Lyžák -Povídka pro Skelly by Shinigami & Kukik, Kapitola II.

Nikolas:

Měl jsem depresi. STAN?! V tý zimě?! Dělaj si kurva prdel?!

Mlčky jsem se po zvonění přesunul do další třídy. Po cestě jsem potkal ředitele.

"Dneska jsem si koupil nové petardy. Jistě víte, že všem na lyžáku budu dělat ze života peklo na zemi. Po celý týden. Myslete na ty děti, které budou mít deprese!" mrkl jsem na říďu.

"Přijdete pozdě na hodinu, pane Krejčiříku." poznamenal klidně a šel dál. Zaprskal jsem jak vzteklá kočka. Rozešel jsem se za ním.

"Noták, mějte srdce! Nemůžeme být k sobě blíž než 15 metrů, natož být v jednom stanu! A na lyžáku a stan?! Děláte si srandu?!" říďa se na mě ani nepodíval.

"Ten stan je z vysoce kvalitního materiálu, který uvnitř drží teplo."

"Stany jsou zásadně zatuchlé a nedá se v nich dýchat! Navíc vůbec neusnu, protože ostatní budou dělat kravál!" zakřičel jsem, až se několik studentů překvapeně otočilo. Nakonec se rozešli svými směry a ředitel se ďábelsky usmál.

"Proto budete od budovy vzdálení celý kilometr. Nemusíte se bát, poblíž máte bufet." řekl a mlčky dal najevo, že diskuze skončila. Já jsem jenom zíral s otevřenou pusou.

"Je to vůbec v souladu se zákonem?!" zakřičel jsem na něj, ale on už scházel schody. Rychle jsem vletěl do třídy a hledal Erika. Když mu tohle povím, možná mi pomůže se z toho nějak dostat. Pro své vlastní dobro. Pokud mě dřív nezmlátí...

"Bože, opatruj mě..." zamumlal jsem si pro sebe, když jsem ho zahlédl.

Erik:
Vešel jsem do další třídy a znuděně sebou plesknul na lavici. Zajímalo by mě, proč sem vlastně chodím, když jediné, co tu dělám, je, že spím.
Pomalu jsem zavřel oči a téměř usnul. Když v tom mě ze spaní probudilo popichování a slabé volání mého jména. Otevřel jsem jedno oko a nechápavě jsem se podíval na onoho rušitele. Když v tom jsem si všiml, že je to Nikolas.
„Co máš za problém?! Chceš se rvát?!“ Vyjekl jsem a vyskočil na nohy, čímž jsem upoutal pozornost celé třídy.
„Uklidni se.“ Zamumlal tiše. „Potřebuji s tebou o něčem mluvit.“ Oznámil mi a naznačil, že mám jít na chodbu, neboť nás teď sledovala celá třída.
Bez dalšího vyptávání jsem zamířil za ním ven ze třídy. Všichni za námi ještě chvíli nechápavě hleděli, ale za chvíli už se věnovali svým normálním činnostem.
„Tak co chceš?“ Vyprskl jsem na něj, jakmile jsme byli ze třídy pryč.

Nikolas:

"Víš, jak máme být spolu v tom...stanu?" skoro jsem to slovo vyplivl. Pořád mě to deptá.

"Jo..." zamručel. Nelíbilo se mu to.

"Mám pro tebe zprávu, ze které vážně nebudeš nadšený." řekl jsem tiše a teprve teď si všiml, že se na nás všichni divně koukaj. No jo, tohle se jen tak nevidí. Zamračil jsem se. O tomhle se bude dost povídat. A dlouho.

"Přestaň remcat a vyklop to!" zavrčel.

"Já tě varoval..." povzdechl jsem si, "v podstatě jde o to, že je to vážně stan. Co je na tom nejlepší? Budeme od hotelu vzdálení minimálně kilometr, a jak znám říďu, tak nás šoupne do lesa. Půl kiláku minimálně si budeme chodit do bufetu a vzájemně se tam užírat, pokud ředitele nějak neukecáme, což se zdá být tentokrát nemožné." vychrlil jsem to na něj na jeden výdech a zhluboka se nadechl.

Erik:
Bylo docela neuvěřitelné, že za mnou Nikolas přišel kvůli tomu, aby mi oznámil něco takového. Od ředitele se to dalo naprosto čekat, takže i kdyby za mnou nepřišel, mohl jsem to tušit.
„Máš snad nějaký nápad, jak tomu zabránit?“ Snažil jsem se, abych na sobě nedal znát ani trochu zájmu. Koneckonců chtěl jsem si udržet svoji hrdou a povýšeneckou tvář.
„Na to jsem se chtěl zeptat já.“ Odsekl.
„Tak to marníš čas, já žádný plán nemám.“ S těmito slovy jsem se obrátil a zamířil do třídy. Docela mi vadily nechápavé pohledy ostatních a kromě toho, když jsme ani jeden netušili, jak tomu zabránit, nemělo cenu se tam nějak dohadovat…  Pak něco vymyslím… Snad…
„Kde jsi byl?“ Otázal se mě hned Petr, jakmile jsem se zase rozpleskl na lavici. Předtím se někde zdržel, takže to nevěděl.
„Na hajzlu.“ Odpověděl jsem nezaujatě. Tohle vědět nepotřeboval. K mému neštěstí tuto odpověď slyšely dvě spolužačky, které hned nasadily tak perverzní výraz, až z nich šel strach. A sakra… Ty asi viděly, jak odcházím s Nikolasem…

Nikolas:

To je takovej debil! Já ho fakt nemůžu vystát! Nesnáším ho! Kretén! Vztekal jsem se. Pokud něco neudělám, nakonec tam s ním vážně budu.

"Kolik by mě stálo ho podplatit?" zauvažoval jsem. No, vzhledem k mé prázdné peněžence tahle možnost nepřipadá v úvahu. Nakoukl jsem do třídy. Ah, zase Petr. Pohrdavě jsem syknul. Pak jsem ale zase nasadil kamenný výraz. Tenhle problém budu muset vyřešit později.

"Možná, když budu sekat latinu, tak mě nechá na pokoji." zauvažoval jsem a vešel do třídy.

Posadil jsem se na místo a podíval se na rozvrh. Ani jsem si sedat nemusel, další hodinu máme tělák. Proč zrovna já?! Povzdechl jsem si a zamířil si to ke skříňkám pro úbor a do šatny.

Erik:
Ležel jsem na lavici a téměř usnul, když mě něco, nebo spíš někdo zase začal budit.
„Kámo, vstávej, je tělák.“ Rejpnul do mě Petr pobaveně a já se na něj ublíženě podíval.
„Už zase?“ Vyprskl jsem.
„Zase? Vždyť byl naposledy před tejdnem.“ Odpověděl a jeho pobavený hlas stále nezmizel.
„No právě.“ Řekl jsem, jako bych měl za chvíli umřít.
„Tak už se zvedej.“ Praštil mě pěstí do ramene.
„Mno jo, už jdu.“ Odsekl jsem a neochotně se vyhrabal na nohy a zamířil se převléct, jenže v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl oblečení na tělák doma. Petr šel napřed, takže jsem se nemusel zdržovat vysvětlováním a zamířil si to ze školy pryč. Omluvenku si nějak seženu později.
Únik ze školy proběhl úspěšně, aniž by mě někdo zastavoval, či se vyptával. Za to jsem byl docela i rád. Domů jsem ovšem nemohl, takže jsem si to zamířil do nedalekého parku.

Nikolas:

Jestli v něčem ve škole vynikám, rozhodně to není tělocvik. Vím to já, ví to učitel, ví to všichni. Takže omluvu, proč nemůžu dýchat po čtyřech kolečkách okolo tělocvičny, mám. Hrál se fotbal. Proč ne? Hrál jsem jenom chvíli a pak, když mě zasáhl míč, tak jsem krásně nasimuloval umírání. Že bych se dal na herectví? Petr dal další gól, a pak se na mě pohrdavě zašklebil. Něco mu přelítlo přes nos. Nikdy jsme nebyli kámoši, ale ani nepřátelé. Naše hádky s Erikem bral jako legraci, tak nevím, proč se na mě dívá jako masový vrah na svoji oběť. Oplatil jsem mu pohled vražedným výrazem.

Potom, co skončil tělocvik, jsme šli do šatny. Petr vypadal nějak nakrkle. Když procházel kolem mě, nezapomínal do mě vrážet lokty a v šatnách měl trapné připomínky. Když mi před školou podkopnul nohy, ztratil jsem nervy a pár rychlými kroky jsem se před něj postavil. Bohužel, jsem celkem drobné postavy, takže mezi náma byl rozdíl asi 10cm.

"Co tě kurva žere?!" zavrčel jsem. Ucítil jsem, jak mi dal pěstí do břicha a beze slova odešel. Svalil jsem se na bok a vydýchával to.

Erik:
Procházel jsem parkem a přemýšlel snad nad vším možným, nejvíce ale nad tím, jak se vyhnout lyžáku. Nicméně nápady nepřicházely. Park byl téměř prázdný, bylo tu jen pár postarších lidí, kteří venčili své psy, a já marně hledal něco, co by mě mohlo aspoň trochu zaujmout.
Podíval jsem se na hodinky a povzdechl jsem si. Uběhlo teprve pár minut.  Přitáhl jsem si šálu blíže ke krku a znuděně sebou pleskl na promrzlou lavičku. Byla mi teď docela zima, neboť byl právě leden, ale zvedat se mi nechtělo. Najednou jsem začal pociťovat únavu, načež mi klesla víčka a já pomalu upadl do říše snů.
Probudilo mě zapípání mobilu. Nechápavě jsem zamžoural a vůbec nechápal, kde to jsem. Pak jsem si to uvědomil, usnul jsem v parku. Okamžitě jsem vylovil mobil z kapsy, přičemž jsem si všiml, že uplynulo pěkných pár hodin. Kýchnul jsem. Usnout tu asi vážně nebyl dobrý nápad. Podíval jsem se na rozsvícený displej, přišla mi smska. Pár rychlými kliky jsem ji otevřel. Psal mi Petr a chtěl, abych se za ním pak zastavil.

Petr:

Předtím jsem slyšel Nikolasův rozhovor s Erikem. Neskutečně mě to vytočilo. Já měl být s Erikem! A ten zmrdovskej skrček to celý posral! Vždycky to posere! Ale tentokrát ne... Tentokrát mu nedovolím, aby měl Erika jenom pro sebe.

Přišel jsem domů a napsal Erikovi. Dneska bude můj.

Erik:
Strčil jsem mobil zpět do kapsy a pomalu se zvedl z lavičky. Byl jsem pořád ospalý a náhlé zvednutí mi neudělalo dobře. Trochu jsem se zakymácel, ale přesto jsem se udržel na nohou. Přemýšlel jsem, jestli se mám nejdříve zastavit doma, nebo bych měl jít rovnou k Petrovi. Před pár hodinami jsem domů nemohl kvůli tomu, že jsem měl být ve škole, a teď bych naopak měl, protože škola již skončila. Když nepřijdu, matka bude zase řvát, teda to bude tak jako tak…
Nakonec jsem se rozhodl zajít rovnou k Petrovi, takže jsem pomalým krokem zamířil k jeho domu. Cesta netrvala zase tak dlouho, a než jsem se nadál, stál jsem před jeho domem. Chvíli jsem váhal, jestli zazvonit, neboť mi bylo jasné, že mi bude nadávat za to, že jsem zdrhnul. Ale když jsem si vzpomněl na nadávající matku, raději jsem volil toho Petra. Zazvonil jsem.