RPS -část 7.

05.04.2014 18:04

Kukik:
„Shin, Shin, Shin!“ Dloubala jsem do svého dvojčete tužkou, které mě vůbec nevnímalo.
„Shiniííí, Shinííí, začneš mě konečně vnímat?“ Zakřičela jsem na své dvojče a podívala jsem se na ní nechápavým pohledem.
 

 

Shinigami:

Vzhlédla jsem ke svému modrovlasému dvojčeti a hlasitě zívla. Opsala z tabule pár vět a když učitelka přestala psát a začala vysvětlovat, unaveně jsem se k ní otočila.

"Co je?" zavrčela jsem s vražedným pohledem, který varoval, že nechci být rušena, pokud někde nehoří.

 

Kukik:
„Já se jen chtěla zeptat, jestli mi půjčíš zelenou pastelku, moje se zlomila…“ Vysvětlila jsem.
„Nad čím přemýšlíš?“ Otázala jsem se a podezřívavě se na ní podívala.

 

Shinigami:
Hrábla jsem do pouzdra a vytáhla hrst plnou pastelek. Většina z nich se okamžitě pod sílou stisku rozpůlila. Položila jsem je Kukině na papír a ignorovala její otázku.

 

 

Zoui:

Bylo asi okolo 10 hodin dopoledne a Natsu prišel tak jak slíbil akorát dřív. Zase mi chvíli vyprávěl co se ve škole dělo ale mě to nijak

zvlášť nezajímalo. Ntasu řekl že tady dneska nemůže zůstat tak dlouho a že musí odejít dřív. Tak jsem šla aspoň  udělat nějaký čaj a přinesla

jakési sušenky co jsem našla. Povídali jsem si a u toho hráli hry. Pak se mě Natsu zeptal kam bych chtěla jít až půjdeme ven. Jediné co jsem

mu mohla odpovědět bylo:,,Nevím..''.

Natsu se jen pousmál a začal navrhovat: kino,.....

Nevěděla jsem co mám vybrat :D upřímě bylo mi to docela jednou kam půjdeme šlo mi jen o to abych tam šla s ním. Nakonec jsem se rozhodli

že půjdeme jen tak na procházku třeba do lesa a pak se třeba projdeme po městě a kde se nám zachce. Podle mě to byl dobrý nápad. Aspoň budeme

mít čas si cestou povídat a víc se seznámit. Když se nad tím tak zamyslím vlastně toho o sobě moc nevíme i když si často povídáme :D

No každopádně jsem ráda že jsem s ním..

 

 

Shichi:

Nejenže mám po včerejšku průšvih ve škole, ale také doma. Paní  Ritokime se dnes vrátí z jižní Ameriky, kde byla 3 měsíce, tak jí musím uvítat. Ale asi ji moc nepotěším, když zjistí, že je celý byt vybílený a já se ve škole neukázala zrovna v nejlepším světle. Když už je řeč o škole, dneska jsem musela podstoupit přednášku o pravidlech a jak se má slušný žák školy chovat a vlastně kompletní znaky slušného chování. Byla jsem pořád ještě unavená z toho přepadení a nemohla na nic jiného myslet, proto mi hodiny ve škole ubíhaly vážně pomalu a občas jsem ani nedávala pozor. O přestávce na oběd  jsem si skoro až s vlastním donucením snědla rýžové knedlíčky a napila čerstvé bezové šťávy. Najednou ke mně přišel takový kluk s hnědými vlasy a rozhozenou náladou, který se jen tak přišoural a podal mi obal mých brýlí. Divný… Poděkovala jsem tedy, ale nějak jsem si nemohla vybavit, kde se u něj ten obal vzal.

 

 

Andy :

Pořád jsme si povídali, a pak nás napadlo, si něco udělat k jídlu... Od včerejška jsme nic nejedli, takže jsem se rozhodla upiplat ňejakej to jídlo.. Doma jsem našla sušenky, a rýži. ,,K jídlu bude onigiri, a jako dezert sušenky'' vyjekla jsem, a šla do kuchyně.. Noha mě pořád bolela, ale už né tak, abych nemohla chodit.. Rýže byla uvařená, stačilo ji jen natvarovat do požadovaného tvaru... trojúhelník. Byl to trochu problém protože jelikož sem nešikovná, moje trojúhelníčky vypadaly jako dost špatné obdélníčky.. ,,Na tvaru nezáleží, hlavně že to bude dobrý'' pomyslela jsem si jako slova útěchy kvůli tomu že neumím vytvarovat ani debilní trojúhelník.. No co, přinesla jsem na talíři ty zdeformované obdélníčky, a pro upřesnění jsem řekla že je to onigiri.. Šla jsem do kuchyně pro sušenky, a něco k pití.. U prstřed kuchyně stálo nějaké monstrum, trochu podobné jako to v lese.. Stála jsem tam, přesně jako v tom lese.. Nechtěla jsem volat Jackoba, protože jeho zranění nebylo ještě pořád vyléčený.. To monstrum nebylo tak velký jako to minule, takže jsem žila v představě, že bude slabý.. Začala jsem uvažovat jak ho porazit bez použití magie a vrozené schopnosti.. ale bohužel jsme stejně musela obě schopnosti použít.. ,,Jestli Jackob sejde ty schody, a uvidí to monstrum, bude chtít bojovat, a ven ho taky vzít nemůžu protože to bych ohrozila ostatní lidi'' pomyslela jsem si, a tak jsem impulzivně vyskočila z okna, a snažila se monstrum odlákat od všech těch domů.. Jelikož jsme ještě nebyla ve své formě, nemohla jsem ten boj moc protahovat, a ještě k tomu, kdyby to trvalo moc dlouho, Jackobovi by asi bylo divný, že tak dlouho nejdu.. Když jsme monstrum odlákala dostatečně daleko, mohla jsem si ho prohlýdnout, a odhadnout jeho slabiny.. Bylo to snažší než včera, protože včera byla tma, a v podstatě nebyl čas na strategie.. Monstrum bylo v podstatě menší vydání toho ze včerejška, akorát toto mělo úplně černý oči. Jeho slabina bylo nejspíš břicho.. nevím jak jsem na to přišla, ale prostě mě napadlo břicho... Plnou silou (nebo spíš silou která mi ještě zbyla) jsme zaútočila na břicho toho monstra, a ještě k tomu jsme využila svou vrozenou schopnost, a dala mu ještě jedu ránu do zad.. Monstrum se svalilo na zem, a naštěstí umřelo.. Dávala jsem si bacha na jeho drápy, protože jsem měla zkušenost s předchozím bojem.. ,,Co se to tady poslední dobou děje?'' zeptala jsem se sama sebe, a přemýšlela nad tím, kde se tady vzaly ty monstra.. na svou odpověď jsem nepřišla, ale rozhodla jsem se že ji musím nějakým způsobem najít.. Musela jsem se vrátit zpátky do domu, a to rychle.. už tak jsem ztratila hodně času jen odlákáním toho monstra, a nějakou dobu jsem s ním bojovala.. Byla jsem pryč asi čtvrt hodiny.. ,,A sakra'' pomyslela jsem si, a teleportovala se zpátky do své kuchyně.. Blbý bylo, že tam zrovna stál Jackob.. díky bohu že byl otočenej zády ke mě a díval se z okna.. Napadlo mě, že se teleportuju k hlavním dveřím, a jakože jsem teď přišla.. To co mě napadlo, jsem hned udělala, a vyšlo to.. Jackob otevřel dveře, a ptal se mě co dělám venku.. V mojí strategii jsem si vymyslela i odpověď na tuhle otázku.. zněla asi takhle : ,,No víš.. udělalo se mi trochu blbě, a tak jsem šla ven na čerstvej vzduch''. Kamenem úrazu bylo, když se mě Jackob zeptal, co to za mnou běželo když jsem utíkala do lesa (ano, to monstrum jsem odlákala do lesa). Když se zeptal na toto, trochu jsem zpanikařila, protože jsem věděla že z tohohle se asi nevykecám.. ,,Ále, to nic nebylo'' prohlásila jsem, a mávla rukou.. Jackob se ale  touhle odpovědí nasmířil a začal mě vyslíchat kdo to byl atd.. Řekla jsem, že to byl nějakej chlap kterej mě honil když sem byla na čerstvym vzduchu. Tomu už Jackob trochu věřil, ale pořád měl ten svůj podezdřívavej pohled, jako kdybych mu něco tajila.. Tenhle pohled jsem jaksi ignorovala, a šla pro sušenky.. Jackob mě chytil za ruku a řekl starostlivě ,,Měla bys na sebe dávat větší pozor, si zraněná, neměla by si lítat po lese, a ještě k tomu sama..'' Otočila jsem se na něj, usmála se, a prohlásila s úsměvem na tváři ,,Neboj se, poradila jsem si sama už dost dlouho.. tohle není nic co bych nezvládla''. Jackob mi pustil ruku, a já šla pro ty slíbené sušenky.. V tu chvíli jsem si pomyslela, že bych Jackobovi mohla říct o svých schopnostech.. ale tohle tajemství jsem střežila celej život, a já ho teď jenom tak prozradím?? šrotovalo mi to v hlavě po celou dobu chystání sušenek.. Pak jsem se rozhodla.. řeknu mu to.. jako prvnímu člověku.... Šla jsem nahoru do pokoje s miskou plnou sušenek.. Vylazla jsem na střechu, a pobídla Jackoby ať jde taky.. Jackob se na mě chvíli tázavě díval, protože jsem měla docela vážný pohled, a to u mě nebývá moc často.. Jackob vylezl na střechu, a zeptal se co mu chci říct.. Začala jsem větou ,,Mám tajemství...'' bylo to pro mě docela těžký vyzradit takovýhle tajemství, protože jsme možná jedinná kdo má tuhle schopnost, a kdyby to Jackob vykecal někomu jinýmu, možná by mě chtěli zkoumat nebu tak něco.. prostě jsem se docela bála ýe to vykecá.. Jackob mě pobídl ať pokračuju, protože po větě ,,Mám tajemství'' byla pauza. Odhodlala jsem se, zhluboka se nadechla, a řekla.. ,, Jsem uživatel jinýho ohně než máš ty,.. jak jsi včera viděl ty modro zelený plameny.. ty byly moje.. a taky k tomu rychlímu přemýstění na ten strom, a taky ke mě domů... s tím měla co dočinění moje vrozená schopnost..'' Jackob se jen nechápavě díval bez jakéhokoliv slova.. ,,Upřímě?.. Bylo mi jasný že ty plameny, i to rychlí přemýstění není jak tak..'' prohlásil Jackob, a u toho se usmíval...

 

 

 

Ket:

Zatím co jsem se ostatním smála, že musí být ve škole, já seděla doma, povídala si s rodičema a s Saskeyem, hráli sme hry a perfekně sme si to užívali. Poslala jsem SMSku Kuki, co dělají a v duchu jsem si říkala ''co asi dělají, smála jsem se jak debil“.

 

 

Shichi:

,,Hej ty!“ křikla jsem na neznámého a on se leknutím otočil. ,, Ehm… kde jsi k němu přišel ?“ Válelo se to na zemi.“ Řekl a šel pryč. No jasně, určitě mu budu věřit! Vzápětí jsem dojedla své rýžové knedlíčky a šla zpátky do třídy. Na polední přestávku tam bylo celkem rušno, ale i tak mě to nijak nepřekvapovalo. Jako normálně jsem si tedy nachystala na další hodinu -japonština- a sedla do lavice. Venku dnes bylo krásně, mraky pluly a ve mně se zase probuzovaly básnické náměty. Dívala jsem se jen tak na tu krásnou oblohu a přemýšlela. Najednou BUM! Něco mě praštilo zezadu do hlavy a já omdlela. ,,Co jsi to udělal!“ ... ,,Asi je po ní..“ …. ,,Ale prosim tě jenom to dělá.“ … ,, No já nevim neměli bychom ji rači…..“ – Slyšela jsem ještě ve vědomí potichu se ztrácející hlasy. Vlastně v podstatě nevím jak se má takový omdlený člověk cítit, když se po 5ti hodinách probudí v sanitce a na kapačkách. Dnes i včera byl vážně den na nic. Jsem snad prokletá ? A kým ? Možná to prostě všechno se vším souvisí. Třeba i to jak jsem včera večer cítila tu strašnou sílu, která jako by se mi zarývala do duše. A souvisí s tím i to,jak jsem dnes ráno v televizi viděla lidi říkající o nějakých paranormálních bytostech,co se objevují v městě ? No měla bych se ještě zeptat těch holek, co jsem potkala cestou z hospody, jestli třeba něco neviděli nebo tak. Ale raději si teď nebudu dělat moc velké iluze o tom co budu dělat, až budu zase v poho. Tedy až mě propustí z nemocnice…

 

 

Kukik:
Ležela jsem znuděně na lavici, když v tom mi pípl mobil. Smska, pomyslela jsem si a mobil vzápětí otevřela. Docela mě ani nepřekvapilo, že píše Maki, psala mi často, za což jsem mohla být ráda, protože mě alespoň trochu odreagovala od těch učitelčiných keců. Otevřela jsem zprávu, kde bylo napsané:

''Ahojky Kuki, jak se máte ve škole, a co Shini pořád je ožralá??''

Přečetla jsem smsku a hned Maki odpověděla, že je tu nuda a že Shin už je celkem v pohodě, vynechala jsem tu část, že je už od rána nevrlá, ale to Shini byla vždycky, když jí něco žralo… Předpokládala jsem, že přemýšlela nad tou holkou ze včerejška, ale ptát jsem se jí nechtěla.
Konečně zazvonilo na konec hodiny, teď měla začít hodina magie. To byl snad jediný předmět, ve kterém všichni dávali pozor, neboť se všichni chtěli stát dobrými mágy. Krom toho nám učitelka dneska slíbila, že vyvolá démony nižších tříd, které sice zvládneme porazit levou rukou a se zavřenýma očima, ale aspoň něco…
Konečně hodina začala a učitelka nás všechny vyhnala do bojové arény. Fakt super, pomyslela jsem si, když jsem se dozvěděla, že budeme bojovat všichni společně, akorát se mi někteří budou motat pod nohama… Učitelka do arény vpustila 10 démonů nižší třídy a dokonce i 5 nižší-střední třídy, což byly démoni o něco málo silnější než nižší třída, přesto né tolik silní…
Jakmile všichni uvolnili své magické schopnosti, začalo se dít něco zvláštního. Ozval se výbuch nedaleko od nás, jako kdyby někdo odpálil bombu, hned vedle arény. Následně se ozvaly další výbuchy a následný hrozivý křik. Nic takového jsem v životě neslyšela a i přesto, že jsem zvyklá od Shini na jakékoliv zvuky, musela jsem si zacpat uši. Následně se z kouře a ohně vyřítilo desítky příšer, podobných těm, které jsme viděly včera. Bylo mi jasné, že v tom prsty učitelka rozhodně nemá…
„Shin! Udělej s tím zvukem něco!“ Křikla jsem na své dvojče a stále si zacpávala uši.

 

 

Shinigami:

Byla jsem mimo, ale když se ozvaly ty zvuky, hned jsem oživla. Tohle je můj útok! Pokud se zvukové vlny ještě o něco zvýší, všem ve vzdálenosti menší než 10m pod tím tlakem vybouchne hlava! Doslova!

Soustředila jsem magii a vytvořila okolo celé třídy zvukotěsné pole. Bohužel příliš pozdě. Viděla jsem, jak dvěma spolužákům, kteří byli ode mě moc daleko, bouchaj hlavy a jejich mozky mi doletěly k nohám. Potlačila jsem zvracení a ze všech sil držela pole. Pak se kouře objevila zase ona. Ta z tý hospody. Moje kopie. Zamračila jsem se a holka zaklonila krkem tak, že jí v něm ruplo. Zase! MOJE gesto.

"Osoba zaměřena. Hlavní mise: zneškodnit SKM. Vedlejší mise: zneškodnit svědky." zamumlala jako robot, ale stále s tím psychopatickým výrazem. Pak jsem v kouři zaznamenala další stín. Když ta osoba vyšla, doslova mi to vyrazilo dech, až moje pole spadlo. Naštěstí už zvuky přestaly. Ale co je důležitější...

"KURO?!" vyhrkla jsem překvapeně na černovlásku s fialovým okem, ve kterém měla červenou satanistickou hvězdu. Ale to mi nesedí. Je to jenom moje rozdvojená osobnost. Ne samostatná bytost! Ale nebyl pochyb. I Kuro uvnitř mě si toho všimla. Pak z kouře začaly vycházet další postavy. Některé vypadaly jako monstra, jiné jako lidi, které moc dobře znám. Kukik, Shou, Aki, Ket, Andy, Secre...a dokonce i učitelky. Stoupla jsem si do bojové pozice a ostatní mě napodobili, popřípadě se přesunuli někam, kde jim to víc vyhovovalo. Hledala jsem i učitelku. Je zkušená, pokud nastane boj, jako že doopravdy nastane, bude nepostradatelná. Pak jsem ji našla. Blížila se k její kopii a-...

"Dobrý den. Vypadá to, že vaši žáci k vám mají poměrně velkou úctu. Ti naši jsou velmi problematičtí. Máte na to nějaký trik? Že mi něco poradíte?" ptala se brejlatá učitelka a se mnou to doslova seklo o zem.

 

 

Shichi:   

Odpoledne, potom co se u mě vystřídal snad tucet doktorů, se do nemocnice přiřítila paní Ritokime s haldou tašek. Udýchaně se ptala na cestu a na oddělení kde ležím, div ji ty tašky nespadly. Když se konečně dostala na to správné oddělení, hledala ještě můj pokoj, ale to už jí nedělalo takový problém. Když mě uviděla, vrhla se rovnou ke mně a zatřásla se mnou: ,,Shichi jsi celá?! Volali mě rovnou z letiště. Co se stalo??" Otevřela jsem oči a zabručela. Nejdřív jsem nevěděla co se děje, v podstatě ani jak se tu vzala paní Ritokime, ale byla jsem ráda, že dojela. I když na druhou stranu jsem nemohla pomyslet ani na to, co se mnou bude až příjde domů. A také se k ní určitě nedostalo, že mám údajně otřes mozku po uhození bychle do týlu, takže jsem jí to, potom co jsem se samozřejmě vzpamatovala, musela všechno vystvětlit jako červ kaprovi. ,,..ale jinak je mi opravdu dobře." Zakončila jsem to prostou odpovědí. ,,A do kdy si tě tu nechají, nebo kdy budeš moci domů ?" Zeptala se starostlivě a unaveně. ,,To nevím, prozatím mi nic takového neříkali." Odvětila jsem a na chvíli jsem zavřela oči. Poté ke mně mluvila a vyprávěla mi o svých cestách, říkala jak zdolávala řeky a jedla bizony ( no nevím ) a jak potkala nové a zajímavé lidi. Najednou došla zdravotní sestra a řekla nám, že končí návštevy a tak by jsme tu debatu měly ukončit.Ještě mě  paní Ritokime obdařila ovocem a zeleninou, obejmula mě a měla se na odchod. Raději jsem ji ale připomněla, ať ve škole potvrdí moji absenci, kdyby náhodou došlo k nějakému nedorozumění. Kývla a rázným krokem odešla. Místnost teď trošku zesmutněla, potěmněla. Ale nepatrné paprsky slunečního svitu  ji naplnily alespoň na chvíli světlem. Slyšela jsem jen pípající přístroje a občas se míhající sestry s vozíky plné léků. Kéž bych teď mohla být někde na louce mezi voňavými květy jarních rostlin... Ticho mě přemohlo a já usla ...

 

 

Kukik:
Naše učitelka byla vždycky trochu nechápavá, ale když na ni její kopie vytáhla nůž, pochopila správně, že tu nejsou na to, aby si povídali, a přešla taktéž do bojové pozice.
Zmateně jsem koukala na svojí kopii, která měla místo modrozelených očí žluté, ty mám vždycky, když se přeměním ve vlka. Taktéž jsem si všimla, že má místo normálních uší vlčí. Byla to taková napůl přeměna a mně to přišlo docela i vtipné.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem přátelsky, v domnění, že mi bude alespoň trochu podobná i v chování, ale docela mě zklamala, když vytasila katanu a bez odpovědi se vrhla na mě. Tenhle styl útočení mi byl povědomý, vzápětí jsem zjistila, že tak vlastně bojuji i já. Skvěle, takže mají i stejné schopnosti v boji. Je to jako bychom museli porazit sami sebe…
Pousmála jsem se nad tou představou, vždycky jsem chtěla zjistit, jak moc silná jsem. Vytasila jsem taktéž katanu a rozeběhla se dívce naproti.

 

 

Shichi:

 

Spala jsem velmi dlouho, protože jsem se probudila až v noci. Vstala jsem z postele, přistoupila k oknu a chytla za kličku. Chvilku jsem tam s tím bojovala, ale potom klička povolila a já ucítila čerstvý vánek temné noci - ůplně jiná vůně než sterilizovaný oblečení a prázdně bílé stěny. Chvíli jsem u toho okna stála, ale vzápětí si šla opět lehnout, nechtěla jsem totiž, aby se mi podlomily nohy a spadla jsem, jako se mi to běžně stává. V nemocnici je prostě takový klid, že se nedá spát ani v noci a tak jsem zbytek noci jen tak přemýšlela o životě.

 

 

Shinigami:

Stála jsem proti své kopii v bojové pozici a přemýšlela. Jaká bude strategie? Tu nikdy neřeším, mlátím do všeho, co se hýbe. Co když někomu ublížím? Je to jejich vina, nemaj se mi pléct do cesty. Co bude její první útok? To opravdu nevím, ale pokud je opravdu moje kopie, použije...

"Taka Nami!" vykřikla Shinigami č. 2, vyskočila do vzduchu, švihla meči a vytvořila tím náraz vzduchu, kterému jsem se vyhla jen o chlup.

"Teď já!" zakřičela jsem a rozběhla se jejím směrem, přičemž jsem obě katany držela nad rameny. "Nanajuu nana: Pound Cannon!" křikla jsem a švihla kruhovitě oběma katanami a vytvořila tím dva projektily stlačeného vzduchu. Jenže ona se tomu vyhla. Tohle bude nadlouho...

 

 

 

Andy:

Když se Jackob usmál, usmála jsem se taky a ještě se pro jistotu zeptala jsetli to nikomu neřekne.. Jackob se zapřísáhnul že nikomu o tom nikdy neřekne, a u toho se pořád usmíval. ,,Čemu se furt smeješ?'' zeptala jsem se a začala se smát taky.. Jackob mi to ani nevysvětloval. Prostě jsme se smáli na střeše jak dva blbci.. Naše zranění byly v docela dobrém stavu, takže jsem se rozhodli, že se půjdem projít, a budeme trénovat naše schopnosti. Nezapoměla jsem taky Jackobovi říct, že jsem svým schopnostem nevěnovala pozornost, takže jsem v podstatě nováček. Jackob řekl, že jestli je moje magie podobná té jeho, naučí mě několik technik a fíglů jak na to. Když jsme se dostali do lesa, začalo naše trénování magie. Nejdřív jsme zapalovali stromy, a mířili na ně (procvičování přesnosti). Pak jsme si dali závody u kterejch jsme mohli využívat magii popřípadě schopnosti (s ohněm si moc nepomůžete když běžíte závod, ale s mou vrozenou schopností to byla jasný vítězství). Jak už jsem řekl, já jsem byla vítěz a Jackob to projel na plné čáře.. Moc sme to neprožívali, protože jsem měla jistou výhodu.. Když jsme procvičili snad všechno co šlo, Jackob navrhl že si dáme duel, aby zjistil jestli je ten můj oheň fakt silnější než ten jeho.. Nesouhlasila jsem, protože kdo ví co by se mohlo stát.. a Jackoba jsem ohrozit fakt nechtěla, ještě k tomu jsme se teprve zotavili ze zranění, a on už chce bojovat jeden na jednoho.. Duel jsem odmítala pořád a pořád dokola, ale Jackob si stál za svým. Pak mě napadl ďábelský plán jak vyhovět Jackobovi a při tom mu neublížit.. S duelem jsem souhlasila, ale už na začátku jsem do toho nedávala všechno. Jenom jsem tam stála a vyhýbala jsem se jeho útokům. Jackob si toho rychle všimnou a začal svoje útoky zrychlovat, aby mě donutim něco dělat (jako bránit se mou magii). V mrštnosti jsem byla průměrně dobrá, takže když Jackob zrychlil, byla to docela fuška, všechno se vyhnout.. Párkrát mě jeho oheň trefil, ale zranění se zase vyléčilo, a bylo to jako kdyby mě nikdy nezasáhl. Čekekala jsem, až se Jackob unaví, a vzdá to.. Jenomže Jackob měl docela výdrž, takže náš ''duel'' trval docela dlouhou dobu, že to začlo unavovat spíš mě jak Jackoba.. ,,Už bude konec?'' zeptala jsem se, a u toho si povzdechla.. ,,Až začneš útočit!'' odsekl Jackob, a nepolevoval ze svými útoky.. ,,Ty to fakt nevzdáš co?'' prohlásila jsem, a u toho se usmívala.. Aby byla Jackob konečně spokojenej, použila jsem svou magii.. né že bych ji postala na Jackoba, ale udělala jsem to tak, že jsem mířila na oblohu.. Když to půjde do oblohy, nikomu se nic nestane, a všichni budem spokojení.. Jenomže Jackob, ten lehkomyslnej blbec.. se schválně dostal před můj plamen, a chtěl se nechat schválně zasáhnout, aby věděl co to udělá.. Na poslední chvíli jsem svoje plameny odvolala a zaječela ,,Ty blbečku!!'' byla jsem fakt ve stresu... skoro mi do očí vyhrkly slzy.. ,,Nikdy proti tobě tu magii nepoužiju.. nikdy!!'' zaječela jsem na něj.. I když jsem plameny odvolala, Jackobovi to zasáhlo kousek ruky.. To místo kde ho to zasáhlo.... se proměnilo.. v prach... Díky bohu že to bylo jen malý místečko.. kdyby to byla celá ruka, nebo dokonce celý tělo... mohla jsem ho zabít... Jackob nejdřív svoje zranění schovával.. ale po pár minutách jsem na to přišla sama.. Když jsem viděla to co jsem mu udělala.. zděšeně jsem se dívala na jeho ruku.. ,,To nic není..'' ukidňoval mě Jackob a držel za rameno.. ,,Promiň, promiň'' opakovala jsem pořád dokola, a pomalu ale jistě jsem upadala do deprese... Běžela jsem zpátky do svýho domu.. a tam jsem depresi propadla úplně.. seděla jsem na poseli, a hypnotizovala zeď... Nejedla jsem, nepila jsem.. prostě jsem si pořád přehrávala co jsem mu udělala... ,,Jackob je můj jedinej kámoš a já mu udělám tohle?.. co sem to za zrůdu'' pomyslela jsem si, a propadala své depresi čím dál víc... Kdybych ublížila někomu jinýmu tak by mě to tak nevzalo jako tohle... ,,Ta pordavačka měla pravdu.. jsem zrůda...'' řekla jsem si potichu.. a pořád hypnotizovala zeď.... Všchno jsem ignorovala.. Jackob se snažil dostat ke mě domů.. mlátil na dveře... volal na mě.. ale já jsem si toho nevšímala, a seděla na posteli.. Nakonec se Jackob dostal ke mě domů, a vyrazil jedno z oken.. Všechno jsem ignorovala a pořád hypnotizovala zeď.. Jackob se postavil přede mě.. chytil mě za ramena.. a řekl ,,Jsem v pohodě.. Nemusíš se o mě bát''.. Já jsem se jenom podívala na jeho ruku, a řekla polohlasem ,,Jsem zrůda''.. u toho mi tekly slzy po tváři.. Jackob se na mě jsem smutně podíval... Dal mi pusu... obejmul mě... a řekl ,,Ty nejsi, a nikdy nebudeš zrůda..''.. Překvapeně jsem se dívala na Jackoba, ale v tu chvíli jsem to neřešila, a obejmula ho.. V podstatě mě dostal z mé deprese.. ale moje rozhodnutí, že proti němu už nikdy svou magii nepoužiju se nemění..

 

 

Alex:

Uvidí svojí kopii. ,,Hej já!" ukáže na kopii. ,,Sem poď!" ZAvrčí a kopii si přitáhne protože ona nepříde a prostě se s ní porve. ,,Věděla jsem že sem dobrá.. ale že..tolik? " pochválí se když se vyhejbá útokům kopie a ona zase jejím. ,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Zařve její kopie tak, až vylítnou nejbližší okna a střepy se zapíchnou do nejbližších studentů i jejich kopií. ,,Kousanec do nohy jsi nečekala co?" Popíchne svou kopii která vrčí a kňučí. ,,Ale ty jsi nestihla uhnout tomuhle!" zašklebí se a kopne Alex do obličeje. Tu brutální sílu mají obě stejnou. Bolest.Krev. Tma. Ticho.. ,,Jsi slabá!" Zašklebí se kopie a nechá mrtvě vypadající Alex ležet a jde terorizovat jinam.

 

 

Kukik:
Všude kolem se nese křik a všude lítá krev. Povzdychnu si a rozhlídnu se okolo sebe, přičemž jsem stále odrážela útoky mého druhého já. Pohled na celou místnost byl skličující, neboť jsem tu viděla i spoustu mrtvých spolužáků, ale na druhou stranu tu bylo i hodně mrtvých kopií. Rozdíl mezi kopií a originálem byl ten, že kopie se vždy rozpadla na černý prach, kterého se okolo válelo docela dost.
Podívala jsem se na bojující učitelky, pořádně jsem nemohla rozeznat která je která, ale nakonec jsem přeci naší učitelku poznala, neboť její kopie měla o trochu tmavší oči. Učitelka měla jasně navrch a kopii tlačila do kouta. V poslední chvíli, když už učitelka měla svou zbraň těsně nad hlavou kopie, kopie vyskočila a hlasitě zavřeštěla, na to všem kopiím zasvítily oči, roztáhly křídla a vydaly se za ní. Všichni ustupovaly!
„Sakra co to mělo bejt!?“ Vyhrkla jsem ze sebe a znovu jsem se rozhlédla po spolužácích, pár jich bylo zraněných, a tak jsem k nim hned přiskočila a jednoho po druhém jsem se snažila vyléčit. Byla jsem ráda, že ovládám léčení a taky, že jsem měla ještě docela dost energie…

 

 

Shichi:

Začínalo nepatrně svítat. Ležela jsem v posteli a přemýšlela *celou noc nespala* . Odhaduju, že byly tak tři ráno nebo nějak tak, protože venku bylo spíše šedivo než černo. To asi proto, že znečištění dnešní doby je strašnější než strašné. Vzápětí jsem si vzpomněla, co mě vlastně tlačí u obroučky na brýlích a vytáhla z miniaturní kapsičky u brýlí tabletku. Natáhla jsem se pro sklenici s vodou a tabletku jednoduše spolkla. Její hnusná chuť projela mým krkem a přes hltan a jícen rovnou do žaludku. Ve mně to škublo, odkašlala jsem do kapesníku divnou slizkou tekutinu – už jsem si zvykla- a proměnila jsem se v hromádku masa, kostí, vnitřností a kůže. Mé tělo to tak dělat musí. Nejen že umím levitovat, musím se navíc jednou za čas rozložit, aby mé tělo vydrželo nárazy levitačních sil a tlaku vzduchu. Upřímně, je to něco, jako to dělávají zombíci, akorát, že nejím lidské mozky , nepřežírám se lidského masa a mám to pod kontrolou. Navíc, tyhle pilulky mi pomáhají urychlit rozklad ( normálně bych se toto stalo až tak za dvě hodiny, což nemohu riskovat.

 

 

Ket:

Je těsně po boji z kopiema, Je když sme se rozhlíželi kolem sebe, viděli jsme že sposta studentů,

bylo ztaněno, a nekolik znich i zabito. Viděla jsem Kuki jak zraněné lečí ''Nechceš pomoct?''.

Kukik přikívla hlavou a já začla pomáhat z lečením. Klíčem berana přivolala Aries, a řekla jí

ať mi pomůže. Hned to šlo rychleji. Do večera jsme byly s Kukik hotové. Já jsem stratila hodně

energie, vůbec netuším proč. Potom jsem ještě pomohla uklidit arenu, zůstala jsem tam dlouho

a učitelka se na mě dívala a v hlavě si říkala '' Ketheine pomáha uklízet? Se nevid každý den''. Když

jsme skončili z uklidem areny, šli jsme domů. Druhý den jsem šla nevyspaná do školy. Neustale jsem myslela, co se včera stalo...