RPS -část 8.

05.04.2014 18:07

Kukik:

Když jsem vešla do třídy, rozhlédla jsem se okolo sebe, bylo tu jen pár lidí. Bylo docela brzy, ale přesto i v tuto chvíli tu vždycky bývá spolužáků víc. Rychle jsme si uvědomila, co se stalo… Včera vlastně pár spolužáků zemřelo, podle toho, co si pamatuji, zemřelo asi 6 lidí a 2 byli těžce zraněni a není jisté, jestli přežijí. Mnoho dalších bylo taktéž zraněno, ale většinou šlo o lehčí zranění. Přesto bylo jasné, že po tomto incidentu spousta lidí nepůjde do školy.
Sedla jsem si na židli a znuděně se podívala na mobil. Zkontrolovala jsem čas a opět porovnala stav třídy. Tohle bude ještě zajímavý!

 

 

Shichi:

,,Proces dokončen.“ Šeptla jsem si jen tak pro sebe, když jsem se z formy “totálního rozkladu“ vrátila zase do své původní. Byl nový den a já jsem se těšila z mističky léků a tabletek, které mi za chvíli doveze na pokoj sestra. Také jsem si všimla, že na moje oddělení vezli hodně lůžek s nějakými zraněnými, tak v mém věku. Zahlédla jsem i jednu holku, která chodí do třídy s tou Kuki, nebo jak se vlastně jmenuje. Říkala jsem si, co se stalo, že jich vezou zrovna do nemocnice. Třeba ve škole vypukla nějaká epidemie, nebo je zmasakroval některý z učitelů. Protože jsem už ale slyšela vozík s prášky a snídaní, neslyšela jsem, co si povídají doktoři stojící na chodbě s formuláři v rukách a pozdvihnutým obočím.

 

Shinigami:

Celou noc jsem nemohla usnout. Pořád mě to žralo. Co byli kurva zač? A co chtěli? Zamračila jsem se a podívala se na černý budík s motivem AC/DC. Hodiny ukazovaly tři hodiny ráno.

"Těžce nasrat..." zamumlala jsem a vstala, převlékla se a šla ven, abych si zchladila hlavu.

Teď stojím tady. Na cizí verandě a piju. Piju, piju a piju doufajíc, že ze mě všechny problémy spadnou. Bezúspěšně. Nevím proč, ale dneska se ne a ne ožrat. Zavrčela jsem a zahodila flašku.

"Kdo je tam?!" uslyšela jsem mužský hlas z domu, tak jsem rychle vzala nohy na ramena a poslouchala ještě nadávky na mou adresu. Podívala jsem se na hodinky. Za chvíli začne škola.

Rozběhla jsem se rychle domů, kde jsem na sebe hodila ve spěchu školní uniformu, vyčistila si zuby a popadla tašku. Chvíli jsem uvažovala, jestli si mám vzít i pistole. Katany si beru vždycky, protože po škole chodívám někdy trénovat. Navíc mám na ně povolení. Ale na pistole ne...Nakonec jsem se na to vykašlala. Jednu jsem si zastrčila vzadu za pásek sukně -jak já ji nesnáším- a druhou jsem si připevnila na pravé  stehno tak, abych na ni dosáhla i přes katanu. Pak jsem si ještě do vysokých bot strčila svoji dýku a rozběhla se ke škole.

"Shini-chwaan, kam ten spěch?" uslyšela jsem za sebou hlas a otočila se. Stála tam partička kluků. Dva z nich jsem znala. Jeden z nich byl ten, kterého jsem zmlátila v bufetě. Ostatní jsem nikdy neviděla. Povytasila jsem katanu. Pochybuju, že si chtěj povídat.

 

Ket:

Ráno jsem ve šla do třídy, a trošku se divali ''Naše třída je nějaka tichá''. Šla jsem za Kuki a ona se na mě podívala docela zamračeně. Tím jejím pohledem jsem si vlastně spoměl na včerejšek, šla sem k lavici a přichystala

jsem se na první hodinu. Zjistili jsme že učitelka, byla zraněna takže do školy nedošla. Ředitel do rozhlasu řekl

''Dneska se nebude učit první tři hodiny''. Přemýšleli jsme co budem dělat. Zamyšleně jsem se koukla na Kuki a Shini

a doufám že něco vymyslí, když máme tři volné hodiny.

 

 

Andy:

Jelikož jsem se dostala ze své deprese, zůstali jsme já a Jackob doma a už jsme se nikam jinam nechystali.. Vzali jsme si pár balíků sušenek ke mě do pokoje, tam jsme chvilku byly ale po chvilce jsme se rozhodli že na střeše je líp. Vyšplhali jsme na střechu spolu se sušenkama, a sedli si na matraci kterou jsme tam měla už nachystanou. Zase jsme si povídali a dívali se na přírodu a celé město. Nevím jsetli to byla jenom moje domněnka, ale Jackob se mi zdál tak trochu nervozní.. ,,Co je?'' zeptala jsem se ho a podívala jsem se mu hluboko do očí.. Jackob znervozněj eště víc, ale přesvědčoval mě o tom že se nic nestalo.. Povídali jsme si celé hodiny, ale pak došlo k jednomu tématu.. Jackob se mě zeptal jestli mám kluka.. ,,Už jsme si o tom jednou povídali pamatuješ?'' řekla jsme klidným hlasem, dívala se do dálky.. ,,Já vím, jenom se chci ujistit jestli pořád platí to, že nikoho nemáš..'' prohlásil Jackob a otočil se na mě.. ,,Kdybych někoho měla, tak bych ti to řekla.'' ušklíbla jsem se, a u toho chroupala sušenky.. Zeptala jsem se ho znova na to samí co on mě.. V podstatě odpověděl úplně stejně.. Když jsem mu oznámila že fakt nikoho nemám, vypadalo to že se Jackobovi ulevilo, a už nebyl tak nervozní.. Jenom jsem se pousmála a podívala se na hvězdy.. Ještě nešly moc vidět protože nebyla dostatečná tma, ale jak jsme si celé ty hodiny s Jackobem povídali, co nevidět byla noc a hvězdy začali žářit.. Společně s Jackobem jsme se leželi na matraci, a dívali se na ty úžasný hvězdy.. Zkoumali jsme kde je velkej a malej vůz a tak.. Jelikož jsem byla unavená, kupodivu jsem usla.. Jackob si toho všimnul až když jsem neodpovídala na jeho otázky.. Byla jsem v takovým polospánku.. Zaregistrovala jsem jak mě Jackob vzal do náruče, a odnesl do mé postele.. Trochu jsem předpokládala že Jackob přespí u mě, a tak jsem měla v pokoji nachystanou matraci pro tenhle případ.. Jak jsem si myslela, Jackob si nychystal matraci hned vedle mé postele, a už se chystal že taky půjde spát.. Trvá mi docela dlouhou dobu neš usnu, můj polospánek trvá klidně několik hodin neš fakt tvrdě usnu, takže jsem v podstatě Jackoba tiše pozorovala jak si chystá matraci.. Dávala jsem si bacha aby Jackob nepoznal že nespím, byla to docela sranda sledovat ho.. protože když si chystal tu matraci, zakopnul a spadnul a zem, pak na něco šlápnul, a při tom se snažil ''nevzbudit'' mě.. Musela jsem se fakt držet abych se tam nezačla smát.. Jackob už si lehal, ale pak se natáhl nade mě, a řekl tichým hlasem ,,Miluju Tě!..''. Pak si klidně lehnul, a za chvilku usnul... Byla jsem červená jako rajče když jsem to slyšela.. ale nesměla jsme na sobě nic znát, což bylo docela dost těžký... Jakcob klidně usnul, takže to nevypadalo že by předpokládal že jsem to mohla slyšet.. Zbytek noci jsem nemohla usnout.. pořád jsem musela myslet na to, co mi Jackob řekl i když jsem to v podstatě neměla slyšet.. Když už vycházelo slunko, rozhodla jsem se, že nachystám sušenky.. Jackob eště tvrdě spal, tak jsem aspoň stihla uvařit čaj, a nasypat sušenky do misek.. Jenom jsem se na něj podívala a už jsem musela myslet na ten včerejšek.. Červenala jsem se a zase vypadala jako rajče.. Položila jsem čaje a misky na tác.. a šla zpátky do mžho pokoje.. Jackob se už vzbudil, ještě rozespalým hlasem a s úsměvem na tváři mi řekl ,,Ohayo!..''. Rase jsem si vzpoměla na včerejšek a začla se červenat.. ,,Ohayo'' vyhrkla jsem ze sebe.. Jackob se na mě chvilku nechápavě díval, ale jelikož byla eště ospalej, lehnul si, a neřešil to.. Podala jsem mu čaj a sušenky, sedla si na postel, a tvářila se trochu rozpačitě.. Jackob očividně nic netušil, a tak si pokojně jedl svoje sušenky a k tomu pil čaj.. ,,Co budem dělat dneska?'' optal se Jackob a podíval se na mě.. ,,Mě je to jedno'' prohlásila jsem a šla si sednout do okna.. Jackob se na mě chvilku nechápavě díval a pak řekl, že jsem dneska ňáká divná.. ,,Já a divná? Né to né..'' uklidňovala jsem ho, a pořád seděla v tom okně.. Snažila jsem se aspoň nemyslet na to co řekl včera.. ale když se to tak vezme, tak on je první kluk co mi to kdy řekl... Řeknem si to na rovinu.. nejsem zrovna typ kterej by nějakym způsobem přitahoval kluky.. a když jo, tak je odkopnu, protože to sou buď debilové nebo vypadaj jak buzny..

 

 

Shichi:

,, Doktor, sestra, sestra, doktor, sestra, mrtvola, doktor…“ Počítala jsem míhající se lidi v bílých pláštích, které pobíhali sem a tam po nemocniční chodbě. Pořád měli něco na práci, pospíchali, zapisovali a mě to začalo nudit. Odhrnula jsem peřinu, posadila se a znuděným pohledem jsem se podívala na talíř se snídaní. Byla to vajíčka. Já si ZÁSADNĚ nedávám vajíčka k snídani, ne prostě ne! Tak jsem aspoň vypila čerstvě uvařený čaj a zase se zachumlala do peřiny. I když mě bolela hlava, dalo se to vydržet, ale pořád jsem musela přemýšlet nad tím, jestli mé síly neslábnou, docela dlouho už jsem necvičila a od posledního tréninku jsem ztratila hodně sil, takže jsem vysílenější než kdy jindy předtím. A to mě ještě chtějí krmit tady tímhle ztvárněným zlem se žlutým uprostřed s bílým okrajem. Doufám, že mě přijde alespoň někdo navštívit a donese nějaký jídlo k jídlu, protože tohle už je vrchol. ,,Vajíčka k snídani..“ Opakovala jsem si pro sebe nazlobeně. Kdo ví, co do toho ti doktoři nacpali za uspávadlo, nebo jed, protože to jak pořád spím není normální. Navíc, jsem úplně omámená a to mi zatím dali jenom nějaký uklidňující lentilky na zlepšení chuti, po těch jejich čajích. Najednou jsem uslyšela známou melodii mého telefonu, který jsem po chvíli zvedla: ,, Tady Shichi Midokawa.“ Ozvala jsem se do telefonu s neznámým číslem, ale zatím jsem v něm slyšela jen chrčení a skřípání.. ,, Je tam někdo ? Prosím odpovězte..“ Zeptala jsem se slušně a čekala na odpověď, které se mi stále nedostávalo. ,,……TŮŮT……TŮŮT…….“ ,, Dobrý den, tento hovor byl nečekaně přerušen, čekejte prosím, co nejdříve vás spojíme s volajícím.“ Slyšela jsem automat telefonní linky, ale trošku už mě docházela trpělivost. ,,…… TŮŮT ……. TŮŮT …… TŮŮuutt.“ ,,Volané číslo neexistuje. “ Ozvalo se z mobilu a hovor nečekaně skončil. Trošku mi to vrtalo hlavou. Kdo by mi volal, z cizího čísla a neozval se? A ještě k tomu se dočkám toho, že volané číslo neexistuje... Třeba to byla paní Ritokime, nebo učitelka. Každopádně je to asi porucha na lince.

 

Alex:

Zase škola...zabručí a přitáhne do školy. Má natrženej ret, zlomenej nos a roztržený obočí ale jinak.. relativně žije. Taková ostuda.. dostala jí její kopie a navíc poslala k zemi a uspala..! Vtrhne do školy a míří do třídy.Neví jak dlouho tu nebyla ani neví jak se dostala domu. Po útoku, tedy po tý kopačce si nepamatuje skoro nic. Nějakej kluk na ní civý. ,,Hej! Přestaň čumět nebo tě taky přikrášlim!" zabručí a zapadne do lavice. Vlastně očekává akorád že na ní bude každej koukat ale že jít blíž a začít konverzaci se nepokusí nikdo. Přece se jí lidi bojej a nemaj rádi tak proč by se to mělo změnit teď?

 

 

Kukik:
Pohlédla jsem na právě příchozí Alex a okamžitě jí pozdravila, tím jsem si vysloužila zděšené, nechápavé a obdivuhodné pohledy spolužáků. S Alex moc lidí, když nemusí, rozhovor nezačíná.
Aniž bych počkala, jestli mi černovláska odpoví, jsem vyletěla ze třídy, najít své dvojče, abych jí mohla sdělit, že máme první tři hodiny volno. Pochybuji o tom, že něco z toho slyšela…
Zamířila jsem do šatny, a když jsem zjistila, že tam Shini není, vydala jsem se před školu. Před školou taktéž nebyla, a tak jsem se vydala směrem domů.
Těsně před domem jsem Shini doopravdy spatřila a nebyla sama. Máchala kolem sebe svou katanou a nějaká parta kluků od ní zděšeně uskakovala. Sedla jsem si kousek od nich a chvíli je pozorovala, když v tom mi u nohou přistál jeden z kluků.
„Yo!“ pozdravila jsem s milým úsměvem. Ten kluk mi byl odněkud povědomý, možná ze školy… Onen kluk vytáhl z kapsy nůž, vyskočil a přiložil mi ho ke krku, pak se otočil k Shini.
„Odlož tu zbraň a nic se jí nestane.“ Křikl na Shini a ukázal na mě. Cítila jsem, jak ve mně vře krev a na čele mi naskočila žilka. Jestli si myslí, že tohle přežije, tak je na omylu!

 

 

Shinigami:

Když na mě ti kluci vystartovali, tasila jsem Tanaku. Kakuto jsem tasit nechtěla, přišlo mi to zbytečné, navíc její touha po krvi je opravdu velká.

"Démone! Démone, démone, démone démone...DÉMONE!!" křičel pořád a já nechápavě uhýbala a odrážela útoky katanou.

"Cože?" zeptala jsem se.

"Zabila jsi je...zabila...Zabila jsi naše rodiny!" zakřičel a já koukala. Krev ve mně vřela krev. Takže ty kopie nezmizely.

"Opravdu poslední, o co bych se měla zajímat, je vražda lidí, který znám jenom od vidění! Vrať se na zem!" zakřičela jsem a praštila ho pěstí tak silně, že odletěl k nohám Kukik, která se tu objevila jako zjevení. Okamžitě vyskočil na nohy a přiložil jí ke krku Švýcarský nožík.

"Odlož tu zbraň a nic se jí nestane!" zakřičel a já sklonila katanu. Když se ke mně začali ostatní kluci začali přibližovat, přitiskla jsem si volnou dlaň k čelu, zaklonila hlavu dozadu a katanu upustila na zem. Pak jsem se začala smát.

Smála jsem se jako psychopatický blázen a nesnažila se svůj smích krotit, takže všichni kolemjdoucí nás obcházeli obloukem. Kluk roztřeseně přitiskl nůž k ségřinému krku ještě víc a já pomalu začala cítit, jak nade mnou začíná brát vládu Kuro. Prostě je toho na mě v poslední době moc. Nakonec mi zfialovělo oko a já se stala jsem přihlížejícím. Stála jsem v temnotě a jen tiše pozorovala, co Kuro vyvádí.

Smála se ještě chvíli, než její smích utichl. Nesnažila jsem se jí bránit. To udělám, až začnou problémy.

"A co jako?" zeptala se a já i přesto, že jsem měla oči zavřené, viděla všechno, co vidí v tu chvíli ona.

"C-co prosím?" zeptal se kluk a ona si sedla na zem. Když se na ni vrhli ostatní, odhodila je takovou silou, že probourali zdi nejbližšího domu.

"Snad si vážně nemyslíš, že pro ni," ukázala na Kukik, "nůž u krku něco znamená. Nebo snad jo?" zeptala se a povytáhla obočí. Ptala se Kukik, ne kluka.

 

 

Shichi:

V nemocnici jsou buď postižení, staří nebo zranění lidi.... Tak co tu dělám já ? Zalehávám tu místo někomu, kdo to opravdu potřebuje, má vážné nebo nakažlivé zranění, tak proč já ? To, že mě nějakej pošuk trefil flaškou do hlavy je přeci úplně absurdní důvod pro pobyt v nemocnici. Určitě si to ti doktoři jen vymysleli, aby z nás vytáhli peníze - tak jak to vlastně dělá celý svět. Ještě, že je tu takový klid a mám pokoj pro sebe, protože jediné co by mi ještě scházelo by bylo, že by tu řvalo nějaké dítě a dovolávalo se rodičů. To bych už asi nesnesla... Ostatně, tím jak tady přemýšlím, jen ztrácím čas. Začíná mi tu už tak trochu hrabat z těch sterilních obleků, sterilních lidí, sterilního jídla, takže musím pryč co nejrychleji. Ale jak ? Oknem ? No, to je asi jediný způsob, ale naprosto neuskutečnitelný tak, aby mě nikdo neviděl.Tak jsem si raději sedla na okraj postele a rýpla do vajíček, která se zatřášla jako rosol. Bílek se odstěhoval na druhou stranu talíře a žloutek vytekl. Celé se to smíchalo a udělalo to řídkou kaši podobnou moči. Bylo mi na blití... Popadla jsem prostěradlo, zmuchlala a nacpala pod peřinu - musím přeci udělat nějakou iluzi o tom, že tu sem. Zkontrovala jsem stav oken a prohlédla si kličky u oken. To bude v cajku, když si spočítám, že jedna minuta má šedesát sekund a za každých třicet sekund tu projdou dvě sestry prosti sobě a tři doktoři to tu hlídají, takže mám volných pět sekund, kdy nikho nechodí. A tak jsem začala vymýšlet svůj plán útěku.