My máme sestru!? Aneb pozvánka na svatbu! Kapitola VII.

27.08.2013 20:17

 

Tak pokráčko trochu brzy xD Ale Shini chtěla pokráčko xP Takže užijte čtení xP

 

My máme sestru!? Aneb pozvánka na svatbu!

Kapitola VII.

 

 

Kukik:

„Takže… vy jste Shouovi sestry?“ vyhrkla překvapením zelenovláska.

„Jop to jsme, a kdo jsi vlastně ty?“ zeptala jsem se.

„Akimoto“ představila se, poté s vážnou tváří dodala „Murasaki.“ Při příjmení jsem se nechápavě podívala na Shoua a ten překvapením vykulil oči a přísahala bych, že na chvíli přestal i dýchat.

„To není pravda! Lžeš!“ vykřikl na ni Shou po chvíli vzpamatování.

„Akimoto je mrtvý!“ vykřikl snad ještě hlasitěji.

„Shini, on je to kluk?“ obrátila jsem se na mé dvojče s otazníkama v očích.

„Eh… asi jo“ přitakala Shin.

„Mrtvý? Jo? To sis vážně myslel, že se nechám tak snadno zabít?“ sjela…vlastně sjel Shoua káravým pohledem.

„Ale…vždyť si přeci….“ Na chvíli se odmlčel.

„Spadl? Jo? Taky, že spadl!“ dopověděl za něj, ale teď už sem vážně přestávala vědět o co jde.

„Nechcete nám to někdo vysvětlit?!“ vykřikly jsme se Shinigami zároveň. Tenhle člověk se tu jen tak objeví a začne tvrdit, že je náš bratr… Vážně to trochu přestávám chápat.

„Eh… Tak snad abych vám to všem vysvětlil…“ začal Akimito.

 

Před 15 lety

„Nii-san, nii-san, půjdeme si zase hrát?“ zeptal se Akimoto Shoua.

„Hm, hm, zahrajeme si na schovku, ty počítáš, já se schovávám“ přikývl Shou a rozeběhl se k lesu. Akimoto smutně pokrčil rameny a začal počítat, když napočítal do 20-ti vydal se hledat, jenže v tu dobu už byl Shou daleko.

„Tady mě nenajde“ řekl Shou pro sebe a schoval se do jedné jeskyně. Jeskyně se nacházela kousek od skal a samozřejmě ke skalám měli od rodičů zakázáno chodit, jenže Shou rád porušoval zákazy.

Akimoto hledal víc jak přes 3 hodiny a hledaní ho už vůbec nebavilo, ale měl bratra rád a při pomyšlení, že se mu mohlo něco stát, raději nepřestával.

„Nii-san, nii-san“ nepřestával volat, ale žádné odpovědi se mu nedoneslo, když uplynula další asi hodina začalo hustě pršet, ale Akimoto se přesto nehodlal vzdát, musel svého bratra najít. Les už prohledal téměř celý a nenapadalo ho žádné jiné místo, kde by mohl být, když v tom si vzpomněl na skály, Shou na ně často lezl a ani zákaz rodičů pro něj nebyl zábranou.

„Jasně bude tam“ řekl Akimoto plný očekávání a rozeběhl se k onomu místu, cesta byla už téměř promáčená, takže Akimoto mnohokrát upadl na zem, ale vždy se zase postavil na nohy. Když ke skalám doběhl, začal šplhat nahoru, prsty mu podkluzovaly na mokrém kameni a několikrát si odřel ruku a kolena. Konečně byl nahoře.

„Nii-san!“ zakřičel, jak nejlépe dovedl, jeho hlas se k němu odrážel jako ozvěna.

„Aki?“ zeptal se nechápavě Shou sám sebe a vylezl ze své skrýše, když v tom ho spatřil stát nahoře na skále.

„Aki, co tam děláš!?“ vyjekl polekaně Shou.

„Nii-san“ zaradoval se Akimoto, ale v tu chvíli mu podklouzla noha, Shou sebou polekaně cukl, ale nemohl bratrovi nijak pomoct, řítil se na druhou stranu, kde byla hluboká propast a přístup tam byl téměř nemožný, takže domněnka, že ho chytí, byla téměř nemožná.

„Aki!“ vyjekl Shou.

„Našel jsem tě…“ řekl Akimoto a poté Shouovi zmizel z dohledu.

„Aki!“ vyjekl znovu a do očí se mu navalily slzy, všechno byla jeho chyba, kdyby se neschovával tak dlouho, a kdyby se neschovával tady. Všechno teď mohlo být jinak.

 

 

 „A jak to bylo dál? Co se stalo potom? Jak si se zachránil?“ přerušila jsem ho z výkladu.

„Počkej, všechno se dozvíš“ odpověděl prostě.

„Zkrátka jsem se stačil chytit jednoho kamene, vyčnívající ze skály a podařilo se mi sešplhat dolů, chtěl jsem se vrátit zpátky, ale nemohl jsem, protože z propasti se nebylo možné téměř vůbec dostat, bloudil jsem tam dlouho a snažil se najít cestu ven. Byl jsem na pokraji smrti, když v tom jsme narazil na jednoho muže, který mi zachránil život, chtěl abych s ním odešel… Z počátku jsem nechtěl, ale dlužil jsem mu to… Tenhle člověk mě vytrénoval a všemu naučil, jenže ani on to neudělal jen tak… Před pár měsíci, se mě pokusil zabít, protože chtěl získat moje vlčí schopnosti, nevím, jak to chtěl udělat, ale věřte tomu, že by toho schopnej byl, celej život se přehraboval v různých knížkách… Moje zabití se mu ovšem nepodařilo, jedinej, kdo byl zabit byl on… No vážně, nezní to hrozné… Člověk, kterej mě všemu naučil a já ho po těch všech letech prostě zabil.“ Dokončil své vyprávění a upadal do hluboké deprese.

„Že si mu to dlužil! Co je to za kecy?! Proč si prostě nepřišel?! Celých 15 let si mě nechal žít v domnění, že si mrtvý!“ křičel na něj Shou a v očích se mu leskly slzy.

„Gomene nii-san, ale nemohl jsem…“ na chvíli se odmlčel.

„Počkat, mám to chápat tak, že si i náš bratr?“ zeptala se Shini, která už tuhle situaci začínala chápat.

„Jasně, že jste! Jsme s Shouem dvojčata!“ řekl další informaci, kterou jsme doposud nevěděly.

„Ale…když jsem dvojčata… nebáli se vás lidé?“ v klanu Wolf’s Night byla legenda, že se jednou narodí dvojčata, a že budou mít velkou sílu, kvůli tomu nás s Shini lidé nesnášeli.

„Ne, vůbec ne, nikdo to nevěděl… To, že jsme dvojčata se tajilo, na veřejnost jsem vůbec nechodil a lidi ani nevěděli, že žiju, v 5-ti letech jsem se prostě ztratil a bylo po problému.“ Odpověděl Aki.

„Jsem rád,  že tě zase vidím“ řekl Shou a pevně Akiho objal, nejspíš si Shou uvědomil, že se Aki nevrátil hlavně kvůli tomu, aby měli lidé Shoua nadále rádi, nebo alespoň mě to tak připadalo.

„Já chci taky obejmout“ vykřikla jsem a objala oba své bratry a chvatně chytila Shini za ruku a přitáhla jí taky do rodinného obětí…

 

Další kapitola: https://anime-povidky-cz.webnode.cz/news/my-mame-sestru-aneb-pozvanka-na-svatbu-kapitola-viii-/