My máme sestru!? Aneb pozvánka na svatbu! Kapitola IX.

19.04.2014 21:34

My máme sestru!? Aneb pozvánka na svatbu!

Kapitola IX

 

„Ááááá, co to-to-to jako má být!?“ Ozval se odněkud děsný křik, netrvalo dlouho, než jsme s Shini pochopily, komu patří.
„Řekla bych, že se nám Aki probral…“ Prohlásila jsem škodolibě a neubránila jsem se mírnému smíchu. „Jo, jdeme to omrknout.“ Zavelela Shini a já se zvedla ze své postele.
„Kdo-kdo to-to-to udělal!?“ Křičel stále Aki a neubránil se i pár nadávkám. Stál před zrcadlem a nevěřícně do něj koukal a ukazoval s napřaženým prstem do zrcadla na jeho vlasy.
„Nii-san, co tu řveš?“ Zeptala jsem se klidným hlasem, aby Aki nepobral podezření, že jsme to byly my, i když jsem v sobě dusila smích.
„Jéé, Aki , ty ses ostříhal? Sluší ti to.“ Pochválila mu Shini účes a bylo na ní vidět, že se taky hodně přemáhá, aby nevyprskla smíchy.
„Proč mám pocit, že o tom něco víte?“ Zeptal se Aki podezřívavě. „A o čem bychom měly vědět?“  Otázala se Shini a nahodila ten nejnechápavější pohled. To už jsem ale nevydržela a začala se smát, netrvalo dlouho a Shini se taky přidala.
„Připadá vám to vtipné?“ Okřikl nás Aki a spražil nás káravým pohledem. „Go-gomenasi, nii-san, ale měl by ses vidět, „ ‚proč mám pocit, že o tom něco víte?‘ he, he, vypadáš vtipně“. Vysoukala jsem ze sebe přes smích a napodobila jsem při tom hlas Akiho.
„A běžně na sobě nosíte zelený vlasy?!“ Zeptal se Aki lehce naštvaným hlasem a sebral z mého ramene zelený vlas-sakra, asi se tam musel zatoulat, jak jsme Akiho stříhali… V tom jsme se Shini přestaly smát a nasadily jsme andílkovské výrazy.
„Co se stalo?“ Otázal se Shou, který právě přišel. Aki obrátil pozornost na něj, takže jsme se se Shini rychle vytratily.
„Přišel na to.“ Zaklela jsem a svalila se pod velký strom nedaleko od domu Shoua a Angee.
„Ale stálo to za to!“ Křikla Shini přes smích. „To teda!“ Přitakala jsem.
„Teď bychom se chvíli neměly vracet domů, dokud Aki nevychladne.“ Navrhla jsem a Shini ihned přikývla.
„Ale měly bychom ještě zajít pro Yuki.“ Vzpomněla jsem si na psíka, který teď musel být zavřený v pokoji a šíleně se nudit, Shini opět přikývla a pomalu jsme se vkradly do domu bez povšimnutí.
Zaběhly jsme do pokoje a Yuki začala šťastně vrtět ocasem a rozeběhla se za námi.
„Tak jdeme ven, holka. Určitě se tu musíš nudit.“ Poplácala jsem Yuki po hlavě.“Tak a teď rychle odsud.“ Připomněla Shini a pomalu jsme se vytratily z pokoje.
„Kampak to jdete?“ Uslyšela jsem za sebou a leknutím jsme nadskočily a otočily se za hlasem.
„Shou?“ Vykřikly jsme obě naráz. Čekaly jsme, že bude zle, ale reakce Shoua nás vážně překvapila.
„Co se týče Akiho, tak to se vám povedlo, vypadá teď mnohem líp.“ Pochválil nás.
„A co se týče toho psa,“ ukázal na Yuki. „Nemusíte ho pořád schovávat.
„Jak dlouho o něm víš?“ Zeptaly jsme se překvapeně. „Už od tý doby, co tu je, viděl jsem s ním Shini.“ Vysvětlil a Shini se na mě obrátila s naštvaným pohledem. –Přeci jen já jsem měla hlídat, jestli někdo nejde.
„Teď už radši zmizte, Aki je pořád dost naštvaný.“ Pobídl nás k východu. „Díky.“ Křikly jsme obě a vyrazily ven s Yuki v patách.
„Jo a ještě abych nezapomněl, nemohly byste roznést tyhle pozvánky?“ Zeptal se a podal nám balík papírů. Vzala jsem jednu pozvánku a přečetla si ji, byla to pozvánka na svatbu už se zítřejším datem.
„Už zítra?“ Zeptala jsem se nechápavě a Shou přikývl. „Proč to odkládat… Teď už běžte.“ Rozkázal, když slyšel blížící se kroky, nejspíš Akiho. Kývly jsme a vydaly se ven.
Po roznášce všech pozvánek jsme šly s Shini do nedalekého parku a svalily se na lavičku. Diskutovaly jsme o všem možném, co se přihodilo, nejvíce ale o Akim, neboť jsme o něm nevěděly celých šestnáct let. Yuki okolo nás pobíhala a sem tam jsme jí hodily klacek, za kterým radostně běhala a zase ho přinášela.
Když už slunce pomalu zapadalo, rozhodly jsme se, že se vrátíme. Vyběhly jsme do pokoje, osprchovaly se, převlékly a daly Yuki granule. Poté jsme seběhly dolů do kuchyně na večeři. Rychle jsme do sebe naházely večeři, kterou nám Angee nechala.
„Co jít zase za Akim a prohledat mu pokoj?“ Zeptala jsem se dvojčete s andělskou tváří. „A co bys tam chtěla najít?“ Otázala se trochu nechápavě. Nad tím jsem moc nepřemýšlela… „Zdá se mi, že nám něco tají, třeba tam najdeme něco?“ Hádala jsem. Shini nakonec přikývla, a tak jsme se vkradly do Akiho pokoje.
Aki opět spal na stole a pravidelně oddechoval. Ten taky pořád spí, pomyslela jsem si a zavřela za námi dveře.
Zamířila jsem k jedné skříni, kde měl Aki věci, samozřejmě jich nebylo mnoho. Oblečení, hygienické potřeby a mnoho dalších věcí ke všednímu životu mu musel půjčit Shou.
Do jeho osobních věcí patřilo jen pár knížek, sešitů, nějaké lahvičky s tekutinou a pak ještě nějaké věci, co jsme ani nevěděla, co jsou. Všimla jsem si také malého vyřezávaného vlčka ze dřeva, chtěla jsem si ho nechat, ale Shini kývla v nesouhlas, a tak jsem ho položila zase zpět.
Nenašly jsme nic, co by nás zajímalo, a tak jsme se chystaly k odchodu, jenže pak mě napadlo, že se podívám ještě na stůl, kde Aki spal. Ležel na starší knize, když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je to vlastně sešit, v kterém jsou načmrkané nějaké obrázky a poznámky. Natáhla jsem k němu ruku, abych si ho mohla prohlídnout, když v tom mě Aki pevně chytl za ruku a jeho pohled jasně říkal, ať se toho ani nezkouším dotknout. Leknutím jsem vykřikla a Shini se na mě hned obrátila, chtěla nejspíš říct, ať jsem zticha, ale když viděla Akiho vzhůru, raději nic neřekla.
„Nedotýkej se toho!“ Okřikl mě Aki a já se na něj nechápavě podívala. „Proč?“ Zeptala jsem se uraženě.
„Přijde vám hodně normální, vlézt do cizího pokoje a ještě se ptát, proč nemůžete šahat na jeho věci?“ Otázal se Aki naštvaně a z jeho očí šel strach. Vůbec teď nepřipomínal našeho bratra. Ale jak vlastně vypadal normálně náš bratr?
„Heh, promiň, jen se nám zdálo, že nám něco tajíš, a tak jsme sem přišly.“ Řekla jsem omluvně a Shini mě spražila pohledem. Právě jsem vyzradila náš plán. „Není nic, co bych tajil.“ Ujistil nás Aki a konečně pustil mojí ruku.
„Jo a ještě si s vámi musím něco vyřídit.“ Řekl Aki naštvaně a ukázal na své vlasy. „Tak snad abychom šly.“ Vzdálila se Shini a já se snažila jít hned za ní. „Nikam nepůjdete!“ Vykřikl Aki.
„A Aki můžu si vzít toho dřevěnýho vlčka, co máš ve věcech?“ Změnila jsem hned téma a Aki se na mě překvapeně podíval. „Nechcete mi říct, že jste se mi hrabali ve věcech, že ne?“ Otázal se Aki podezíravě. A sakra. Zase jsem řekla, co jsem neměla. „Heh, ne!“ Snažila se Shini zachránit situaci.
„Vy jste nepoučitelný!“ Pokrčil Aki rameny a usmál se. On se usmál! Překvapeně jsme se na něj podívaly, ale naštvaný už nevypadal.
„Ale toho vlka ti nedám!“ Křikl Aki a vyplázl na mě jazyk. „Nii-san, jsi zlej!“ Vykřikla jsem a naštvaně jsem nafoukla tvářičky.
„Vážně nic netajíš?“ Ujistila jsem se ještě jednou a Aki kývl na souhlas.
„Ale kdyby se něco stalo, řekneš nám to, že? Slib to!“ Vyjekla jsem. „Áno, slibuji. Ale teď už běžte, chci spát.“ Vyhodil nás bratr a se Shini jsme poslechly a vzdálily se.
Jelikož už bylo docela pozdě a zítra nás čekala svatba, rozhodly jsme se, že půjdeme spát taky.
„Shini? Myslíš, že ještě přijedou Natsu a Gray?“ Otázala jsem se ještě svého dvojčete. Mira nám slíbila, že je za námi pošle. „Nejspíš to už nestihnou.“ Povzdechla si Shini.
„Ale teď už spi!“ Přikázala Shini. „Oyasumi nasai, nee-san!“ Vykřikla jsem, objala pana Vlčka a stočila se na posteli, jako malé bezstarostné dítě.
„Oya.“ Odpověděla ještě Shini.

 

Další kapitola:  https://anime-povidky-cz.webnode.cz/news/my-mame-sestru-aneb-pozvanka-na-svatbu-kapitola-x-/