Lyžák -Povídka pro Skelly by Shinigami & Kukik, Kapitola III.

Petr:

Když Erik zazvonil, pozval jsem ho dovnitř. Mezitím jsem stihl udělat něco k jídlu. Další z věcí, které mi šly. Napřed jsem ho seřval, proč odešel ze školy. Jako obvykle se tomu tlemil, a aniž bych domluvil, tak se vrhnul na jídlo. Povzdechl jsem si. Když jsme dojedli, šel jsem nám do kuchyně pro pivo. Hrábul jsem do kapsy a vytáhnul z ní malou lahvičku. Dal mi ji kámoš. Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem přece jen trochu obsahu nalil do Erikovy plechovky, a pak lahvičku položil na pult. S oběma plechovkami jsem se vrátil a tu s afrodiziakem položil před Erika. Nenechám Nikolase vyhrát. Ne, dám mu jasně najevo, ať nechá Erika na pokoji. Potlačil jsem úsměv.

Erik:
Petr umí vařit naprosto skvěle, takže přes to všechno dobré jídlo, jsem ani nevnímal jeho nadávání, proč jsem zdrhl. Nakonec Petr donesl i pivo. Přemístili jsme se do jeho pokoje a začali složitě vybírat, kterou hru si zahrajeme. Petrovi rodiče se vraceli z práce až pozdě, takže jsme měli dům pro sebe. Což se hodilo vždycky, protože nesnáším, když někdo při hrách otravuje, neboť pochopit, že některé hry prostě pauznout nejdou, je velice složité.
Hráli jsme asi hodinu a já si vzpomněl, že už bych měl jít domů. Nicméně se mi vůbec nechtělo.
„Děje se něco?“ Otázal se Petr. Nevím, jak to dělal, ale vždycky postřehl, na co právě myslím. Vždycky byl tak pozorný a vždycky, když se takhle staral, vypadal tak roztomile. Zběsile jsem potřásl hlavou, na co sakra myslím?!
„Nic.“ Odpověděl jsem vzápětí.
„Vážně?“ Zeptal se podezřívavě, položil mi ruku na rameno a díval se mi přímo do očí. Uhnul jsem pohledem. Nevím, co to do mě vjelo, ale měl jsem chuť ho políbit.
„Vážně.“ Kývl jsem a doufal, že se ode mě zase odtáhne, ale marně.
„Neuhýbej pohledem, pak to nezní moc věrohodně.“ Poradil mi Petr, chytl mě za bradu a lehce pootočil můj pohled zase k němu. Byl ode mě tak blízko… Mírně jsem zrudnul.

Petr:

Chytl jsem ho za bradu a políbil. Chvíli se zkoušel bránit, ale bezúspěšně. Jemně jsem ho kousnul do rtu a odtáhl se od něj. Vzduch mezi námi byl vydýchaný. Zadíval jsem se mu do očí a musel se usmát. Niki, jsem zvědavý, jak zareaguješ na tohle.

Možná si myslíte, že jsem žárlivý. To není vůbec pravda. Jsem prostě majetnický, toť vše. Přesunul jsem se na krk, kde jsem si udělal pár značek a začal ho dráždit v rozkroku. Zavzdychal a já se pousmál. Pak jsem ho kousnul do klíční kosti, až začala téct krev. Teď bolestně zaskučel a já ucítil, jak se jeho rozkrok napnul.

"Jsi celkem zvrácený, Eriku," zašeptal jsem mu do ucha, které jsem taky jemně zkousnul a vrátil se zpět ke krvácející rance. Kroužil jsem po ní jazykem, dokud nepřestala krvácet. Sundal jsem nám oběma trička a vzápětí i kalhoty a spodní prádlo. Donutil jsem ho vstát, abych ho vzápětí mohl shodit na postel a lehnout si nad něj. Začal jsem se věnovat jeho bradavkám. Už byl pěkně nadržený. Strčil jsem mu dva prsty do úst, aby je naslinil a pak s nima začal kroužit kolem jeho otvoru. Hned na to jsem je vsunul dovnitř. Bohužel, on nebyl jediný, kdo už byl nadržený, tak jsem přípravu moc nezdržoval a zasunul se do něj. Pevně sevřel polštář. Nahnul jsem se k jeho krku, na kterém jsem udělal další značku a pak ho políbil na rty. Začal jsem se v něm pohybovat. Oba jsme vzdychali. Nemluvili jsme. Nebylo to jako v těch filmech, kdy si pár vyznává lásku. Sotva jsme vystačili s dechem. Za chvíli se Erik napnul a jeho bříško potřísnila bílá tekutina. Já vyvrcholil chvíli po něm a svalil se vedle něj. Oba jsme se snažili vydýchat. Tohle vydá na hodinu tělocviku. Erik po mně stihnul vrhnout vražedný pohled, ale pak usnul. Myslím, že tímhle končí naše přátelství. Ráno mi dá pár ran pěstí a... Myšlenku jsem ani nedokončil, protože jsem usnul.

Erik:
Probudil jsem se až ráno a pomalu otevřel oči. Zmateně jsem se rozhlédl okolo sebe. Kde to jsem? Tohle vůbec nevypadalo jako můj pokoj. Posadil jsem se a zjistil, že jsem téměř nahý. Vedle mě spal Petr a já si teprve teď uvědomil, co se vlastně stalo. Nevěřícně jsem potřásl hlavou a doufal, že to byl jen sen, jenže marně…
Rychle jsem na sebe naházel oblečení a opustil jeho dům, naštěstí se Petr nevzbudil a jeho rodiče jsem taktéž nepotkal.
Přidal jsem do kroku a následně jsem přešel i do běhu. Nevěděl jsem, kam jsem běžel, ale chtěl jsem být co nejdál od jeho domu. Zastavil jsem až tehdy, když mi došel dech.

Nikolas:

V sobotu ráno jsem seděl v parku. Trocha nostalgie nikomu neublížila. I když mě za chvíli nějaká ženská vykopla z houpačky, ať tam pustím ty malý spratky, tak jsem se musel přesunout na lavičku. V kapse mi zapípal mobil a já znuděně otevřel SMS od neznámého čísla.

Zabodoval jsem~! ♥ -Petr, stálo v ní. Jako první jsem se zamyslel, kde ta svině vzala moje číslo a až po chvíli mi došlo, že moje číslo má snad každej ve škole...jo, možná bych měl omezit mou společenskost. Jako druhá věc mě začal zajímat význam věty. Nevěděl jsem, o čem to mele. A bylo mi to jedno. Ten tejpek mě poslední dobou nemá moc v lásce.

Myšlenky jsem přerušil, když jsem zahlédl známou postavu, jak stojí opřený o kolena a vydýchává se z dechu. Přišel jsem k němu.

"Eri~" zvolal jsem vysokým hláskem a podíval se na něj. Neměl vražedný připomínky a vypadal celkem v depresi. Na jeho krku jsem si všimnul několika flíčků. Cucfleky? Pokud vím, nemá holku... A kdyby měl, rozhodně by se teď netvářil jako zbitý pes. Napadla mě ještě jedna osoba, což by vysvětlovalo tu SMS. Ale o tom jsem pochyboval.

"Petr?" vyslovil jsem omylem své myšlenky nahlas a chtěl jsem si za to nafackovat. No, kdyžtak to bude brát jako jízlivou poznámku a na místě mě zmlátí.

Erik:
Zatímco jsem se snažil popadnout dech, se ke mně přimotala nějaká osoba.
„Petr?“ Otázala se a já na ni překvapeně pohlédl. Byl to Nikolas, ten mi tady fakt chyběl. Na jeho poznámky jsem neměl ani trochu náladu.
„Co je s ním?“ Opáčil jsem a snažil se působit co nejklidněji. Všiml jsem si, že se Nikolas pořád upřeně díval na můj krk. Nevěděl jsem proč, ale trochu mě to vytáčelo.
„Tak co je?!“ Okřikl jsem ho, když už jsem byl značně zneklidněn jeho pohledem.

Nikolas:

Povzdechl jsem si a sundal si z krku šátek. Dal jsem si tu práci a nějak mu ho omotal kolem krku.

"Holky ze školy jsou slepice, to samé staré babky. Jestli nechceš dostat imaginární přítelkyni, imaginárního přítele, být obětí imaginárního znásilnění nebo zneužívání v rodině, tak nějakou dobu nebudeš ukazovat ty cucfleky. A když už jo, tak ať se kolem tebe aspoň motá holka. Divil by ses, jaké pohádky můžou jinak vzniknout." řekl jsem mu a narovnal se.

"Ty, Eriku," vytáhl jsem z kapsy mobil a najel do zpráv. Ukázal jsem mu tu, kterou mi poslal Petr, "nevíš o tom náhodou něco? Jste přece kámoši, měl by ses v něm vyznat," prohlásil jsem a čekal na reakci.

Erik:
Překvapeně jsem pohlédl na Nikolase, který mi obmotal šátek okolo krku. Tohle se mu vůbec nepodobalo, on mi pomáhal?!
Co mě ale překvapilo mnohem víc, byla ta smska, co mi ukázal. Cítil jsem, jak ve mně vře vztek, zklamání a dalších spoustu pocitů, které jsem neuměl vyjádřit.
„Nevím.“ Odpověděl jsem stroze, ale i tato odpověď mě stála mnoho úsilí.
„Už musím jít. Díky za ten šátek.“ Řekl jsem a rychle se otočil k odchodu.

Nikolas:

Díval jsem se na něj, jak odchází. Rozhodně v tom byl Petr. Dokážu odhadnout lidi...měl bych studovat psychologii...i když lidi by odcházeli traumatizovaní. Tak či tak, je tady pár otázek, na které chci odpovědi a já nemám rád, když nemám odpovědi.

Šel jsem domů a po cestě si koupil plechovku limonády. V pondělí podrobím Petra menšímu výslechu. Nebo si můžu zjistit jeho bydliště...nebylo by to těžké. No, uvidíme.

Erik:
Nikolas naštěstí nijak nezdržoval, což bylo fakt štěstí. Vytáhl jsem mobil s tím, že napíšu Petrovi, i když… co bych mu měl psát? Tuto myšlenku jsem ihned zavrhl. Sice bych mu nejradši jednu vrazil, ale bude lepší, když to nechám být a v pondělí budeme dělat, že se nic nestalo.
Jakmile jsem ale držel v rukou mobil, všiml jsem si několika zmeškaných hovorů. Pár jich bylo od rodičů a pár od Petra. Sakra… rodiče… Už den předtím jsem měl s nimi pár problémů, teď to bude ještě horší. Rychle jsem naklikal smsku, že jsem spal u Petra a že jsem v pohodě, snad je to aspoň trochu uklidní. Petrovy hovory jsem ale odignoroval.

Nikolas:

Zamířil jsem domů. Proč jsem mu vůbec pomáhal? Netuším. Já nesnáším jeho, on nesnáší mě. A přesto jsem mu pomohl. Přesto jsem měl chuť zmlátit Petra. Zatočil jsem za roh, ale něco do mě narazilo tak silně, až jsem sletěl na zem.

"Au!" mnul jsem si hlavu a pohlédl na škůdce. Kluk, zhruba v mým věku. Černý, trochu delší vlasy, modrý oči, namakaný tělo. Asi často v posilce. Vůbec bych se nedivil, kdyby ho fotili do těch holčičích časopisů. Jenom mu ustřihnout tu trapnou emařskou patku přes pravý oko.

"Wah! Promiň! Neviděl jsem tě!" zvolal. Tahle slova pro mě byla jako kudla vražená do břicha.

"Tak promiň, že jsem malej!" zavrčel jsem. Nesnáším narážky na svoji výšku. Kluk se zarazil a pak se rozesmál.

"Co je?" zavrčel jsem.

"Ale nic. No tak, jak dlouho se hodláš válet na zemi? Blokuješ cestu," řekl a podal mi ruku. Chytil jsem ji a s jeho pomocí se zvedl.

"Kterej magor jezdí po chodníku?" zavrčel jsem. On omluvně pokrčil rameny.

"Myslím, že řidiči by nebyli nadšení, kdybych jezdil na silnici," ukázal na svůj skateboard. "A už se nemrač! Zvu tě na drink, tak mě přestaň vraždit pohledem! Mimochodem, jsem Alex." řekl rádoby káravě a zase se uculil. Potkal jsem divného týpka, ale pití zadarmo, to si nenechám ujít.

"Nikolas." řekl jsem svoje jméno.

Erik:
Chvíli jsem se ještě toulal okolo, než se znovu ozval mobil. Pohlédl jsem na něj, psala mi matka, že s otcem museli na týden služebně odjet, nezapomněla ale připsat, že si to se mnou pak vyřídí. Tohle teď přišlo docela vhod. Pomalým krokem jsem se vydal směrem domů a snažil se nemyslet na Petra. Čím víc jsem se ale snažil, tím víc to nešlo.  
Za nedlouho jsem už stál před domem a začal jsem lovit z kapsy klíče, když v tom jsem si všiml osoby opřené o zeď domu.
„Petře?“ Otázal jsem se překvapeně a vyděšeně.