila oči.
„K zemi!“ zaječela a v přiští chvíli jsme leželi na zemi. Když příval kunaiů konečně ustal, vzhlédla jsem. Nikde nikdo. Teda…jakože nikde nebyli nepřátelé! Parta a ostatní lidé tam byli a…panikařili. Prostě ječeli, pobíhali sem a tam a nakonec se zavírali do domů.