I smrt může přinášet radost, aneb když se dostanete do světa zvířat Kapitola II.

16.02.2013 22:54

 

Tákžee, po dlouhé době jsem se rozhodla konečně něco napsat, tak doufám, že se Vám to bude líbit, psala jsem se s tím celkem dlouho, ale podle mě je to nepovedené. -_- xD

 

I smrt může přinášet radost, aneb když se dostanete do světa zvířat

Kapitola II.

 

„Tak, tady jsou všechny knihy, které mám, možná,  že ti z toho něco pomůže“ předhodil přede mě Dezy snad stovku knížek.

„Tolik? To snad nikdy nepřečtu!“ zakňučela jsem a otevřela první knihu.

„ ´Miluji tě Erzo´ pronesl  Gerard a naklonil se k červenovlásce pro polibek.“ Přečetla jsem první větu celá rudá a knihu rychle zavřela.

„Dezy?! Co to tady máš za knihy?! Jak mě tohle asi pomůže!?“ okřikla jsem jezevce.

„Promiň, ale neumím číst, jsem zvíře“ špitl Dezy.

„Tak na co máš tolik knih?“ nechápala jsem.

„Tyhle knihy jsou tu už stovky let, byly tady dřív, než jsem přišel do světa zvířat“ vysvětlil.

„Ahaa, počkat, jestliže zvířata neumí číst, znamená to, že tohle všechno budu muset přečíst sama?!“ vykřikla jsem a při té představě jsem málem omdlela.

„Teď když mě omluvíte, půjdu spát, jsem dneska nějaký unavený“ prohlásil Dezy a odešel neznámo kam.

„ ´Áááá pomóóóc, zachraňte mě někdo´ křičela černovláska, ale už bylo pozdě, upír se jí zakousnul přímo do krku…“ začala jsem předčítat další knihu.

„Horor… tak tohle mi asi taky nepomůže“ řeknu znuděně a natáhnu se po další knize.

„Žirafa je mohutný sudokopytník, v současnosti nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů…….. Encyklopedie zvířat, taky na nic“ křiknu a beru další knihu.

„Jak pečovat o dítě, kuchařka, encyklopedie rostlin, jak se starat o psa, jak se starat o koně...“ kniha střídala knihu.

„Myslím, že tohle nemá cenu“ prohlásím, jakmile jsem prošla asi 50 knih.

„Ještě zbývá téměř polovina knih, nevzdávej to!“ povzbuzoval mě Kibuki.

„Dobře, dobře, snad něco najdu“ natáhla jsem se pro další knihu.

„´Domnívám se, že vrahem je on´vykřikla blondýna a ukázala asi na čtyřicetiletého muže………… Detektivka, achjó, já snad nic nenajdu“ povzdechla jsem si a brala další a další knihy.

„Tak tohle je poslední“ informoval mě Samy a předával mi knihu.

„Prosejte mouku, přidejte droždí, přilijte 200 ml teplé vody, olej a špetku soli. Zamíchejte, vyndejte na vál a chvíli hněťte…………. Další kuchařka!?“ vykřikla jsem.

„Jiná kniha tu už není?“ zeptala jsem se zklamaně.

„Bohužel ne“ odpověděl Samy.

„Tak tady asi nepochodíme, můžeme jít navštívit lišku, je tu dlouho a hodně tady o tom ví“ navrhl Samy.

„Okey, veď nás“ vykřikla jsem nadšeně.

„Hai!“ přikývl medvěd, opustili jsme jezevcovu skrýš a vydali se na druhou stranu lesa.

„Ritsu?“ zavolal medvěd, jakmile jsme došli před jakousi noru.

„To jsi ty Samy?“ křikla nazpět a po chvíli vylezla ven.

„Člověk!?“ zděsila se a prohlížela mě od hlavy, až k patě.

„Jsem Narumi a tohle je můj pes Kibuki“ představím sebe a poté mého psího přítele, dnes již asi podruhé.

„Rád tě poznávám“ řekl Kibuki.

„Já jsem Ritsu, co potřebujete?“ zeptala se mile liška očima zabodnutýma stále na mně.

„Hledám svoje rodiče, jeli jsme na dovolenou a měli autonehodu, nejspíš to asi také nepřežili, znamená to, že se dostali do světa lidí, snažím se je najít“ chrlila jsem ze sebe jedno přes druhé. 

„Chápu-li to dobře, mám ti je pomoct najít?“ zeptala se liška.

„Stačilo by, kdyby si nám řekla, kde máme hledat“ upřesnila jsem.

„Hm..hm..“ zamyslela se liška.

„Běžte k Temnému lesu, jakmile dojdete na rozcestí zahněte do prava, až dojdete k Vysokému smrku odbočte do leva, pokračujte dále asi 200 metrů a měli byste dojít k jeskyni, v této jeskyni se prý ukrývá něco cenného, ale dávejte pozor, kdokoliv, kdo tam šel, tak se už nevrátil!“ vysvětlila nám liška cestu.

„Okey, tak vyrážíme“ zavelela jsem se zvednutým palcem.

„Ale slyšela jsi, že už se nikdo nevrátil“ zděsil se Samy.

„Slyšela, neslyšela, je mi to jedno, musím najít rodiče“ odsekla jsem a vyrazila.

„Počkej na mě, vždyť se tu nevyznáš“ zvolal Samy.

„Taky pravda“ špitla jsem a zastavila.

„Děkujeme za pomoc Ritsu, teď už půjdeme“ rozloučil se Samy a vydal se za mnou a Kibukim.

„Takže kudy se jde k Temnému lesu?“ zeptal se Kibuki.

„Tudy“ křikl Samy a ukázal směr cesty.

„Okey, tak jdeme, jdeme“ zavelela jsem a zrychlila krok.

„Už jdeme strašně dlouho“ začala jsem si stěžovat asi po dvouhodinové cestě.

„Tady někde by měl už být Vysoký smrk“ zamyslel se Samy.

„Jsi si jistý?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Vlastně vůbec si jistý nejsem, nejspíš jsme se ztratili“ prohlásil Samy po chvíli přemýšlení.

„Cože!? Říkal si, že to tu znáš jako své vlastní boty!“ vykřikla jsem.

„Byl jsem v téhle části naposledy před 80-ti lety“ řekl medvěd na obhajobu a rozpačitě se podrbal na hlavě.

„Myslím, že máme jít tudy“ ukázal Kibuki směr, o kterém se domníval, že je správný.

„Nezbývá nám nic jiného, než to zkusit“ povzdechla jsem si a vydali jsme se směrem, kudy ukazoval Kibuki.

„Tady už to poznávám“ křiknul Samy po půl hodince cesty.

„Támhle už je Vysoký smrk“ ukazoval medvěd.

„Supeeeer“ vyjekla jsem radostí a rozeběhla se ke smrku a následně zahnula do leva, jak liška poradila.

„Sugoi! Ta jeskyně je ale velká“ vykřikla jsem překvapeně, jakmile jsme stáli před vchodem do jeskyně.

„Tak honem dovnitř“ pobízel nás Kibuki.

 

 

Pokračování příště… xD